zůstala by mi věrnou!
A teď odložil trhán fajfku, ovinul ruku kol mé paní choti, a poplácávaje ji všude, mluvil něžněji než dříve:
„Jsi má milá, malá, pitomá sviňka, ale při tom megatherion. To nejsprostší a to nejnadzemštější vaří se v tobě, ďábelský kotle, Daemoničko má! Oboje v největších dósích. Voda a oheň; kotel, naplněný k prasknutí sprostou vodou, sluneční oheň, který by stačil k vytopení kotle padesátkrát většího. Skoro jistě praskne, třeba jsem teď řidič stroje já. r A – tvá nízkost je silnější než výška tvá. Jsi otrok pudů, třeba vznešených, ale i nejvznešenější pud je nízkostí. Kdyby vůle nad nimi zvítězila, – zachráněna jsi, – pro tento život! Jinak zemřeš, velmi brzo a velmi děsně. Čiší z tebe mrtvolný zápach… Zlobí mne to, ale mrtvolný zápach staň se vůní růží!…
I tvá nízkost je vznešená! Jsi Vznešená! Osud udělal z tebe nejpříšernější svou hříčku; nebylo takové! Proto tě miluju… Ale osud umínil si patrně hříčku rozbít, až jej dosti pobaví, – a aby jej dále ještě více bavila… Žiješ jen pro svou interesantnost.
Jsi zatracená, více než kterákoliv bytost lidská; právě proto přede všemi vyvolená. Jen zatracenci jsou vyvolenci.
Ale zbývá přece jen naděje – malá.. A já nechci, abys mne zde opustila…; raději ať zhasne slunce, – fuj! mohl bych se zdát sentimentálním… Mimo tebe je vše lidské bláto, – fuj!…
A zvítězíš-li přece, – nejčarovnější vítězství mé bude to! Nedobudu-li ho, – snad padnu s tebou…
Neboť miluju Tě slyš!
Největší Sebepřemožení je Tobě nutné: jinak přemůže Tebe nakonec mocná tvá noc – a zemřeš. Neboť jen to, co jde, svým způsobem, k Světlu, zůstává na živu; vše ostatní zmírá! v pravý čas.
Tvůj pravý čas: pět příštích dnů!… – devatenáctého odjedeme do Kordiller –“
„Už devatenáctého?“ vzkřikla jako Maenada. „Tak poroučíš? Nejkrásnější života mého den – tak blízký už?…
„4. odpoledne – zde budeš, a půjdeme – “
Slastí řvouc, objala jej nohama. Pokračoval: „Tvůj pravý čin, po pět příštích dnů: k Sternenhochovi budeš se chovat nejvlídněji! Ničím ho neurazíš – a na rozloučenou dáš mu políbení, trvající půl minuty!“
„Proboha – to chceš ode mne? Rozkaž, abych si teď hned rozřízla celou tvář tímto nožem, abych zohavena byla nadosmrti – a učiním to ihned poslušně… Ale tohle?“
„Vím, že je to těžké; nejtěžší. Ale nutno napadnout zde frontálně centrum nepřítele! žádné tirailleurské šarvátky!“
„Ale – ale – celý můj minulý život tím zničím –“
„Musí být zničen!“
„Umřela bych rázem, kdybych to udělala.“
„Umřeš děsněji a zdlouhavěji, neuděláš-li to!“
„– Vládce můj – – – tedy – ano – oh! ne, ne! – Vládce! – – a – a – – ano! . . . Udělám to!“ Oddechla si zhluboka… „Ale – jak jsi ukrutný!“
„Milosrdný. Ukrutný je zpravidla osud, neboť nízkost kreatur nic jiného nezasluhuje. Hotovo! ať se to stane!“
„Staň se vůle Tvá!“ zašeptala. „Ale dovol ještě slovo: Ty nevíš, nevíš, jaký je dosah toho, na to jsi blbec. Udělám-li to, vytrhnu se z kořene. –“
„Kořeny vesmíru musí být vytrženy!“
„Dobře. Tedy se vytrhnu a pojdu.“
„Zvítězíš nebo padneš. Znám Tě… – Tvé zacházení s ním je to nejhnusnější, co znám; proto tě ovládá hnus ze sebe. Nejnižší ze všeho je nenávist a hnus: co nenávidím a hnusím si, toho jsem nejhroznějším otrokem. Nenávidící canaille měla by být – Mou milenkou?… Nestane-li se to, devatenáctého se uvidíme naposled! “
„Buď Vůle Tvá!“
Mlčeli teď. A já omdléval nepřirozenou polohou, tlakem kamenů, nucenou, úplnou nehybností, vedrem, žízní, vztekem, nenávistí, strachem a všemi možnými pekelnými city. ó, že jsem se toho odvážil! – Měl jsem se vztyčit a strašně je ztrestat?.. Čekat, až odejdou? Ale bylo teprve pět hodin a oni tu vždy zůstávali až do soumraku. Strašlivá situace…
Tu přerušil mlčení:
„Stále mám dojem, jako by nás někdo pozoroval. Hej, kočko! Z té vaší věže bychom mohli být dalekohledem velmi dobře viděni.“
„Ty myslíš – panem Hnusem? Co by na tom záleželo?“
A teď vbodl strašné své oči přímo do očí mých. Zatřásl jsem se. Ale nemožno, zhola nemožno, aby je mohl centimetrovou skulinkou v šeru rozeznat.
„Tamhle mezi těmi kameny mohl by být dobře někdo schován,“ řekl nedbale, zapaluje si znova fajfku.
„Snad pan Hnus? Ten aby se toho odvážil? haha! Nemáš ani potuchy, jaká je to baba! Zajíc je lvem proti němu, prašivému psu –“
Dostala facku, dosti vydatnou. „Tak začínáš plnit svůj. slib? Vůči takovému ubožáku je pro každého, kdo není prašivým psem, příkazem velkomyslnost. Nevíš, že prvním pravidlem obstojnějšího člověka je parcere subjectis et debellare superbos? – A pamatuj si: i nejpsovštější pes se vztekne. “
„Ale on je horší než každý pes, – promiň, “ zasmála se, chráníc si tvář. „Budu mu nyní říkat jen „panthere“, „můj nejdražší panthere!“ Ale teď se i mně zdálo, že se to kamení tam nějak pohnulo – “.
Vstávala. Zatmělo se mi v očích, v uších to zahučelo jako řev rozbouřeného moře.
„Lež!“ řekl a stáhl ji nazpět. A ona pokorně ulehla. Zašklebil se divně. Věděl, jistě věděl, syčák, že tam ležím; hádankou je mně, proč si mne dále nevšímal. Ale jistě měl strach před strašlivou pomstou klamaného manžela.
„Lež a podívej se raději: několik lidí vystupuje sem k nám a ty jsi nahá.“
„Zastřel je beze všeho, až přijdou blíž!“ a podávala mu revolver.
„K čemu rámusem?“ Postoupil na okraj temene a učinil rukama několik velitelských, zvláštních pohybů, beze slova. „Sestupují zase,“ zabručel po chvíli a dodal:
„Pojďme odtud!“
„Už teď, Vládce?“ zděsila se.
„Dnes se mně tu nelíbí.
