To slovo Riley nadzvedlo...
“Štěstí.“
Byla to zvláštní volba slova, při diskuzi něčeho tak jednoznačně nešťastného, jako vražda ženy.
Ale Crivaro myslel vážně, co říkal. Přemýšlela, jak se musel obrnit, když tuto práci dělá už tolik let.
Byl imunní vůči hrůzám?
To nedokázala z jeho hlasu, když pokračoval, vyčíst...
“Manžel Janet Davisové dovolil McCuneovi nahlédnout do fotografií, které v posledních měsících udělala. McCune našel pár fotek, které vyfotila v obchodě s kostýmy.“
To Riley zaujalo.
Zeptala se, “Byl to snad obchod, ve kterém se také prodávají kostýmy klaunů?“
Crivaro přikývl. “To zní zajímavě, že?“
“Ale co to znamená?“ tázala se Riley.
Crivaro řekl, “To ještě nedokážeme říci - kromě toho, že Janet Davisová se natolik zajímala o kostýmy, že si je chtěla i fotit. Její manžel si vzpomíná, jak o tom mluvila, ale neřekla mu, kde to bylo. McCune se nyní snaží přijít na to, ze kterého obchodu fotky pochází. Potom mi zavolá. Nemělo by mu to trvat dlouho.“
Crivaro se na chvíli odmlčel.
Pak pohlédl na Riley a tázal se, “Jak se držíte?“
“Zatím dobře,“ řekla Riley.
“Jste si jistá?“ zeptal se Crivaro. “Vypadáte bledě, jako by vám bylo zle.“
Samozřejmě, že tomu tak bylo. Kombinace ranní nevolnosti a šoku z toho, co právě spatřila, ji definitivně dostala. Ale to, že je těhotná, byla ta poslední věc, kterou by chtěla Crivarovi prozradit.
“Jsem v pořádku,“ trvala na svém Riley.
Crivaro řekl, “Chápu to správně, že vám intuice prozrazuje něco o tom vrahovi.“
Riley tiše přikývla.
“Je tu ještě něco, co bych měl vědět - kromě možnosti, že k smrti vyděsil oběť?“
“Nic moc,“ řekla Riley. “Kromě toho, že je...“
Zaváhala, pak našla slova, která hledala. “Sadistický.“
Zatímco pokračovali dál v tichosti, Riley se rozpomněla na pohled na tělo rozprostřené na celtě. Znovu zažívala hrůzu, že oběť musela trpět takové ponížení a to i po smrti.
Přemýšlela, jaké monstrum to mohlo způsobit.
I když měla momentálně blízko k pocitům vraha, věděla, že nedokáže pochopit chorobné pochody jeho mysli.
A také si byla jistá, že to ani nechce.
Bylo to snad něco, co jí ještě zjeví, než bude tento případ uzavřen?
A co poté?
Bude celý můj život takový?
KAPITOLA OSMÁ
Když Riley a Crivaro vešli do čisté, klimatizované budovy J. Edgara Hoovera, stále kolem sebe pociťovala hrůzu místa vraždy. Bylo to jako by děs pronikl do všech jejích pórů. Jak se toho zbaví - obzvlášť onoho pachu?
Cestou sem Crivaro Riley ujišťoval, že zápach, kterého si všimla na poli, nepocházel od těla. Jak se Riley domnívala, pocházel z odpadků z karnevalu, roztroušených po okolí. Tělo Janet Davisové nebylo mrtvé dost dlouho na to, aby takový zápach vyprodukovalo - a stejně tak ani těla Rileyných přítelkyň, když je našla v Lantonu.
Riley ještě nezažila zápach rozkládajícího se těla.
Crivaro cestou řekl...
“To poznáte, až to ucítíte.“
Nebylo to něco, na co by se Riley těšila.
A znovu přemýšlela...
Co to tady dělám?
S Crivarem výtahem dojeli na patro plné forenzních laboratoří. Následovala Crivara chodbou, dokud nedorazili ke dveřím s názvem “TEMNÁ MÍSTNOST.“ Vytáhlý mladý muž s dlouhými vlasy stál opřený vedle dveří.
Crivaro představil muži sebe i Riley, muž pokýval a řekl, “Já jsem Charlie Barrett, forenzní technik. Dorazili jste právě včas. Dávám si pauzu po vyvolávání negativů z té kamery, co našli v Lady Bird Johnson parku. Právě jsem se chystal dovnitř, udělat pár dalších snímků. Pojďte dál.“
Charlie vedl Riley a Crivara do krátké chodby, zalité oranžově zbarveným světlem. Poté prošli druhými dveřmi do místnosti, osvícené stejně podivným světlem.
Riley nejprve zarazil pronikavý, štiplavý pach chemikálií.
Ale zápach nevnímala jako nepříjemný.
Místo toho jí téměř připadal...
Očistný, uvědomila si Riley.
Poprvé od odjezdu z pole, na kterém našli tělo, všudypřítomný, kyselý smrad z odpadků zmizel.
Dokonce i hrůza trochu vyprchala a Rileyna nevolnost zmizela.
Byla to skutečná úleva.
Riley nahlédla skrze temné, mimozemské světlo, fascinována moderním vybavením.
Charlie zvedl list papíru s řádkami obrázků a v temném světle jej prozkoumal.
“Tady jsou ty snímky,“ řekl. “Vypadá to, že byla zatraceně dobrá fotografka. Škoda, že se jí to stalo.“
Když Charlie začal na stole rovnat řady filmu, Riley si uvědomila, že nikdy v temné místnosti nebyla. Svůj film k vyvolání vždy odnesla do drogerie k vyvolání. Ryan a někteří jeho kamarádi si nedávno koupili digitální foťáky, které film vůbec nepoužívaly.
Manžel Janet Davisové řekl McCuneovi, že jeho manželka používala oba typy foťáků. Pro profesionální práci používala především digitální kameru. Ale fotky z parku byly umělecké a tak pro ně zvolila foťák s filmem.
Riley si pomyslela, že je Charlie také umělec, skutečný mistr v tom, co dělá. To ji přivedlo k myšlenkám...
Vymírá toto umění?
Dopadne
