A když k nim vešla – ty nesmírné, pitvorné skoky kolem ní, nad ní! Hledě na to zvenčí, ač jsem se třásl, pukal jsem někdy smíchy. Objímali ji, lehali před ní na záda jako pes, hubičkovali ji a lízali – a ze samé radosti hned zas mezi sebou, řevem se smějíce, rvali se a vůbec tak bláznivě si počínali, jako by měli rozum. A ona jim v bláznění pranic nezadala. Chodila po čtyřech, snažila se, chudinka, napodobit jejich řevy a skoky, prala se s nimi, jezdila po jejich hřbetech, lezla před nimi na stromy a seskakovala s nich, a oni ji chytali do svých tlap – divím se, že jí jedno žebro zůstalo celé; líbala jejich čenichy, lízala jejich – neřeknu ani co, nechala si masochistně celé tělo olizovat jejich ostnatými jazyky, až byla jedna krev. A mimo to. Těšila se, že může mít potomky; že k vůli jejímu vrtochu udělá příroda pokorné výjimku ze svých zákonů. A jaké řeči k nim vedla! Tak něžně jako matka k svému kojenci. Celohodinné přednášky jim pořádala, o filosofii, o Bohu, o pojmu Já… A oni se po celou tu dobu ani nehnuli, pekelné oči upřeny stále na ni, – žádný profesor filosofie nemohl by si přát vděčnější auditorium. – Ale nejčastěji jim zpívala melancholické písně a – plakala, stydíc se za to – a zakrývala a osušovala tvář hřívou lva a licousy tygra.
Neboť – byla změněna! Zmizela její divokost, a mimo svá alotria s bestiemi netropila už extravagancí. Stále křečovitě zamyšlena, čmárala jen a hrála špatně na klavír. Celé dny běhala zběsile sem tam komnatami a, jako by ji někdo rdousil, proskučela celé noci. A smutnější se stávala, skleslejší a špatnější. Bledla zas a hubla… „Že se mně opět promění v mrtvou loutku!“ zajásal jsem v duchu. „Pak bude zase má!.. ó, dej bože, aby zase zblbla!“– neboť tajemná touha po jejím mase mne zžírala stále víc – a jak by také ne? Neměl jsem po zákonu na ně právo? Cožpak nebylo mé? K čemu máme zákony? K čemu církevní svatosti a svátosti? Zuřivostí mne plnilo, že se nesmím dotknout svého nesporného majetku; nerozlítilo by každého, kdyby nesměl vejít do bytu, který si poctivě najal a zaplatil? Taková žebrácká! Ale – běda! Ona má vlastně všechno mé, a já svého nic! K čemu je mně mé nesmírné bohatství, když stačí jeden její smrtící pohled – a všechno je její?..
Přestala zas mluvit, skoro nejedla. Celé hodiny si pohrávala s revolverem. „Oh, co s tím celým životem dělat?“ slyšel jsem ji při tom jednou sténat. „Strašlivé tmy – tmy všude…; jest někde světlo?… Ach není! vždyť tma je světlo a světlo tma. A vše jest jen propast šílení… Ó – ty má Duše. – „Bože, říkají lidé, pomoz mně!“ Ale jak můžeš pomoci mi ty, rozdrásaná?… Ale což nemám – – Vůli?… Ale ta je bezvolnější, rozdrásanější než každý můj zvířecí pud… Nic, nic není do ní – hadru kus!… Oh proč? proč?…Ach, vím! Protože jsem žena, jen žena!…“
Tak blábolila tenkrát – a vadla a vadla.. „Teď je pravá doba!“ řekl jsem si konečně a v návalu hrdinství ovinul jí jednou ruce kol šíje. V zápětí nato jsem přišel o poslední dva přední zuby. Ale ona vadla dál a vadla.
A tu – bylo jí 23 let, a zářný srpen žhnul – udála se s ní opět přepodivná změna.
Náhle se teď stále smála, poskakovala i tančila, veselé písničky si pobrukovala; do zrcadla se často dívala, na sebe se usmívala – a hned zas třeba do pláče se dala – ale ten nebyl nijak tragický. Množství nádherných oděvů, nejjemnějšího prádla si objednala z Berlína: dříve na sebe nic nedbala, často chodila oblečena přímo jako hadrnice, – věříc, že nemá zapotřebí svou krásu krásným oblekem zvyšovat. A stala se ke každému skutečně vlídnou, ba přátelskou; a co je nejúžasnější, i mne několikrát oslovila, zalichotila mně, ovšem sotva bez ironie. Povzbuzen pravil jsem jednou: „Helgo, viď, že se konečně v tobě probouzí láska ke mně? “ „Ó ty dřeváku pitomý! “ rozesmála se – zavýskla jako blázen a odhopkovala.
