bolesti se Duncan nezastavil. Ani se neotočil. Nemohl. Byl hnán instinktem jeho otce, fyzicky nemohl nikam jít, než za zvukem své dcery. Napadlo ho, že běží vstříc smrti, ztrácí jakoukoli šanci na únik a přesto ho to nezpomalilo. Jeho dcera byla uvězněná a to bylo jediné, na čem mu teď záleželo.
“NE!” zazněl výkřik.
Duncanovi vstaly vlasy hrůzou. Zaznělo to znovu, její křik, a v srdci mu přitom bodlo. Utíkal rychleji, jak jen mohl, zatočil do další uličky.
Nakonec znovu zatočil, proběhl skrze nízkou kamennou klenbu a před ním se otevřelo nebe.
Duncan se ocitl na otevřeném nádvoří a jak tam stál na okraji, byl překvapen tím, co před sebou spatřil. Druhou stranu nádvoří zaplnily plameny, zatímco draci křižovali vzduchem, plivali dolů pod kamennou římsu, kde před ohněm nechráněná seděla jeho dcera.
Kyra.
Byla tam z masa a kostí, živá.
Ještě více šokující, než ji tam vidět naživu, bylo spatřit dráčka, který ležel vedle ní. Duncan se díval zmatený tím co viděl. Nejprve si myslel, že Kyra měla potíže s tím zabít draka, který spadl z nebe. Ale pak viděl, že drak byl pod balvanem. Byl zmatený, když viděl, jak se s ním snaží Kyra pohnout. Přemýšlel, co se snaží udělat? Osvobodit draka? Proč?
“Kyro!” vykřikl.
Duncan utíkal přes otevřené nádvoří, vyhýbal se sloupům z plamenů, vyhýbal se seknutí dračích spárů, stále utíkal, až konečně doběhl ke své dceři.
Jak to udělal, Kyra se podívala vzhůru a v její obličeji byl šok. A potom radost.
“Otče!” vykřikla.
Vběhla mu do náruče a Duncan ji objal a ona jeho. Jak ji držel v náručí, cítil se zotavený, jako by se mu vrátila část ze sebe.
Slzy radosti mu tekly po tvářích. Nemohl uvěřit, že je Kyra zde a naživu.
Držela se ho a on držel ji a ulevilo se mu ze všeho nejvíce, když ji cítil v náručí, že není zraněná.
Když se rozpomněl, odtlačil ji, otočil se k drakovi, tasil meč a pozvedl ho, připraven useknout drakovi hlavu, aby chránil svou dceru.
“Ne!” vykřikla Kyra.
Překvapila Duncana, protože přispěchala a uchopila ho za zápěstí, její sevření bylo překvapivě silné, zadržela jeho ránu. To nebyla ta mírná dcera, kterou zanechal ve Volisu; bylo jasné, že je nyní bojovnice.
Duncan se na ni zmateně podíval.
“Neubližuj mu,” nařídila jistým hlasem, hlasem bojovníka. “Theon je můj přítel.”
Duncan se na ni překvapeně podíval.
“Tvůj přítel?” zeptal se. “Drak?”
“Prosím, Otče,” řekla, “není čas na vysvětlování. Pomoz nám. Nemůže se vyprostit. Nedaří se mi samotné tento balvan odtlačit.”
Duncan, i když byl v šoku, jí důvěřoval. Meč ukryl do pouzdra, přistoupil vedle ní a zatlačil na balvan vší svou silou. A přesto, i když to zkusil, téměř se nepohnul.
“Je příliš těžký,” řekl. “Nemohu. Je mi to líto.”
Najednou se za ním rozeznělo řinčení brnění a Duncan se otočil a byl bez sebe radostí, když spatřil Aidana, Anvina, Cassandru a Bílého, kteří k němu všichni utíkali. Vrátili se pro něj, také znovu riskovali své životy.
Bez váhání všichni přiběhli k balvanu a zatlačili.
Trochu se odsunul, ale stále jej nemohli dostat pryč.
Zaznělo zalapání po dechu a Duncan se otočil a spatřil Motleyho, který spěchal, aby se přidal k ostatním, byl bez dechu. Přidal se k nim, opřel svou váhu do balvanu – a tentokrát se začal odsouvat. Motley, herec, obtloustlý blázen, ten, od kterého by to čekali nejméně, jim pomohl sesunout z draka balvan.
S posledním zatlačením se zaduněním přistál v mračnu prachu a drak byl vysvobozen.
Theon vyskočil na nohy a zapištěl, prohnul si záda, roztáhl drápy. V zuřivosti se podíval vzhůru na nebe. Ohromný fialový drak si jich všiml a mířil na ně střemhlav dolů a Theon bez zaváhání vyrazil do vzduchu, otevřel čelist a letěl přímo vzhůru, zabořil se do jemného hrdla nic netušícího draka.
Theon se držel vší svou silou. Ohromný drak zuřivě křičel, byl překvapen, bylo jasné, že by toto od pouhého dráčka nečekal, a oba spadli dolů na kamennou zeď na druhé straně nádvoří.
Duncan a ostatní se na sebe překvapeně podívali, když Theon bojoval s drakem, odmítal pustit ohánějícího se ohromného draka, tlačil jej k zemi ve vzdáleném rohu náměstí. Theon, se zběsile zmítal, vrčel a nepustil ho, dokud velký drak konečně neochabl.
Na okamžik si všichni ulevili.
“Kyro!” vykřikl Aidan.
Kyra se podívala dolů a všimla si svého mladšího bratra a Duncan se radostně díval, jak Aidan vběhl Kyře do náručí. Objal ji, zatímco Bílý vyskočil a lízal Kyřiny dlaně, bylo jasné, že je nadšený.
“Bratříčku,” vyhrkla Kyra o či se jí zalily slzami. “Jsi naživu.”
Duncan slyšel úlevu v jejím hlase.
Aidanovy oči najednou posmutněly.
“Brandon a Braxton jsou mrtví,” prohlásil Kyře.
Kyra zbledla. Otočila se a podívala se na Duncana a on souhlasně pokýval.
Theon najednou vyletěl a přistál před nimi, mával křídly a ukazoval Kyře, ať mu znovu vyskočí na záda. Duncan vysoko nad hlavou slyšel výkřiky, podíval se vzhůru a viděl, jak všichni kroužili a připravovali se vrhnout se střemhlav dolů.
K Duncanově úžasu Kyra naskočila na Theona. Seděla tam na drakovi, silná, bojovná, vyrovnaná jako velký bojovník. Už nebyla tou malou dívkou, jakou ji znal; změnila se na pyšného bojovníka, ženu, která může velet legionům. Nikdy se necítil tak pyšný.
“Nemáme čas. Pojďte se mnou,” řekla jim. “Vy všichni. Přidejte se ke mě.”
Všichni se jeden na druhého překvapeně podívali a Duncan pocítil bodnutí v žaludku při myšlence, že plachtí na drakovi, obzvláště, když na ně vrčel.
“Pospěšte si!” řekla.
Duncan, když spatřil hejno draků, kteří klesali, věděl, že nemají moc na výběr, začal jednat. Přispěchal s Aidanem, Anvinem,
