v ruce.
Celý bez sebe vběhl do svého obydlí hrdina naší povídky. Nesňav pláště a klobouku přešel síňku a jako hromem omráčený stanul na prahu svého pokoje. Všechny předtuchy pana Goljadkina splnily se úplně. Vše, čeho se obával a co předvídal, stalo se zjevným skutkem. Dech se mu zarazil, hlava se zakroužila. Neznámý seděl před ním také v plášti a v klobouce na jeho vlastní posteli trochu se usmívaje a přimhouřiv maličko oči, přátelsky mu kynul hlavou.
Pan Goljadkin chtěl vykřiknout, ale nemohl, chtěl protestovat nějakým způsobem, ale nedostávalo se mu sil.
Vlasy mu vstaly na hlavě, a hrůzou zbaven smyslů sklesl na sedadlo.
Však bylo také proč. Pan Goljadkin poznal úplně svého nočního druha. Noční druh jeho nebyl nikdo jiný, než on sám – sám pan Goljadkin, druhý pan Goljadkin, ale dokonale takový, jako on sám: slovem jeho dvojník v plném slova smyslu… —
Druhého dne zrovna v osm hodin pan Goljadkin procitl na své posteli. Ihned všechny neobyčejné věci včerejšího dne a celá k víře nepodobná, podivná noc s nemožnými skoro příhodami představily se jedním rázem, najednou jeho obrazivosti a paměti. Taková krutá, pekelná zlomyslnost jeho nepřátel a zejména poslední důkaz oné zlomysnosti zmrazily srdce pana Goljadkina.
Ale zároveň vše to bylo tak divné, nepochopitelné, divoké a zdálo se tak nemožným, že opravdu bylo těžko víru dáti všem těm příhodám. Pan Goljadkin byl by ochoten uznati to všechno za nesplnitelný horečný sen, za okamžité poblouzení fantasie, za zatmění mysli, kdyby na své štěstí nebyl věděl z hořké životní zkušenosti, kam může časem člověka dovésti zlomyslnost, kam může časem dojíti krutost nepřítele, mstícího se za čest a ctižádost. Mimo to zemdlelé údy pana Goljadkina, brnící hlava, bolesti v pasu a silná rýma mocně dosvědčovaly a hájily veškeru pravděpodobnost včerejší noční procházky a z části i všeho ostatního, co se přihodilo za oné procházky.
Ostatně pan Goljadkin už dávno věděl, že tam u nich se cosi připravuje, že tam mají kohosi druhého. Co tedy nyní? Dobře si všechno rozmysliv pan Goljadkin se rozhodl, že bude mlčet, pokoří se a v této věci nebude prozatím protestovat.
„Možná, že to bylo jen tak, chtěli mně nahnati strachu; až uvidí, že já nic, že neprotestuju a úplně se pokořuju, s pokorou vše snáším, vzdají se, sami se vzdají, sami první ustoupí."
Takové tedy myšlénky byly ve hlavě pana Goljadkina, když protahuje se na své posteli a rovnaje své ztrmácené údy čekal, až se podle zvyku objeví v jeho pokoji Petruška. Čekal už asi čtvrt hodiny; slyšel, jak se lenoch Petruška za přehrádkou obíral se samovarem, ale nikterak se nemohl odhodlati, aby na něho zavolal. Řekneme ještě více: pan Goljadkin se vlastně trochu bál té chvíle, až se nyní setká s Petruškou tváří v tvář.
„Vždyť Bůh ví," myslil si, „vždyť Bůh ví, jak nyní pohlíží na celou tu věc ten darebák. On tam sice mlčí, v hlavě má své myšlénky."
Konečně dvéře skřípnuly a objevil se Petruška s podnosem v rukou. Pan Goljadkin plaše na něho vzhlédl se strany, čekaje s netrpělivostí, co bude, čekaje, neřekne-li snad něco vzhledem k známé okolnosti. Ale Petruška neřekl nic, naopak byl jaksi nemluvnější, přísnější a zlostnější, než obyčejně, a pohlížel na všechno zespod obrví.
Vůbec bylo patrno, že jest čímsi krajně nespokojen. Nepohlédl ani jednou na svého pána, což mimochodem řečeno trochu bodnulo pana Goljadkina. Postavil na stůl všechno, přinesl s sebou, obrátil se a odešel mlčky za svou přehrádku.
