podobným k božskému nektaru, než k vínu. Zobrazil bych vám hosti a šťastné rodiče královny svátku, jak zdvihli také své poháry hned za Andrejem Filippovičem a upjali na něho své oči, plné očekávání. Zobrazil bych vám, jak tento často jmenovaný Andrej Filippovič, uroniv napřed slzu do poháru, vyslovil pozdravení a přání, prohlásil zdravici a připil si na zdraví…
Ale přiznávám se, úplně se přiznávám, že bych nemohl zobraziti vší velkoleposti toho okamžiku, když sama Královna svátku, Klára Olsufjevna, rdíc se jako jarní růže ruměncem blaha a stydlivosti, od překypujících citů klesla v objetí něžné mateře, jak zaslzela něžná máť a jak zavzlykal při té příležitosti sám otec, letitý stařec a státní rada Olsufij Ivánovič, který od dlouholeté úřadní služby ztratil vládu v nohách a za takovou horlivost byl osudem odměněn kápitálkem, domkem, statečky a krasavicí dcerou – zavzlykal jako chlapec a prohlásil se slzami v očích, že jeho excellence je ctný pán. Nebyl bych s to, ano, skutečně bych nebyl s to zobraziti vám ono všeobecné uchvácení srdcí, jež následovalo bezprostředně za tímto okamžikem – ono uchvácení, které se jasně vyjadřovalo i v chování jednoho mladistvého registrátora (jenž se v tu chvíli více podobal k státnímu radovi, než k registrátoru), který také zaslzel, naslouchaje Andreji Filippoviči.
Andrej Filippovič ze své strany v tento slavnostní okamžik dokonce nevypadal jako kollegiální rada a přednosta oddělení v jednom departamentě – nikoliv, on se zdál něčím jiným… nevím zrovna čím, ale nikterak ne kollegiálním radou. Byl výše!
Posléze… o, proč nevládnu tajemstvím slohu vysokého, mocného, slohu slavnostního, abych mohl zobraziti všechny ony krásné a poučné momenty lidského života, které jakoby byly schválně zařízeny na doklad, jak časem vítězívá cnost nad nedobrými úmysly, svobodnictvím, neřestí a závistí! Neřeknu nic, jen mlčky – a to bude nade vši výmluvnost – ukážu vám na tohoto šťastného jinocha, vstupujícího do svého dvacátého šestého jara – na Vladimíra Semenoviče, synovce Andreje Filippoviče, který vstal potom se svého místa, aby pronesl svůj přípitek a na kterého se upjaly slzící oči rodičův královny svátku, hrdé oči Andreje Filippoviče, stydlivé oči samé královny svátku, nadšené oči hostí, ba i zdvořile závistivé oči některých mladých soudruhů tohoto skvělého jinocha. Nic neřeknu, ačkoliv nemohu pominout mlčením, že všechno v tomto jinochovi jenž byl více podoben starci, než jinochovi, rozumí se ve výhodném pro něho smysle – všechno, začínaje od kvetoucích lící do samé ležící na něm assesorské hodnosti, všechno to v tento slavnostní okamžik div nehlásalo v něm. Na jak vysoký stupeň může povznésti člověka mravnost!
Nebudu dále popisovat, jak na konec Anton Antonovič Sětočkin, kancelista v jednom departamentě, soudruh z úřadu Andreje Filippoviče a druhdy i Olsufija Ivánoviče a spolu dávný přítel domu i kmotr Kláry Olsufjevny – stařeček, jako mléko bílý, přednášeje svůj přípitek, zakokrhal a potom odříkával veselé veršíčky; jak takovým zdvořilým opominutím zdvořilosti, možno-li se tak vyjádřit, rozesmál až do slz celou společnost a jak mu sama Klára Olsufjevna za takové obveselení a za takovou laskavost dala hubičku, ovšem na rozkaz rodičů. Jen tolik řeknu, že konečně hosté, kteří po takovém obědě přirozeně musili se cítiti vespolek příbuznými a bratřími, vstali od stolu; že potom stařečkové a lidé usedlí po nedlouhé chvíli, věnované přátelskému hovoru a ledajakým, rozumí se, velice zdvořilým a laskavým upřímnostem, slušně odešli do druhého pokoje a netratíce zlatého času, rozdělili se na partie a s pocitem vlastní důstojnosti sedli ke stolům, potaženým zeleným suknem; že dámy, jež se usadily v saloně, staly se náhle všechny neobyčejně laskavými a počaly rozmlouvati o různých látkách; že