obličej ponořený do mokré trávy, bručela bolestí. Stále lapala po dechu, její plíce bolely, zhluboka dýchala a vychutnávala si každý dech. Podařilo se jí oslabeně otočit hlavu, podívat se přes rameno a byla zhrozená, když spatřila moře, kde bylo jednou mocné město. Všimla si nejvyšší části zvonice, která vykukovala několik stop nad hladinu a podivovala se nad tím, jak se kdysi tyčila stovky stop vysoko.
Dierdra byla víc než vyčerpaná a konečně se uvolnila. Obličej jí padl na zem, zatímco tam ležela a ponechala bolest, aby ji přemohla. Nemohla se pohnout, i kdyby chtěla.
Za okamžik tvrdě usnula na vzdáleném poli na pokraji světa, byla sotva naživu. A přesto byla nějak naživu.
*
“Dierdro,” zazněl hlas a jemné šťouchnutí.
Dierdra otevřela oči, omráčená z toho, že už zapadalo slunce. Byla ledová zima, její oblečení bylo stále mokré, snažila se zorientovat se, přemýšlela, jak dlouho tu leží, přemýšlela, jestli je naživu nebo po smrti. Potom se ta ruka objevila znovu a dloubala ji do ramene.
Dierdra se podívala vzhůru a k její ohromné úlevě tam uviděla Marca. Byl naživu, z čehož byla nadšená. Vypadal pomláceně, ztrhaně, příliš bledě a vypadal, jako by zestárl o sto let. A přesto byl naživu. Nějak se mu podařilo přežít.
Marco poklekl vedle ní, usmíval se, ale zároveň se na ni díval smutnýma očima, v očích mu nezářil život jako dřív.
“Marco,” odpověděla slabě, polekaná ze svého chraplavého hlasu.
Všimla si, že má na straně obličeje šrám, plná obav se natáhla, aby se ho dotkla.
“Vypadáš tak špatně, jak špatně se já cítím,” řekla.
Pomohl jí nahoru a ona se postavila na nohy, její tělo zničené bolestí ze všech šrámů a modřin, škrábnutí a řezných ran na pažích a nohou. Prozkoumala každou končetinu, naštěstí nic neměla zlomené.
Dierdra se zhluboka nadechla, připravila se, zatímco se otočila a podívala se za sebe. Toho se obávala, byla to noční můra: její milované město bylo to tam, nyní nebylo nic než součást moře, jediná věc, která se tyčila, byla malá část zvonice. Na horizontu za ní uviděla flotilu černých pandesianských lodí, které pluly hlouběji do vnitra země.
“Nemůžeme tu zůstat,” řekl naléhavě Marco. “Blíží se.”
“Kam ale můžeme jít?” zeptala se a cítila se bezmocná.
Marco na ni bez výrazu hleděl, sám také nevěděl.
Dierdra se podívala na západ slunce, snažila se něco vymyslet, v uších jí pulzovalo. Všichni, které znala a milovala, byli mrtví. Cítila, že už nemá pro co žít a kam jít. Kam můžeš jít, když bylo tvé domovské město zničeno? Když tíha světa tě tíží?
Dierdra zavřela oči a zatřásla zarmouceně hlavou, přála si aby to všechno zmizelo. Věděla, že někde tam je její mrtvý otec. Jeho vojáci byli všichni mrtví. Lidé, které znala a milovala celý svůj život, všichni byli mrtví díky těmto pandesianským stvůrám. Nyní už nikdo nezbyl, aby je zastavil. Jakou to všechno mělo podstatu?
Dierdra začala plakat. Myslela na svého otce, padla na kolena a cítila se zničená. Plakala a plakala, sama tady chtěla zemřít, přála si, aby zemřela, proklínala nebe, že ji nechalo naživu. Proč se v té vlně neutopila? Proč nemohla být zabita s ostatními? Proč byla prokleta životem?
Na svém rameni pocítila tišící ruku.
“To bude dobré, Dierdro,” řekl Marco jemně.
Dierdra sebou zostuzeně cukla.
“Omlouvám se,” řekla nakonec v pláči. “Já jen že… můj otec… Nyní už nemám nic.”
“Všechno jsi ztratila,” řekl Marco a jeho hlas byl také ztěžklý. “A já také. Také už nechci pokračovat. Ale my musíme. Nemůžeme zde ležet a zemřít. To by je zneuctilo. To by zneuctilo vše, pro co žili a bojovali.”
V dlouhém tichu, které následovalo, se Dierdra pomalu postavila, uvědomila si, že má pravdu. A kromě toho, když se podívala do Marcových hnědých očí, které se na ni soucitně dívaly, uvědomila si, že někoho má. Má Marca. Také má duši svého otce, která se na ni divá, která ji pozoruje a pobízí ji, aby byla silná.
Přinutila se to setřást. Musí být silná. Její otec by chtěl, aby byla silná. Sebelítost, uvědomila si, nikomu nepomůže. A její smrt také ne.
Dívala se na Marca a viděla víc, než soucit – viděla v jeho očích také lásku k ní.
Ani pořádně nevěděla, co vlastně dělá, Dierdra se s bušícím srdcem naklonila a nečekaně Marca políbila. Na okamžik se cítila přenesena do jiného světa a všechny její obavy zmizely.
Pomalu se odtáhla a v šoku na něj hleděla. Marco vypadal stejně překvapeně. Vzal ji za ruku.
To ji povzbudilo, naplnilo ji nadějí, znovu byla schopná jasně přemýšlet – a něco ji napadlo. Byl ještě někdo další, místo, kam mohli jít, osoba, na kterou se mohli obrátit.
Kyra.
Dierdra pocítila naději.
“Vím, kam musíme jít,” řekla uspěchaně a rychle.
Marco se na ni přemýšlivě podíval.
“Kyra,” řekla. “Můžeme ji najít. Pomůže nám. Ať je kdekoli, bojuje. Můžeme se k ní přidat.”
“Ale jak víš, že je naživu?” zeptal se jí.
Dierdra zatřásla hlavou.
“Nevím,” odpověděla. “Ale Kyra vždycky přežije. Je to ta nejsilnější osoba, jakou jsem kdy potkala.”
“Kde je?” zeptal se.
Dierdra přemýšlela a vzpomněla si na poslední okamžik, kdy Kyru viděla, směřovala na sever k Věži.
“Věž Ur,” řekla.
Marco se na ni překvapeně podíval; potom mu očima probleskla naděje.
“Tam jsou Hlídači,” řekl. “Stejně jako ostatní bojovníci. Muži, kteří s námi mohou bojovat.” Vzrušeně pokýval. “Dobrá volba,” dodal. “V té věži budeme v bezpečí. A jestli je tam tvá přítelkyně, tak o to lépe. Je to den chůze odtud. Pojďme. Musíme sebou pohnout.”
Vzal ji za ruku a bez dalšího slova oba vyrazili, Dierdra plná nové naděje, zatímco mířili k lesu a někam k horizontu za Věží Ur.
KAPITOLA
