ve všech úřadech s nově přibylými podřízenými.
„Sedněte si tuhle," pravil Andrej Filippovič, ukazuje nováčkovi na stůl Antona Antonoviče, „tady, naproti panu Goljadkinu, a práci dostanete hned."
Andrej Filippovič zakončil tím, že udělal nově přibylému kvapný posuněk, znamenající zdvořilé napomenutí a potom se bez prodlení zahloubal do obsahu různých listin, kterých před ním ležela celá kůpa.
Pan Goljadkin zdvihl konečně oči, a jestliže nepadl do mdlob, stalo se to jedině proto, že už předem všecko tušil, že už předem byl o všem zpraven, uhodnuv v duchu, kdo jest nový příchozí. První pohyb pana Goljadkina záležel v tom, že se rychle rozhlédl vůkol sebe – nešeptají-li si někde, nevysype-li se odněkud nějaký kancelářský vtip o této věci, nezkřivila-li se něčí tvář překvapením, nespadl-li konečně někdo pod stůl leknutím. Ale k největšímu svému podivení pan Goljadkin nevypátral na nikom pranic podobného. Chování pánů soudruhů a spoluúřadníků pana Goljadkina ho překvapilo. Zdálo se mu, že se to příčí zdravému smyslu. Pan Goljadkin se až lekl tohoto neobyčejného mlčení. Skutečnost mluvila za sebe; věc byla podivná, nápadná, divoká. Nebylo možno, aby sebou nikdo nehnul.
Vše to, rozumí se, jenom se mihnulo v hlavě pana Goljadkina. Sám on jakoby hořel na slabém ohni A nebylo se čemu divit. Ten, kdo seděl nyní naproti panu Goljadkinu, byl úžas pana Goljadkina, byl stud pana Goljadkina, byl to včerejší přízrak pana Goljadkina, slovem byl to sám pan Goljadkin – ne ten pan Goljadkin, který seděl nyní na židli s otevřenými ústy a se zkamenělým perem v ruce; ne ten, který zastával úřad příručího pana kancelisty; ne ten, který se rád ztratil a zmizel v zástupu; ne ten, jehož chůze jasně vyjadřovala: „Nedotýkejte se mne, já se vás také nedotknu," aneb: „Nedotýkejte se mne, vždyť já se vás také nedotýkám;" – ne, to byl jiný pan Goljadkin, docela jiný, ale zároveň úplně podobný k prvému, téže postavy, téhož složení těla, taktéž oblečený, s takovoutéž lysinou – slovem nic, pranic nescházelo k úplné totožnosti, tak že kdyby je vzali a postavili vedle sebe, nikdo by nemohl rozhodnouti, kdo je pravý Goljadkin a kdo falešný, kdo starý a kdo nový, kdo je originál a kdo je kopie.
Nás hrdina, je li možno takové porovnání, nacházel se nyní v postavení člověka, jímž se baví nějaký čtverak tím, že ze žertu obrací na něho kradmo sluneční paprsky skleněnou čočkou.
„Co je to, sen či co?" pomyslil si; „je to skutečnost či pokračování včerejšího? Jak to? Jakým právem se to děje? Kdo dovolil takového úřadníka, kdo dal na to právo? Spím snad, sním?"
Pan Goljadkin se pokusil štípnouti se, ano chtěl štípnouti i někoho jiného… Ne, není to sen, to je jisté. Pan Goljadkin cítil, že se pot s něho řine potůčky, že se s ním děje cosi neobyčejného a dosud nevídaného, a proto, aby neštěstí bylo úplné, i neslušného, neboť pan Goljadkin chápal a cítil, jaká to pro něho nevýhoda, býti v takové paskvilné věci prvním příkladem.
Na konec zmocnila se ho až i pochybnost o svém vlastním bytí a ačkoli byl už předem na vše připraven a sám si přál, aby se jeho pochybnosti rozřešily ať si jakýmkoliv už způsobem, přece sama podstata okolností stála za tu neočekávanost. Stísněnost ho škrtila a mučila. Chvílemi pozbýval úplně smyslů a paměti. Vzpamatovav se po takovém okamžiku, pozoroval, že mašinálně, nevědomky jezdí perem po papíře. Nedůvěřuje sobě, počal prohlížeti vše, co napsal a ničemu nerozuměl.
