mne do rozpaků," odpověděl pan Goljadkin, dívaje se na sebe, na stěny a na svého hosta; „čím bych vám mohl… totiž, chci říci, jakým způsobem bych vám mohl býti nápomocen?"
„Já jsem, Jakube Petroviči, pocítil k vám náchylnost hned, jak jsem vás poprvé zočil a – odpusťte velkomyslně – ve vás jsem složil svou naději, osmělil se složiti svou naději, Jakube Petroviči. Já… já jsem zde člověk ztracený, Jakube Petroviči, ubožák, utrpěl jsem velmi mnoho, Jakube Petroviči, a zde opět. Když jsem zvěděl, že vy při svých obvyklých, vrozených vám vlastnostech vaší krásné duše nosíte totéž příjmení…"
Pan Goljadkin svraštil obočí.
„Nosíte totéž příjmení a pocházíte z téže krajiny, jako já, odhodlal jsem se obrátiti se k vám a vyložiti vám, v jakých nesnázích se nacházím."
„Dobře, dobře; ale opravdu, nevím, co vám odpovědít." pravil rozpačitým hlasem pan Goljadkin. „Ale po obědě si promluvíme o tom."
Host se poklonil; přinesli oběd. Petruška prostřel na stůl a host spolu s hostitelem začali se nasycovat. Oběd netrval dlouho; oba chvátali – hospodář proto, že nebyl ve své obvyklé míře, a mimo to styděl se, že oběd byl chatrný. Styděl se jednak proto, že by si byl přál hosta řádně nakrmit, a jednak proto, že by byl rád ukázal, že není živ jako žebrák.
Host se své strany byl velice rozpačit a stále se ostýchal. Když si vzal jednou chléb a snědl svou skývu, bál se už vztáhnouti ruku po druhé skývě, ostýchal se bráti si lepší kousky a neustále tvrdil, že vůbec nemá hlad, že oběd byl výtečný, že jest úplně spokojen a do hrobu toho nezapomene.
Když jídlo skončilo, pan Goljadkin si zapálil svou dýmku, druhou, přichystanou pro návštěvníky, nabídl hostu, oba si sedli naproti sobě a host počal líčiti své příhody.
Vypravování pana Goljadkina mladšího trvalo tři, ne-li čtyři hodiny. Kronika jeho příhod skládala se ostatně ze samých co nejmalichernějších, ze samých tak říkaje nejnepatrnějších okolností. Béželo o úřadní službu kdesi u zemského soudu v provincii, o státní zástupce a předsedy soudu, o ledajaké kancelářské intriky, o bídnou duši jakéhos písaře, o revisora, o náhlou změnu předsednictva, o to, jak pan Goljadkin mladší utrpěl zcela nevinně; mluvil dále o staré tetičce své Pelageji Semenovně; o tom, jak pro různé intriky svých nepřátel byl zbaven místa a pěšky přišel do Petrohradu, o tom, jak se trmácel a nouzi třel zde v Petrohradě, jak marně po dlouhou dobu hledal zde místo, všechno, co měl, utratil za byt a za jídlo, bydlel div ne na ulici, jedl tvrdý chléb a zapíjel svými vlastními slzami, spal na holé zemi, a konečně jak se ho ujal jakýsi dobrý člověk, dal mu odporučení a velkomyslně mu pomohl k novému místu. Host pana Goljadkina plakal při svém vypravování a utíral si slzy modrým, kostkovaným šátkem, jenž vypadal jako voskované plátno. Dokončil své vypravování tím, že se úplně vyznal panu Goljadkinu a nezatajil, že nejenom nemá, z čeho by byl živ a nemůže si najíti byt, nýbrž že nemá ani prostředků na pořízení šatstva; ukázal, že ani na boty nemohl stlouci a úřadní frak že si vypůjčil kdesi na krátkou dobu.
Pan Goljadkin byl rozechvěn, byl opravdu dojat. Přes to, že příhody jeho hosta byly příhody celkem pranepatrné, přece všechna slova těchto příhod padala na jeho srdce zrovna jako manna nebeská. Příčina byla ta, že pan Goljadkin zapomínal na své poslední pochybnosti, pustil své srdce na svobodu a na radost a konečně v mysli sám sebe povýšil za hlupáka. Všechno bylo tak přirozené. Bylo-li proč se rmoutiti, proč si působiti takový poplach!
