mohl ukázati na dvéře, kdyby se vrátil? Rozumí se, jest mnoho různých obratův a způsobů. Tak a tak, na příklad, při mém nepatrném platu… Anebo ho nějak postrašit, že, na příklad, uváživ to a ono, jsem nucen oznámit, že v polovině měsíce bude třeba zaplatit za byt a stravu a peníze že se musejí dáti napřed. Hm, ne, čert to vezmi, tak to nejde. Tím bych sebe pošpinil! Nebylo by to delikátní. Leda nějak tak to zařídit: navésti Petrušku, aby mu Petruška nějak zasolil, aby si ho nevšímal, nahrubil mu a zbaviti se ho takovým způsobem? Poštvati je tak nějak na sebe… Ne, čert to vezmi, tak také ne! Je to nebezpečno a potom, vezme-li se to s takového stanoviska – ovšem, bylo by to nepěkné. Zcela nepěkné! A což když nepřijde? I to nebude dobře. Včera večer jsem se mu podřekl!.. Ech, běda, běda! Špatná je naše věc! Ach já hlava, nešťastná hlava! Nemůžeš si zapamatovat, co se sluší, rozumu sobě do hlavy vbít nemůžeš! Což když přijde a odřekne? Dej Bože, jen aby přišel. Velice bych byl rád, kdy by přišel…"
Tak přemítal pan Goljadkin, srkaje svůj čaj a neustále pohlížeje na hodiny na stěně.
„Tři čtvrti na devět; je čas, abych šel. Co tam bude, co bude opět? Přál bych si vědít, co zvláštního se tu vlastně tají – jejich cíl, směr, různé jejich háčky. Dobře by bylo zvěděti, k čemu vlastně směřují všichni ti lidé a který bude jejich první krok…"
Pan Goljadkin se nemohl déle zdržeti, odhodil nedokouřenou dýmku, oblekl se a pustil se do úřadu, chtěje odhaliti, bude-li možno, nebezpečí a o všem se přesvědčiti svou vlastní přítomností. A nebezpečí hrozilo; to už sám věděl, že nebezpečí hrozí.
„Však uvidíme… však my tomu přijdeme na kloub," mluvil pan Goljadkin, snímaje plášť a kaloše v předsíni; „hned pronikneme do všech těch záležitostí."
Odhodlav se jednati takovýmto způsobem, náš hrdina uspořádal na sobě šat, přijal výraz slušný a úřadní a chtěl už vstoupiti do sousední místnosti, když se náhle v samých dveřích srazil se včerejším svým známým a přítelem. Pan Goljadkin mladší, zdá se, jakoby nebyl spozoroval pana Goljadkina staršího, ačkoli do sebe vrazili skoro nosem. Pan Goljadkin mladší byl bezpochyby zaměstnán, spěchal kamsi, měl na kvap; vzezření jeho bylo tak officiální, tak dělné, že se zdálo, že každý mohl vyčísti z jehlo tváře, že je vyslán kamsi na zvláštní rozkaz přednostův.
„Ach, to jste vy, Jakube Petroviči!" zvolal náš hrdina, chopiv svého včerejšího hosta za ruku.
„Později, později, odpusťte, později mi to povíte," zvolal pan Goljadkin mladší, snaže se vykročiti v před…
„Ale dovolte; vždyť jste, tuším, chtěl, Jakube Petroviči, tento…"
„Co? Jen, prosím, rychle."
Tu se včerejší host pana Goljadkina zastavil, jakoby z přinucení a nechtě, a nastrčil ucho až k samému nosu pana Goljadkina.
„Musím vám říci, Jakube Petroviči, že se divím vašemu jednání… jednání, jehož bych vlastně ani nemohl očekávati."
„Všechno má svůj způsob. Jděte k sekretáři jeho excellence a potom učiňte oznámení, jak se sluší a patří, panu správci kanceláře. Máte nějakou žádost?"
„Já vskutku nevím, Jakube Petroviči! Vy mne prostě uvádíte do rozpaků, Jakube Petroviči! Buď mne nepoznáváte, anebo žertujete podle přirozené veselosti vaší povahy."
