budu o této nejdůležitější otázce mluvit důkladně s tebou, – tam v Kordillerách – ty můj fantomečku, paradoxně moudřejší než já! No, nemrač se, bude stručná tvá čubinka – zlatá, viď, viď? Už, už! “
„Řekla jsem: co je „mimo mne“; ale dělej co dělej, pořád cítíš, že je v Tobě něco, co nejsi jaksi Ty. Jsme jenom červi; nemáme sílu, berkeleyovsky každý ten hloupý zrakový, sluchový pocit považovat za lhostejný sen, za Svou Hříčku, za plasma Své Vůle – podléháme jim! Nemrač se – jsi kluk – žena je vždy vyspělejší, já vím více než ty, “ a začala jej polo žertem, polo vážně bušit pěstmi do lebky. On při tom nevyndal ani fajfku z huby a jen se šklebil; – konečně ji odhodil aspoň pět metrů stranou, že letěla vzduchem jako míč. Přilezla k němu po kolenou a zas pokračovala:
„Těžko být stručným, kde vypravujeme o podstatě svého života. Než – : zabila jsem ten malý hnus v sebeobraně: byl by jinak zabil mne. Zabila jsem otce – musil, blázen, pojit! Byla bych mu dala milost, kdyby byl přede mne předstoupil ne s řemeny, ale se vzpomínkami na zkaženou vojenskou kariéru… Zbýval pan Hnus; zachránilo ho dosud jenom to, že jsem se Štítila rozmáznout nejohyzdnější housenku. A ti další, které jsem zabila nebo mučila, byli též jen obětmi mé hovadské Nenávisti; nikdy sadismu: ten předpokládá lásku. Ani muže, ani nejkrásnější ženu neobjala jsem nikdy svými polypími chapadly tak teple, abych mohla míti rozkoš z jejich svíjení se. Bezeslunečné hnusno bylo to vše… Proto jsem také bláznila, vším způsobem, abych utekla od svého hnusu, od svého hnusného já. Víš, do koho jsi se zamiloval? Do nejsmrdutějšího močálu. Jsem jen vtělená Mizernost.“
„Jsi pokus o geniální ženu,“ zahučel v zamyšlení. „Snad první… Tak to asi bude dopadat se ženami po stotisíci letech –“
„Ano, miláčku, tomu jsi mne naučil… Nenávistí a hnusem dlužno se člověku probrodit do výšin Žehnání, Úsměvu, Smíchu, Všeobjetí, Sebeobjetí. Z bahenních ještěrů povstali orlové a kondoři… Ale kdy dojde k tomu se mnou?… Miláčku, když jsem začala běsnit, nebylo ve mně pochyby, že jsem něčím svrchovaným, že mám nejvyšší božskou Vůli, která dělá se vším quodlibet; a kdekdo mne v tom, na kolenou přede mnou, utvrzoval. Ale dokud jsem v to věřila, byla jsem přece jen něco skvělého… A s klesáním té víry, začalo to v Kamerunu, mizela všechna má ctnost. Pochopila jsem konečně, že má „vůle byla nádherná jen pak, byla-li slepou služebnicí mých slepých pudů; ale není směšnější kontradikce než: vůle, která slouží –: Vůle a absolutní Vládkyně neboli Bůh jest jedno a totéž. Pochopila jsem, že, poněvadž mnou zmítaly vášně více, než kýmkoli jiným, – byla ta má skvělá vůle ve skutečnosti otročtější, t. j. nicotnější než u každé Nány z chléva. Viděla jsem se nejničemnější, protože nejslabší stvůrou na světě. A tenkrát jsem si řekla též to, co tobě před chvilkou: „Musíš se probrodit močálem nejnižším, abys dospěla k Záři Nejvyšší – jednou po milionech let; tento tvůj život je to nejnižší, – – a strašně musí skončit!“
„Přepínáš, holka, ve všem jako blázen. Ale proto vskutku jsi v nebezpečí, že praskneš! A skoro bych se bál, aby prasklá tětiva, roztržená ručnice neroztrhla i mne –“
„Ale kdepak! já maličká – Tebe!“ A schoulila se v něj tak, jako by se nešťastné dítě chtělo znovu skryti před krutými, smrdutými vichry tohoto světa do lůna matky… Ale co znamená podobný pohled do věčnosti u zvířátka, zmítaného úplně vteřinou, jako jsem já! Co u Tebe je vším, u mne nebylo a snad ještě není ničím!“ –