Jest ovšem ještě jistá choulostivá okolnost – ale jaké neštěstí; vždyť nemůže pošpiniti člověka, nemůže poskvrniti jeho čest a zničit jebo kariéru, když člověk sám není vinen, když sama příroda se do toho vmíchala. A k tomu sám host prosil za ochranu, host plakal, host vinil osud, zdál se takým bezelstným, prostým zlomyslnosti a chytráctví, ubohým, nepatrným, a sám se patrně nyní styděl, ovšem možná i z jiné příčiny, na př. pro nápadnou podobnost své tváře s tváří hostitelovou.
Choval se svrchovaně spolehlivě, snažil se, aby ve všem vyhověl hostiteli a vyhlížel tak, jako vyhlíží člověk, jehož trápí svědomí a cítí, že se provinil před jiným člověkem. Přišla-li na př. řeč na nějaký pochybný bod, host ihned souhlasil s míněním pana Goljadkina. Jestliže však omylem vyslovil nějaké míněni, jež se příčilo mínění pana Goljadkina a potom spozoroval, že sešel s cesty, ihned opravoval svou řeč, vysvětloval, co bylo třeba a dával na jevo, že rozumí všemu právě tak, jako jeho hostitel, myslí právě tak, jako on, a hledí na všechno právě takovýma očima, jako on. Slovem host vynakládal všechnu možnou péči, aby se zalíbil panu Goljadkinu, tak že pan Goljadkin konečně usoudil, že jeho host jest zcela jistě člověk neobyčejně příjemný v každém vzhledě.
Za řeči přinesli čaj; šlo na devátou. Pan Goljadkin cítil se v neobyčejně dobré míře, rozveselil se, rozjařil se ponenáhlu a dal se konečně do nejživější a nejzajímavější řeči se svým hostem. Pan Goljadkin totiž, byl-li rozveselen, rád vypravoval něco zajímavého. Tak i nyní: vypravoval hostu mnoho o hlavním městě, o jeho zábavách a krásách, o divadle, o klubech, o obraze Brjulova;[1] o tom, jak dva Angličané přijeli schválně z Anglie do Petrohradu, aby se podívali na mříž u Letního sadu a hned zase odejeli; o úřadě, o Olsufiji Ivánoviči a Andreji Filippoviči; o tom, jak Rusko den ode dne kráčí vstříc dokonalosti a že zde „nauky slovesné dnes vzkvétají"; vypravoval též anekdotu, kterou nedávno vyčetl ze „Severní Včely", pak že v Indii jest had hroznýš neobyčejně silný; konečné se zmínil též o baronu Brambeusu [2] atd. atd. Slovem pan Goljadkin byl úplně spokojen, jednak proto, že byl opět zcela klidný, jednak proto, že se nejenom nebál svých nepřátel, nýbrž byl dokonce i hotov vyzvati je všechny na rozhodný boj; a konečně i proto, že sám svou osobou poskytoval ochranu jinému a činil dobrý skutek.
V duchu ovšem se přiznával, že není v tu chvíli ještě úplně šťasten, že v něm vězí ještě jeden červíček, ovšem jen pramalinký, a hlodá i nyní jeho srdce. Mučila ho vzpomínka o včerejším večeru u Olsufija Ivánoviče. Mnoho by dal nyní za to, kdyby se nebylo přihodilo tak ledaco z toho, co bylo včera. „Ostatně to nic nevadí !" rozsoudil konečně náš hrdina a pevně se v duchu rozhodl, že budoucně se bude chovati jak náleží a nebude se dopouštěti podobných chyb.
Poněvadž se pan Goljadkin nyní už úplně rozjařil a stal se najednou skoro úplně šťastným, usmyslil si, že si připraví dobrý den. Poručil Petruškovi, aby přinesl rum a připravil punš. Host i hostitel vyprázdnili sklenici, pak i druhou. Host se stal ještě přívětivějším, než prvé, a se své strany dal na jevo nejeden důkaz upřímnosti a šťastné povahy, své, čímž si ještě více získával spokojenost pana Goljadkina; zdálo se, že se radoval jen z jeho radosti a pohlížel na něho jako na svého pravého a jediného dobrodince.
Vzav pero a lístek papíru, poprosil pana Goljadkina, aby se nedíval, co bude psát a potom, když dopsal, sám ukázal svému hostiteli, co napsal. Ukázalo se, že to bylo čtyrverší, napsané velice cituplně, jinak i krásným slohem a úhledným písmem; složil je patrně sám laskavý host. Veršíky byly tyto:
Jestli ty mne zapomeneš, já tě chovám v paměti; na světě se vše stát může: nezapomeň na mne ty!
Se