„Ach, to jste vy!" zvolal pan Goljadkin mladší, jako by si byl teprve nyní jak náleží povšimnul pana Goljadkina staršího. „Tak to jste vy? Nu což, dobře jste se vyspal?"
Tu se pan Goljadkin mladší malounko usmál – officiálně, úřadně se usmál a dokonce ne tak, jak by se patřilo (neboť nemůže být pochybnosti, že byl zavázán k díkům panem Goljadkinem starším); pousmáv se tedy officiálně, úřadne, podotknul, že ho velice těší, že se pan Goljadkin starší dobře vyspal, pak se trochu naklonil, přestoupil nohama několikrát na místě, ohlédl se v pravo, v levo, potom sklopil oči k zemi, zamířil bokem do dveří a zašeptav na kvap, že jde za zvláštním poručením, vklouznul do sousedního pokoje a zmizel.
„Tu to máme!" zašeptal náš hrdina, zůstav na okamžik jako zkamenělý. „Tu to máme! Takové tedy okolnosti jsou zde!" Tu pan Goljadkin pocítil, jakoby mu mravenci lezli po těle. „Ostatně," pokračoval v duchu, ubíraje se do své kanceláře, „vždyť jsem už dávno mluvil o této okolnosti, už dávno jsem tušil, že je tu na zvláštní poručení, a sice včera jsem pravil, že ten člověk je tu na něčí zvláštní poručení."
„Dokončil jste, Jakube Petroviči, včerejší listinu?" optal se Anton Antonovič Sětočkin pana Goljadkina, když si usedl vedle něho. „Máte ji zde?"
„Tady," zašeptal pan Goljadkin, hledě na svého nejbližšího představeného trochu rozpačitým pohledem.
„Proto. Ptám se z té příčiny, že se Andrej Filippovič už dvakrát po ní sháněl. Může se státi každou chvíli, že jeho excellence pro ni pošle…"
„Ne, vždyť je hotova …"
„Nu, dobře."
„Já myslím, Antone Antonoviči, že jsem vždycky konal svou povinnost, jak náleží a jsem vždycky dbalý věcí, které mně uloží moji představení, že pracuju o nich horlivě."
„Ano. A co tím vlastně chcete říci?"
„Já nic, Antone Antonoviči. Chtěl jsem, Antone Antonoviči, jen vysvětlit, že já… to jest, chtěl jsem se vyjádřiti, že časem zlý úmysl a závist nikoho neušetří a vyhledávají pouze svou každodenní odpornou potravu…"
„Odpusťte, já vám ne zcela dobře rozumím. Na kterou osobu nyní narážíte?"
„Chtěl jsem totiž říci, Antone Antonoviči, že kráčím přímou cestou a opovrhuju cestami okolními, že nejsem intrikán, a že se tím, bude-li mně dovoleno tak se vyjádři ti, mohu zcela spravedlivě honositi."
„Ano, to je pravda a, na kolik aspoň já mohu soudit, uznávám vaše mínění za úplně správné. Avšak dovolte, Jakube Petroviči, i mně poznámku, že v dobré společnosti se nedopouští dotýkati se osobností; spílá-li se mi za mé nepřítomnosti – a koho pak nepomluví za zády? – jsem hotov snésti to; ale přímo do očí, to už odpusťte; já aspoň, milý pane, nestrpím, aby se mně mluvily drzosti přímo do očí. Já jsem, milý pane, sešedivěl ve státní službě a na svá stará kolena nedovolím, aby se mně mluvily drzosti…"
„Ale ne, Antone Antonoviči; vidíte Antone Antonoviči, vy jste mně tuším neporozuměl dobře. Vždyť já, Antone Antonoviči, mohu si pokládati jen za čest, když…" „Nu, prosím abyste i nás měl za omluveny. Jsme ze staré školy. Abychom se učili podle nové, podle vaší školy, na to je pozdě. Ve službách vlasti stačilo nám, tuším, dosud rozumu. Jak sám snad víte, pane můj, mám odznak za dvacetipětiletou bezúhonnou službu."
„Jsem – přesvědčen, Antone Antonoviči, jsem úplně přesvědčen. Ale o tom jsem nemluvil; měl jsem jen na mysli masku,
