tucet pandesianských vojáků, kteří si jich všimli. Hnali za nimi uličkou, blížili se a Duncan věděl, že se s nimi nemohou střetnout – a nemohou jim utéci. Vstup do města byl stále daleko a docházel jim čas.
Najednou zazněl ohromný náraz – a Duncan se podíval nahoru a viděl, jak se drak ohnal po zvonici hradu svými spáry.
“Pozor!” zakřičel.
Vrhl se kupředu a srazil Aidana a ostatní z cesty předtím, než vedle ně dopadly zbytky věže. Za ním přistál s mocným zahřměním ohromný kus kamene, až se zvedla mračna prachu.
Aidan se podíval vzhůru na svého otce, šok a vděčnost v jeho očích, a Duncan pocítil zadostiučinění, protože alespoň zachránil život svému synovi.
Duncan zaslechl tlumené výkřiky, otočil a s vděkem si uvědomil, že suť alespoň blokuje cestu pronásledujícím vojákům.
Utíkali dál, Duncan měl potíže s nimi udržet tempo, jeho slabost a zranění z uvěznění ho užíraly; byl vyhladovělý, pohmožděný, zbitý a každý krok byla ohromná námaha. A přesto se přinutil pokračovat, když už ne kvůli ničemu jinému, tak aby se ujistil, že jeho syn a jeho přátelé přežijí. Nemůže je zradit.
Zatočili v úzké zatáčce a došli na rozcestí uliček. Zastavili se, všichni hleděli na Motleyho.
“Musíme se dostat pryč z tohoto města!” křičela Cassandra na Motleyho, bylo jasné, že je frustrovaná. “A ty ani nemáš ponětí o tom, kam jdeš!”
Motley se podíval doleva, potom doprava, bylo jasné, že je vyveden z míry.
“V této uličce býval nevěstinec,” řekl a podíval se doprava. “Vede na konec města.”
“Nevěstinec?” odsekla Cassandra. “Držíš se v pěkné společnosti.”
“Mě je jedno, v jaké společnosti se držíš,” dodal Anvin, “pokud nás dostaneš odtud.”
“Jen doufejme, že není zablokovaná,” dodal Aidan.
“Jdeme!” vykřikl Duncan.
Motley se znovu rozběhl, zatočil doprava, nebyl fit a lapal po dechu.
Zahnuli a následovali ho, všichni do Motleyho vkládali naději, zatímco utíkal opuštěnými zadními uličkami hlavního města.
Všichni znovu a znovu zatočili a konečně přišli k nízké kamenné klenbě. Všichni se sehnuli, proběhli pod ní a jak se vynořili na druhé straně, Duncanovi se ulevilo, když viděl, jak se před nimi otevřel prostor. Byl nadšený, když v dáli spatřil zadní bránu Androsu a otevřené planiny a poušť za nimi. Přesně za branami stál tucet pandesianských koní, byli přivázáni, byli zřejmě opuštěni svými mrtvými jezdci.
Motley se zakřenil.
“Říkal jsem vám to,” řekl.
Duncan utíkal s ostatními, nabíral na rychlosti, cítil, že se znovu stává tím, kým býval, cítil nový příval naděje – a pak najednou zazněl výkřik, který mu probodl srdce.
Zastavil se a poslouchal.
“Počkat!” zakřičel na ostatní.
Všichni se zastavili a podívali se na něj, jako by byl blázen.
Duncan tam stál a čekal. To snad ne? mohl přísahat, že zaslechl hlas své dcery. Kyry. Nebo se mu to zdálo?
Samozřejmě, že se mu to muselo zdát. Jak by mohla být zde, v Androsu? Byla odtud daleko, na druhé straně Escalonu, ve Věži Ur, v bezpečí.
Ale nemohl se přes to přenést a jen tak odejít poté, co to zaslechl.
Stál tam jako zmrazený, čekal – a potom to znovu uslyšel. Vstaly mu chlupy na těle. Tentokrát si byl jistý. Byla to Kyra.
“Kyro!” řekl nahlas s dokořán otevřenýma očima.
Bez přemýšlení se otočil zády k ostatním, otočil se zády k východu a utíkal zpět do hořícího města.
“Kam jdeš!?” zakřičel za ním Motley.
“Je tam Kyra!” vykřikl za běhu. “A je v nebezpečí!”
“Zbláznil ses?” řekl Motley, přispěchal a chytil ho za rameno. “Běžíš vstříc jisté smrti!”
Ale Duncan byl odhodlaný, odstrčil Motleyho ruku a pokračoval v běhu.
“Jistá smrt,” odpověděl, “by byla otočit se zády k dceři, kterou miluji.”
Duncan se nezastavil, zahnul sám do uličky, sprintoval zpět vstříc smrti, do hořícího města. Věděl, že to znamená jistou smrt. A nedbal na to. Pokud jen znovu spatří Kyru.
Kyro, pomyslel si. Počkej na mě.
KAPITOLA PÁTÁ
Nejsvatější a Nejvyšší Ra seděl v hlavním městě na svém zlatém trůnu, uprostřed Androsu, hleděl dolů na síň plnou svých generálů, otroků a žadatelů, a třel si dlaně o područky trůnu, hořel nespokojeností. Věděl, že se má cítit vítězně, nasycen, poté, čeho všeho dosáhl. Nakonec Escalon byl ve světě poslední brzdou svobody, posledním místem v jeho říši, které nebylo úplně v podmanění a posledních několik dnů se mu podařilo vést své jednotky jednou z jeho největších drtivých porážek všech dob. Zavřel oči a usmál se, vychutnával si ten obraz, kdy nerušeně proběhl Jižní Bránou, srovnal se zemí všechna města v jižním Escalonu, zuřivě se hnal na sever až do hlavního města. Usmíval se, zatímco myslel na to, že tato země, jednou tak štědrá, byla nyní jen ohromným hrobem.
Věděl, že na jihu si Escalon nevede o nic lépe. Jeho flotile se podařilo zaplavit velké město Ur, které nyní nebylo nic než vzpomínka. Na východním pobřeží jeho flotily převzaly pod svou vládu Moře Slz a zničily všechna přístavní města podél pobřeží, počínaje Esephusem. Ani centimetr Escalonu neunikl jeho moci.
A co bylo nejvýznamnější, escalonský vzdorovitý vůdce, který toto všechno započal, Duncan, ležel v žaláři jako vězeň patřící Ra. A vskutku, jak se Ra rozhlédl a sledoval skrz okno východ slunce, chtělo se mu smát se vzrušením nad tou myšlenkou, že osobně povede Duncana na šibenici. Osobně zatáhne za provaz a bude se dívat, jak umírá. Při té myšlence se usmál. Dnes bude krásný den.
Raovo vítězství bylo na všech frontách kompletní – a přesto se stále necítil nasycen. Ra tam seděl, hleděl sám do sebe, snažil se pochopit svůj pocit neuspokojení. Měl vše, co si přál. Co ho hryzalo?
Ra se nikdy necítil nasycen, v žádné ze svých kampaní a za celý svůj život. Vždy bylo něco, co v něm hořelo, touha dosáhnout
