té poslední větě se Garetovy zježily vlasy na hlavě.
„Zraněný?“ opakoval Gareth. Slova se mu přitom div nevzpříčila v krku. „Je tedy stále na živu?“
“Je, můj pane, a dá-li Bůh, přežije to a potom nám poví, kdo spáchal ten ohavný čin.“
S lehkou úklonou potom strážný spěchal z místnosti zpátky na chodbu a zabouchnul za sebou dveře.
Garethovu mysl zalila zlost. Chytil Firtha za ramena, hrubě s ním smýknul napříč místností a nakonec s ním praštil o kamennou zeď.
Firth se zmohl jenom na vyděšený pohled. Nedokázal ze sebe vypravit ani slovo.
„Cos to provedl?“ zařval Gareth. „Teď jsme oba vyřízení!“
„Ale..ale…“ koktal Firth, „…byl jsem si jistý, že je mrtvý!“
„Jsi si jistý docela často,“ řekl Gareth, „a vždycky je to špatně!“
Potom Garetha něco napadlo.
„Ta dýka,“ řekl. „Musíme ji najít, než bude příliš pozdě.“
„Ale já ji vyhodil, můj pane,“ řekl Firth. „Už je spláchnutá do řeky!“
„Hodil jsi ji do žumpy. To neznamená, že už jí stačili spláchnout do řeky.“
„Ale je to nejpravděpodobnější!“ odpověděl Firth.
Gareth už nemohl blábolení toho idiota déle vystát. Vyhnul se mu a vyrazil ven z místnosti. Firth mu byl v patách.
„Půjdu s tebou,“ řekl.
Gareth se uprostřed kroku zastavil, otočil se a zíral na něj. Byl celý od krve. Už před chvílí se Gareth třásl hrůzou, aby si ho ti strážní v rohu místnosti nevšimli. Měli obrovské štěstí. Firth byl pro něj teď nebezpečnější než kdykoliv předtím.
„Řeknu tohle jenom jednou jedinkrát,“ zavrčel Gareth. „Okamžitě se vrať do mé komnaty, převleč si šaty a spal tyhle co máš teď na sobě. Zbav se všech stop po krvi, které na tobě zůstaly. Potom zmiz pryč z hradu. A dneska se ode mě drž co nejdál. Rozumíš, co ti říkám?“
Na to jej Gareth postrčil zpátky do komnaty, otočil se a dal se do běhu. Sprintoval dlouhou chodbou, poté seběhl točité schodiště, jedno patro za druhým směrem k prostorám určeným služebnictvu.
Konečně se dostal do sklepení, kde se k němu okamžitě otočily pohledy několika služebných. Byli zrovna uprostřed drhnutí obrovských hrnců a varných kotlů, které se používaly pro přípravu jídel na hostinu. V cihlových pecích hořely obrovské ohně a služební, kteří na sobě měli barevné zástěry, byli promočení vlastním potem.
Na vzdálené straně obrovské místnosti uviděl Gareth nádobu na splašky. Ty do ní tekly zhora takřka neustále.
Gareth doběhl k nejbližšímu sluhovi a netrpělivě jej chytil za rameno.
„Kdy byla ta nádoba naposled vyprázdněná?“ zeptal se.
„Odnesli ji k řece jenom před několika málo minutami, můj pane.“
Na to se Gareth bleskurychle otočil, vyběhl z místnosti zpátky na točité schodiště a přes rozlehlé hradní chodby se dostal až ven do chladivého nočního vzduchu.
Bez dechu sprintoval přes travnatou louku před hradem směrem k řece.
Když se k ní blížil, našel si pohledem místo, kde se vzápětí schoval. Velký strom, téměř přímo na břehu řeky. Viděl odsud dva sluhy, jak právě zvedají velkou železnou nádobu a vylévají její obsah do řeky.
Sledoval je, dokud nebyla nádoba úplně prázdná a oni se s ní neotočili na zpáteční cestu do hradu.
Konečně byl Gareth spokojený. Nikdo si žádného nože nevšiml. Kdekoliv ta čepel teď už byla, bylo jisté, že je to někde v řece, která ji právě odnáší pryč od pohledů všech do anonymity. Pokud jeho otec dnes v noci zemře, nebude tu žádný důkaz o totožnosti jeho vraha.
Nebo snad bude?
KAPITOLA PÁTÁ
Thor se držel Reecovi těsně v patách, následován Krohnem, a všichni se ubírali tajnou chodbou směrem ke králově komnatě. Reece je vedl skrz tajné dveře, které se ukrývaly v jedné z kamenných zdí, planoucí pochodní svítil na cestu, kroutící se stísněnými chodbičkami útrob hradu, kde by se Thor bez jeho pomoci dozajista navždy ztratil. Po chvíli se dostali k přímému schodišti, které vedlo do vyššího patra, za ním zahnuli vlevo, aby se dostali k dalším schodům. Thor přemýšlel, jak spletité tyhle tajné uličky asi tak mohou být.
„Tyhle cesty byly v hradu vybudovány před stovkami let,“ vysvětlil Reece lehce zadýchaně a šeptem, zatímco se ubírali dál. „Postavil je prapradědeček mého otce, MacGil Třetí, po jednom dlouhém obléhání. Měla to být úniková cesta. Ironií osudu jsme od té doby ale už nikdy obleženi nebyli a tak se to tu po staletí skoro nepoužívalo. Chodby byly zabarikádované a já jsem je náhodou objevil ještě jako děcko. Rád je čas od času používám, když se potřebuju přesouvat hradem, ale nechci aby někdo věděl, kde jsem. Když jsme byli mladší, tak jsme tady já, Gwen a Godfrey hrávali na schovávanou. Kendrick byl příliš starý na to, aby si hrál s námi. Pravidlo číslo jedna znělo: žádné pochodně. Naprostá tma. Tehdy to bylo pěkně strašidelný.“
Thor se snažil udržet krok s Reecem, který si razil cestu temnými uličkami s neuvěřitelným přehledem. Znal tu zpaměti snad úplně každou cihlu.
„Jak si můžeš pamatovat všechny ty zatáčky?“ zeptal se Thor s respektem v hlase.
„Když jsi malý kluk a vyrůstáš v hradu, občas se trochu nudíš, víš,“ pokračoval Reece, „obzvlášť, kdy úplně všichni jsou starší než ty a ty jsi pořád ještě příliš malý, než aby ses mohl dát k Legii a nic jiného, čím by se dalo zabavit, tu vlastně ani moc není. Dal jsem si tehdy za úkol prozkoumat tady každý kout a skulinu.“
Zahnuli za další roh, seběhli tři schody, prošli obloukem ve zdi a potom stoupali dlouhou šachtou s točitým schodištěm. Nakonec je Reece dovedl k těžkým dubovým dveřím, které byly pokryté silnou vrstvou prachu. Přitiskl k nim jedno ucho a poslouchal. Thor stál vedle něj.
„Co je tohle za dveře?“ zeptal se.
„Pšt!,“ řekl Reece.
Thor zmlkl, přiložil ucho ke dveřím a také poslouchal. Krohn se zastavil těsně za ním a se zakloněnou hlavou si oba prohlížel.
„Jsou