konečně sám vysoce vážený hospodář domu, který ztratil vládu v nohách, když sloužil věrou a pravdou, a byl za to odměněn vším, o čem výše se stala zmínka, počal o berlích přecházeti mezi svými hostmi, dávaje se podporovati Vladimírem Semenovičem a Klárou Olsufjevnou a stal se náhle také neobyčejně laskavým, tak že se odhodlal improvizovati malinký, skromný ples, nedbaje výdejů: že za tím účelem jeden čiperný jinoch (ten samý, který byl při obědě více podoben k státnímu radovi, než k jinochovi) byl vyslán pro hudebníky; že potom přišli hudebníci počtem celých jedenáct hlav, a že se konečně zrovna o půl deváté rozlehly zvoucí akkordy francouzské čtverylky i jiných různých tanců…
Ani už nepřipomínám, že péro mé jest slabé, mdlé a tupé, aby slušně vylíčilo ples, improvizovaný neobyčejnou laskavostí šedovlasého hospodáře. A potom, ptám se vás, kterak mohu já, skromný vyprávěč jinak ovšem velice zajímavých příhod pana Goljadkina – kterak mohu zobraziti tuto neobyčejnou a ve všem slušnou směsici krásy, skvělosti, zdvořilosti, veselosti, laskavé solidnosti a solidní laskavosti, bujarosti, radosti, všechny ty hry a smíchy všech těch úřadnických dám, více podobných k nymfám než k dámám, mluvě ovšem v příznivém pro ně smysle, s jejich lilově růžovými ramínky a líci, s jejich vzdušnými postavami, s jejich čtveračivě hravými, homeopatickými – abych užil vysokého slohu – nožkami? Kterak vám zobrazím konečně ony skvělé pány úřadníky, veselé a solidní jinochy i usedlé, radostné a slušně zamžené pány, jednak kouřící v přestávkách mezi tanci v malinké, vzdálené, zelené komnatce dýmku, jednak nekouřící v přestávkách dýmky, pány, kteří všichni od prvního do posledního měli slušnou úřadní hodnost i slušné příjmení, pány hluboko proniknuté citem pro krásu i citem vlastní důstojnosti; pány rozmlouvající nejvíce po francouzsky s dámami, a jestliže po rusky, tedy samými výrazy nejvyššího tonu, poklonami a hlubokými sentencemi, pány, kteří si leda toliko v pokojíku pro kuřáky dovolovali některé laskavé odchylky od jazyka vysokého tonu, některé fráze přátelské a laskavé stručnosti, jako na příklad: „Nu, hromský Pětko, znamenitě jsi polku odskákal," anebo: „Nu, hromský Vásjo, přišpendlil jsi si svou dámičku, jak jsi chtěl." Ale na to na všechno, jak už výše jsem měl čest vysvětliti vám, o čtenáři! nestačí mé péro a proto mlčím.
Obraťme se raději k panu Goljadkinu, jedinému, opravdovému hrdinovi velice pravdivé naší povídky.
Věc je ta, že pan Goljadkin se nachází nyní v postavení velice podivném, abychom neřekli více. Je, pánové, také zde, ne sice na plese, ale skoro jako na plese. A ačkoliv je to jeho soukromá záležitost, nicméně v tuto minutu nachází se na cestě ne zcela přímé. Stojí totiž nyní – je až podivno to vyslovit – stojí nyní v síni na zadních schodech příbytku Olsufija Ivánoviče. Ale to nikomu nevadí, že tu stojí; to jen tak. Stojí, pánové, v koutečku, přikrčiv se v místečku ne sice teploučkém, za to však hezky tmavém, skrývaje se jednak za ohromnou almarou, jednak za starou španělskou stěnou mezi různým haraburdím a hamparátím, skrývaje se do času a pozoruje prozatím všeobecný běh věcí jako vedlejší pozorovatel.
Prozatím, pánové, jen pozoruje nyní, ačkoliv také může vejít. Neboť proč by nemohl vejít? Je třeba jen učinit krok a vejde, a sice velice obratně vejde. Právě nyní – stoje už třetí hodinu v zimě mezi almarou a španělskou stěnou uprostřed různého haraburdí a hamparátí, citoval na své vlastní ospravedlnění jistou frázi francouzského ministra Villeila blahé paměti, že prý „všecko přijde po pořádku, jen když člověk umí vyčkat".
Tuto větu pan Goljadkin vyčetl kdysi z jakési, jinak zcela vedlejší knížky, nyní však si ji v pravý čas uvedl na pamět. Věta se především výtečně hodila k jeho nynějšímu postavení, a za