„V hnusu nad sebou opouštěla mne všechna má černá síla nenávisti, má jediná síla! vracel se starý, bahnitě pasivní hnus – a skoro se zdálo, že upadnu znovu do blbého polosnu… A tu jsi přišel Ty! A rázem změnilo se vše! Nic jsi mi nedal, – jen urážky a rány! nic jsi ode mne nevzal, ačkoli jsem Ti, – žebrácká, nemající nic lepšího, kladla sto milionů na dlaň! Ale – miluju Tě!“ a rozbrečela se, nevěstka. „Věřím teď v Boha, nebo co to je, jen proto, že mně popřál mezi všemi miliony lidí poznat – právě Tebe, Muže všech mužů! – Dechem tvým rázem, jako na rovníku, v den změnila se má noc; slavík stal se z noční ropuchy; z neblahého aligátora bahenních tůní jasný orel. Nenávist má rozplynula se skoro v lásku ke všemu, vyjma – jej… Objímám vše, chápu vše, vidím vše, – já^ dříve slepá; zázračný doktore, dávající zrak slepcům od narození! Všecko je Mé! Všeho na světě jsem schopna pod rozkazem tvým. Myšlenky mám a pocity, jakých nikdo dříve neměl. Cítím sílu stvořit díla větší než jakákoli, jimiž se skvěje kultura ubohého člověčenstva. Žila jsem dosud ve vnějšku, na povrchu, říkala jsem tomu „jednání“, namlouvala si, že ,,činy“ jsou tím největším: ne, díla to jsou! vlastně ne díla: myšlenky, jak v duši zahřmí! Ba ani myšlenky ne: Vůle, jen ve vlastním chrámu svém, nehnula vším vnějším, před sebou klečící, sobě jen se kořící, myšlenek, – které jsou věcí jen bídného zvířátka – člověka – nepotřebující – : věčné Sebeobjetí Boží v metamystické Záři. Ale co Ty o tom soudíš? Je vyšší jednání nebo myšlení? Dosud jsi mi neřekl, co je vlastně tvým cílem? Chceš se stát Napoleonem? Či náčelníkem banditů? Či myslitelem? umělcem? objevitelem?“
„Vesměs povrchní pojmy, vytvořené obmezenými ješitnými ctižádostivci. Nechci se stát: jsem! a ne něčím, ale vším. Není lidské velikosti, kterou bych neviděl pod sebou a hříčkou svou. Má vůle dělá a bude dělat se vším všecko. Zaškatulkují-li mne jednou mezi briganty nebo filosofy, řeknou-li, že jsem nebyl nic, nebo bůh, nebo prase, – lidské ubohosti to jen! Jsem ten, který jsem, dělám, co chci, chci bezmezné vše!“
„Jsi Bůh!“ vzkřikla a líbala trhanovi děravé boty a zablácené francle kalhot. „Tak mluví „Vítězně Dovršený“! Ale my nehotoví musíme se z nouze koncentrovat. A já se chci koncentrovat úplně na spirituálnost, na nejaethernější, a všemu pozemskému, hrubému, jednajícímu, pletichářskému dát vale. Jen v Bohu žít, jen Bohem být, ale vždy jen ve stínu Tvém! Ó ta nejzářnější budoucnost, která přede mnou slunečně vychází! V Kordillerách, přímo pod věčnými ledovci, vytesáme si v nich palác svůj, Residenci všech residencí – dvou nejvyšších ‚lidí, bohů dvou! Přátelskými, sladkými kondory oblétáváni a krmeni jako Zárathustra svým orlem a hadem! Propasti pod sebou, nebes propast nad sebou, propasti v nás – a všechny nadsluneční Vůlí naší překlenuty a rozehřměny v Hymnus Vítězství Věčného!… Budu jen láskou, láskou, Láskou – k Tobě, ke všemu, k Sobě, – i k nenávisti své! Ale, můj Slavný, Božský, nedosáhnu-li já sama tohoto nebe, – dosáhnou ho naše děti! Oh! jaké děti budeme my dva rodit, jaké světo– a myšlenkovládce! Neboť – ani já nejsem ledacos! Nadávala jsem si jako špaček, ale znáš ženskou logiku; považuju se prese všechno za nejlepší ženskou potvoru na světě a řeknu ti: nejsem horší než ty: jsi-li ty silnější než já, jsem já bohatší, dej mně za to třeba pár pohlavků! Budu Tobě rodit do úpadu, ač celá ta věc byla mi dosud děsně odporná, – protože místo Mužů poznala jsem jen blbé baby. Ale to první dítě, co přijde, – musíš mi v tom vyhovět, jinak bych nikdy nebyla šťastna –, usmrtím; zcela bezbolestně, narkotikem. Mělo by něco z toho dřívějšího bezejmenného hnusu, zcela jistě by,mělo. Ale vím, že vezme s sebou ze mne všechno to moje smrduté, – že teprve potom budu úplně očištěna, že teprve pak budu rodit děti – vskutku Tvé!… Svoluješ?“