Konečně druhý pan Goljadkin, jenž seděl dosud tiše a pracoval, vstal a zmizel ve dveřích druhého oddělení za jakousi příčinou. Pan Goljadkin se ohlédl – nic, všude ticho; bylo slyšeti jen skřípání per, šustění převraceného papíru a hovor v koutech, vzdálenějších od sedadla Andreje Filippoviče. Pan Goljadkin vzhlédl na Antona Antonoviče, a poněvadž bezpochyby tvář našeho hrdiny úplně vyjadřovala jeho nynější duševní stav a harmonovala s ním, následkem čehož byla v některém vzhledě vysoce pozoruhodna, proto dobrý Anton Antonovič odložil pero stranou a s jakýmsi neobyčejným účastenstvím optal se pana Goljadkina, je-li zdráv.
„Já jsem, Antone Antonoviči, chvála Bohu, zdráv," odpověděl pan Goljadkin, zajíkaje se; „úplně zdráv, Antone Antonoviči; teď to ujde, Antone Antonoviči," dodal nerozhodně, nemaje ještě plnou důvěru k často jmenovanému Antonu Antonoviči.
„Ah! A mně se zdálo, že jste churav; ostatně nebylo by divu, kdyby se vám něco přihodilo! Zvláště nyní, když panují pořád takové nemoci. Víte…"
„Ano, Antone Antonoviči, vím, že panují takové nemoci… Ale já jsem vlastně, Antone Antonoviči," pokračoval pan Goljadkin, upjatě pohlížeje na Antona Antonoviče, „já… vidíte, Antone Antonoviči, já vlastně ani nevím, jak bych vám, to jest, chci říci, s kterého konce bych měl začít, Antone Antonoviči…"
„Co? Já vám… vidíte, abych se přiznal, já vám neporozuměl zcela dobře; poslechněte, vysvětlete mně podrobněji, co vám vadí, že se nemůžete náležitě vyjádřit," namítl Anton Antonovič, jenž sám byl také v rozpacích, vida, že panu Goljadkinu vytryskly až i slzy z očí.
„Já opravdu… Tady, Antone Antonoviči… tady je úřadník, Antone Antonoviči…"
„Nu! Já dosud nechápu."
„Chci říci, Antone Antonoviči, že je tu nově nastupující úřadník."
„Ano, jest; má stejné příjmení, jako vy."
„Jak?" vzkřikl pan Goljadkin.
„Povídám, že má stejné příjmení, jako vy; taky Goljadkin.
Není váš bratr?"
„Ne, Antone Antonoviči, já…"
„Hm! Tak vidíme; a mně se zdálo, že bude asi blízký váš příbuzný. Víte, jest mezi vámi taková, abych řekl jaksi rodinná podobnost."
Pan Goljadkin zkameněl překvapením a na některou dobu nebyl schopen slova. Tak lehkomyslně mluviti o věci tak podivné, tak nevídané, o věci opravdu vzácné, o věci, která by vzrušila sebe méně zaujatého pozorovatele a mluvit o rodinné podobnosti, když je všechno jasno jako v zrcadle!
„Hleďte, co bych vám poradil, Jakube Petroviči," pokračoval Anton Antonovič. „Zajděte k lékaři a poraďte se s ním.
Hleďte, vy vyhlížíte docela chorobně. Zvláště vaše oči…
víte, mají takový zvláštní výraz…"
„Ne, Antone Antonoviči, jsem vám ovšem povděčen… to jest, rád bych se vás optal, co ten úřadník?" „Nu?"
„Totiž, nespozoroval-li jste, Antone Antonoviči, něčeho zvláštního na něm… něčeho příliš výrazného?" „Kterak to?"
„Totiž já chci říci, Antone Antonoviči, takové nápadné podobnosti k někomu, na příklad ke mně. Zmínil jste se právě, Antone Antonoviči, o rodinné podobnosti; tak mimochodem jste se o tom zmínil… Víte, bývají někdy blíženci, podobní sobě jako dvě kapky vody, tak že jich ani nelze rozeznati. A právě na