Zdá se mně, že měla pravdu: snad by mne nebylo napadlo, co je prostou příčinou toho všeho, kdyby mne o tom nebyla poučila pouhá náhoda. –
Bydleli jsme právě v mém hradě Rattentemplu, v pohoří Harzském. V ohromné černé budově, v jedné z nejstarších, nejmohutnějších památek středověkých v Německu.
12. srpna dlel jsem v mocné, hradní věži, zabývaje se tam holuby. Ve 2 odpoledne vidím Helgu, vycházející na obvyklou procházku, z níž se vracívala teprve v noci. Měla svůdný, světle azurový oblek. Hrál jsem si s ptáky ještě asi půl hodiny, pak náhodou spatřím v dálce modrou tečku. „Jistě ona, “ děl jsem si, a bylo mi jaksi divno, že ji ještě teď vidím.
A náhle, vzpomněv si, že je ve věži dosti silný dalekohled, zatoužil jsem spatřit ji, třeba vzdálenou, tak jako by byla přede mnou. Za chvíli pak rozeznával jsem již určitě její tygří, teď zas už zrůžovělý profil. Hnala se tak rychle kupředu, jako by pronásledovala zajíce. I její blažený úsměv jsem postřehl. Za chvilku počala stoupat na pahorek…
Jižjiž jsem odtrhoval tvář od skla tu vidím mužskou postavu, na pahorek s jiné strany vystupující. Prolétla mnou, nevím proč, temná a nějak příšerná myšlenka: „Osudná věc: proč jsem neodvrátil oko od teleskopu jen o vteřinu dříve?“
Helga dostoupila temene a zmizela náhle, jakoby se byla propadla. Za minutu poté vynořil se na něm i muž. Helga se opět objevila, rozepjala náruč a padla mu v objetí.
Věc tato působila na mne tak mocně, jak by sotva kdo očekával. Líčil jsem jen velmi málo všechna utrpení, která mně manželství dosud působilo; přes to asi každý čtenář řekne, že po všem předchozím nebyla by se mne měla, logicky vzato, tato událost skoro ani tknout. Ale city jsou irracionální, šílené; a nevěra manželky je pro muže vždy strašnou, nejpotupnější věcí. To, že Helga svou věrnost v objetí jiného muže dosud neporušila, bylo jedinou mou útěchou ve všem trápení s ní; a teď tento jediný světlý bod zhasl. Celý svět se na mne zašklebil jako noc. Všechny děsné stránky mého spojení s tím ďáblem vyvstaly přede mnou jako strašidla, všechny bezútěšné vzpomínky slétaly se na mne jako roje pekelných sršňů.. Hrozná bolest a ještě hroznější vztek nedaly mně zamhouřit oka po celou noc. Jakou touhou jsem planul uškrtit, rozsekat, na prach rozdrtit toho ženského netvora. Přisahal jsem jí nejstrašnější pomstu…
Následujícího dne hned zrána odebral jsem se na onen pahorek. Uprostřed nevelkého temene byla malá, zváleným trávníkem porostlá kotlina. V ní plno útržků papírů, krajek, zbytků jídla, doutníků, lahví, prázdných i plných, a j. Poblíže ležely dvě nakupeniny balvanů, většinou tenkých, takže má síla stačila odklopit je. V hromadě menší našel jsem na příklad bělostné, měkké, drzé polštářky, metly, důtky a vzácnější sadistní instrumenty. Když jsem odvalil několik balvanů hromady větší, vidím mezi nimi dutinu, dostatečně velkou, aby pojala mou nevelikou osobu. Vykotlav ji loveckým tesákem ještě více, ulehl jsem do ní a přikryl se, po dlouhé námaze, opět odklopenými balvany. S radostí vidím, že jsem dobře skryt. Sotva by byl někdo postřehl, že tam leží člověk; a byl-li by viděl kousek mého šatu, nebyl by mu jistě věnoval pozornosti: barvu kamenů nebylo rozeznat od mého obleku. Já však viděl skulinou výborně do kotlinky. Naplněn zvláštní zuřivou spokojeností vrátil jsem se domů.
Byl jsem rozhodnut, že ze svého úkrytu oba zastřelím; cítil jsem sice, že k tomu nenajdu odvahu, ale má vášeň nevěnovala tomuto pocitu sluchu.
Příštího
