Pak následovalo dlouho proplachování ve dřezu pod tekoucí vodou. Nakonec Charlie zavěsil fotky kolíčky na otáčecí stojánek.
Byl to pomalý a tichý proces. Ticho bylo pouze přerušováno kapáním a stékáním kapaliny, šoupáním nohou a občas byla vyřčena slova, která připomínala šeptání reverenda. Měli pocit, že se zde nemá mluvit nahlas.
Riley připadala nehybnost a pomalé pohyby téměř tajemně uklidňující, po hlasitém chaosu na místě vraždy, kdy se poldové snažili udržet reportéry na uzdě.
Riley uchváceně sledovala, jak po několika dlouhých minutách začínají vyjasňovat obrázky - nejprve tajemné a vzdálené a poté nakonec ostře jasné a kontrastní, visící a kapající na stojánku.
Černobílé fotografie zachycovaly tichý a mírumilovný večer v parku. Na jedné byla dřevěná lávka, která se táhla přes úzkou stoku. Další se na první pohled zdála být výjevem hejna racků, kteří zrovna vzlétli, ale pak se obrázek vyjasnil a Riley si uvědomila, že ptáci jsou součástí větší sochy.
Další fotka ukazovala hrubě osekaný kamenný obelisk s památníkem Washingtona, který se tyčil ve velké dálce. Na dalších fotkách byly cestičky pro kola a procházky, které protínaly zalesněná území.
Obrázky byly jednoznačně vyfoceny při západu slunce a vytvářely jemné šedé stíny, zářící světelné kruhy a siluety. Riley viděla, že Charlie měl pravdu, když řekl, že Janet Davisová byla “zatraceně dobrá fotografka.“
Riley také cítila, že Janet park dobře znala a vybrala si místa dopředu - a také správný čas, když byla kolem jen hrstka návštěvníků. Riley ani na jedné fotce nikoho nespatřila. Vypadalo to jako by Janet měla celý park jen sama pro sebe.
Nakonec došlo na snímky mariny, s třpytícími se moly a loďmi v západu slunce. Jemný klid scenérie byl téměř hmatatelný. Riley až téměř slyšela jemné šplouchání vody, volání ptáků, a téměř cítila poryvy chladného vánku na své tváři.
Nakonec přišel disharmonický výjev.
Byl také z okolí mariny - anebo měla Riley alespoň dojem, že rozpoznávala obrysy lodí a mol. Ale všechno bylo rozmazané, chaotické a pomíchané.
Riley si uvědomila, co se asi stalo přesně v okamžik, když zmáčkla spoušť...
Kamera jí byla vyražena z rukou.
Riley vyskočilo srdce až do krku.
Věděla, že tento obrázek zachycuje přesně onen okamžik, když se svět Janet Davisové navždy změnil.
Ve zlomku vteřiny se klid a krása změnili v ohavnost a hrůzu.
KAPITOLA DEVÁTÁ
Riley hleděla na rozmazaný výjev a zamýšlela se...
Co se stalo poté?
Poté, co byl foťák vyražen z rukou ženy, co se jí pak přihodilo?
Co zažila?
Zápasila s útočníkem, dokud ji nepřemohl a nespoutal?
Zůstala během svého trýznění při vědomí? Nebo ztratila vědomí přesně na tom místě a v okamžiku, kdy obrázek vyfotila?
Probrala se pak do hrůzy svých posledních minut?
Možná na tom nezáleží, pomyslela si Riley.
Vzpomněla si na to, co lékař řekl o pravděpodobnosti, že Janet zemřela z předávkování amfetaminů.
Pokud to byla pravda, byla k smrti vyděšená.
A nyní se Riley dívala na zmrazený okamžik, ve kterém fatální děs započal.
Při té myšlence se otřásla.
Crivaro ukázal na fotku a řekl Charliemu, “Zvětšete to. Nejen tenhle, ale všechny fotografie, každý čtverečný centimetr.“
Charlie se poškrábal na hlavě a zeptal se, “Co hledáme?“
“Lidi,“ oznámil Crivaro. “Všechny, které se vám podaří najít. Zdálo se, že si Janet Davisová myslela, že tam je sama, ale mýlila se. Někdo na ni čekal. Možná - ale jen možná - ho třeba zachytila na film, aniž by si to uvědomila. Když někoho najdete, zkuste nám připravit ten nejjasnější zvětšený obrázek.“
I když to Riley neřekla nahlas, měla o tom pochyby.
Najde Charlie někoho?
O vrahovi měla pocity - že je až příliš opatrný, než aby se nechal náhodně vyfotografovat. Pochybovala, že jej, byť mikroskopické, prohledávání fotek odhalí.
V tom okamžiku Crivarovi zabzučel v kapse telefon. Řekl, “To bude McCune.“
Riley a Crivaro opustili temnou místnost a Crivaro poodešel, aby si zavolal. Zdálo se, že jej informace od McCunea vzrušily. Když hovor ukončil, řekl Riley...
“McCune našel obchod s kostýmy, ve kterém Janet Davisová fotografovala. Právě je na cestě do obchodu a říkal, že se tam s námi setká. Vyrážíme.“
*
Když Crivaro zaparkoval u obchodu s názvem Kostýmové skotačení, agent McCune byl již na místě a čekal v autě. Vystoupil a přidal se k Riley a Crivarovi. Nejprve to Riley připomínalo obyčejný skromný obchod. Výlohy byly samozřejmě plné kostýmů - od vampýrů po mumie, až po dobové kostýmy z počátku století. Byl tam také kostým strýčka Sama, v přípravě na blížící se čtvrtý červenec.
Riley následovala Crivara a McCunea dovnitř, kde ji překvapil rozsáhlý interiér z cihel, s přeplněnými policemi se stovkami kostýmů, masek a paruk.
Pohled na tak rozsáhlou přetvářku bral Riley dech. Kostýmy zahrnovaly pirátské převleky, monstra, vojáky, prince a princezny, divoká a domácí zvířata, mimozemšťany a jiné bytosti, které si dokázala představit.
Riley se to honilo v hlavě. Halloween byl přeci jen jednou za rok. Cožpak trh potřebuje kostýmy po celý rok? Pokud ano, na co je lidé potřebovali?
Na neskutečně mnoho kostýmových párty, nejspíš.
Napadlo ji, že by neměla být překvapena, vzhledem k hrůzným událostem, o který se začínala dozvídat. Ve světě, ve kterém se děla taková zvěrstva, nebylo divu, že lidé chtěli uprchnout do světa fantazie.
Také nebylo překvapujíc, že talentovaná fotografka jako Janet Davisová, zde ráda fotila, mezi tak bohatou přehlídkou podobizen. Nebylo divu, že fotila na skutečný film a nepoužila digitální kameru.
Masky