„Ví, ví, všechno ví, ničema!" bručel pan Goljadkin, sedaje k čaji. Nicméně náš hrdina nepoptal se na nic svého sluhy, ačkoli Petruška několikrát potom přicházel do pokoje z různých příčin.
Pan Goljadkin byl v neobyčejně vzrušeném stavu duševním. Bál se také jíti do úřadu. Měl mocnou předtuchu, že vlastně tam bude něco takového, co nemá být. „Což když tam přijdu," myslil si, „a narazím tam na něco. Nebude lépe, abych měl strpení? Nebude lépe, abych nyní sečkal? Ač tam dělají, co chtějí a já bych tu dnes počkal, sebral bych své síly, zotavil bych se, rozmyslil bych si lépe celou tu záležitost, pak bych vyčkal příhodného okamžiku, přišel bych znenadání, jako když se sníh na hlavu snese a sám bych se tvářil, jakoby nic."
Rozmýšleje takto, pan Goljadkin kouřil dýmku za dýmkou; čas letěl; bylo už skoro půl desáté.
„Vždyť je už půl desáté," pomyslil si pan Goljadkin? „do úřadu jest už pozdě. A mimo to nejsem zdráv, rozumí se, nejsem zdráv; kdož může popírati, že nejsem zdráv? Co tedy? Pošlou-li se přesvědčit, ať si přijde vykonavatel; ale co mně vlastně schází? Záda mě bolí, kašel, rýma. Skutečně, vždyť nemohu jíti, nijak nemohu za takové nepohody; mohl bych se rozstonat a potom snad i umřít; panuje taková úmrtnost nyní… Takovými úvahami pan Goljadkin upokojil úplně své svědomí a hned napřed se ospravedlnil sám před sebou pro ten případ, až dostane domluvu, kterou čekal od Andreje Filippoviče pro nedbalost v úřadě. Vůbec za všech podobných okolností náš hrdina velice rád se ospravedlňoval sám před sebou různými nevývratnými důvody a uspokojoval takým způsobem úplně své svědomí.
Uspokojiv tedy úplně své svědomí, chopil se dýmky, nacpal ji a sotva že ji počal řádně rozkuřovati, rychle se vzchopil s pohovky, dýmku odhodil, na spěch se umyl, oholil se, učesal, oblekl na sebe úřadní frak a vše ostatní, vzal s sebou nějaká akta a letěl do úřadu.
Do své kanceláře pan Goljadkin vstoupil plaše, s bojácným očekáváním čehosi nedobrého – s očekáváním sice neuvědomělým, neurčitým, ale zároveň nepříjemným; ostýchavě sedl na své obvyklé místo vedle vrchního kancelisty Antona Antonoviče Sětočkina. Na nic nepohlížeje a nedávaje se vytrhovati vnikl ihned v obsah papírů, ležících před ním. Rozhodl se a dal si slovo, že se bude varovati všeho vyzývavého, všeho toho, čím by si mohl zadati, jako na příklad neskromných dotazů, žertů s jakékoli strany a neslušných narážek, týkajících se všelikých okolností včerejšího večera; ba rozhodl se, že se vzdá pro tentokrát všech obvyklých uctivostí se svými soudruhy, totiž otázek o zdraví a pod.
Avšak jest patrno, že zachovati se takovým způsobem bylo nelehko, ba nemožno. Nepokoj a nevědomost věcí, jež se ho blízko dotýkaly, vždycky ho trápívaly více, než to, čím se ho dotýkaly. To bylo příčinou, že přes to, že si dal slovo nevšímati si ničeho, ať se děje cokoliv a varovati se všeho, ať si je to cokoliv, pan Goljadkin chvílemi potaji ztichounka zdvihal hlavu a kradmo se rozhlížel kolem sebe na pravo, na levo, pozoroval tváře svých soudruhů a hleděl z nich vypátrati, nestalo-li se něco nového a zvláštního, co by se ho týkalo a co se před ním tají s nějakým nešlechetným úmyslem. Předpokládal totiž, že všechny včerejší okolnosti musí býti nezbytně v jakémsi spojení s tím, co ho nyní obkličovalo. Konečně ve své stísněnosti počal si přáti, aby se to všechno rozřešilo, ať si už jakkoliv, ale co možná brzy; ať si třebas nějakým neštěstím – vše jedno! V tom už osud popadl pana Goljadkina: ještě ani nedomyslil své přání a pochybnosti jeho najednou se rozřešily, ovšem velice podivným a zcela neočekávaným způsobem.
Z nenadání
