pobíhal po místnosti, ječel a chytal se rukama za vlasy. A tehdy si Gareth povšiml, že jsou Firthovy dlaně pokryté krví a i jeho žlutá tunika na sobě má rudé skvrny.
Garethovi se zastavilo srdce. Firth někoho zavraždil. Ale koho?
„Kdo je mrtvý?“ zeptal se Gareth důrazně. „O čem to mluvíš?“
Jenže Firth se ve své hysterii nedokázal vůbec soustředit. Gareth musel dojít až k němu, pevně jej chytit za ramena a zatřepat s ním.
„Odpověz!“
Firth na něj vykulil oči a ze všeho nejvíc v tu chvíli připomínal rozdivočelého koně.
„Tvůj otec! Král! Je mrtvý! Mou rukou!“
Ta slova Garetha bodla, jako by se ona dýka zabořilo do jeho vlastní hrudi.
Zaraženě zůstal na Firtha zírat. Nějakou chvíli se nedokázal ani pohnout. Potom uvolnil své sevření, ustoupil o krok zpět a snažil se popadnout dech. Ze vší té krve mohl jasně vidět, že Firth mluví pravdu. Přesto mu to připadalo naprosto nemožné. Firth? Ten kluk ze stájí? Člověk s nejslabší vůlí ze všech přátel, které měl? Zabil krále MacGila?
„Ale…jak je to možné?“ zalapal Gareth po dechu. „Kdy?“
„Stalo se to v jeho komnatě,“ řekl Firth. „Před malou chvílí. Bodnul jsem ho.“
Váha těch slov pomalu začínala být patrná a Garethovi se znovu podařilo sebrat rozum do hrsti. Uvědomil si, že dveře komnaty jsou stále ještě dokořán. Rozběhl se k nim a, jakmile se pohledem ujistil, že strážní nic neviděli, prudce je zabouchl. Chodba byla naštěstí liduprázdná. Potom dveře ještě zajistil těžkou železnou petlicí.
Ihned nato spěchal zpátky napříč komnatou. Firth byl stále ještě v šoku a Gareth ho musel uklidnit. Potřeboval odpovědi.
Chytil jej za ramena, otočil čelem k sobě a vrazil mu facku dostatečně silnou na to, aby Firthovo hysterčení zarazil. Konečně se na něj opět začal soustředit.
„Řekni mi všechno,“ poručil Gareth chladně. „Řekni mi, co se přesně stalo. Proč jsi to udělal?“
„Jak to myslíš proč?“ zeptal se Firth překvapeně. „Ty jsi ho přece chtěl zabít. Tvůj plán s jedem nezabral. Myslel jsem, že ti s tím pomůžu. Myslel jsem, že to bylo to, co chceš.“
Gareth zakroutil hlavou. Znovu chytil Firtha hrubě za tuniku a začal s ním cloumat.
„Proč jsi to udělal!?“ křičel na něj.
Měl pocit, že se celá jeho dosavadní existence rozpadá na kusy. Fakt, že najednou cítil kvůli otci lítost, jej naprosto zaskočil. Nerozuměl sám sobě. Ještě před několika málo hodinami si přál jediné, vidět ho otráveného ležet u hodovního stolu. Zpráva o jeho skutečné smrti jej teď ale zasáhla, jako by se jednalo o nejlepšího přítele. Najednou mu bylo všechno hrozně líto. Část jeho já si nepřála, aby otec zemřel a obzvláště ne tímto způsobem. Ne rukou tohohle Firtha. A ne čepelí dýky.
„Nechápu,“ zavzlykal Firth. „Jenom před pár hodinami ses ho sám pokoušel zabít. Tvůj plán s pohárem. Myslel jsem, že budeš mít radost!“
Ke svému vlastnímu překvapení se Gareth mocně napřáhl a vlepil Firthovi obrovskou facku přes celou tvář.
„Neřekl jsem ti, že to máš udělat!“ vyštěkl Gareth. „Nikdy jsem ti neřekl, abys to udělal. Proč jsi ho zabil? Podívej se na sebe. Jsi celý od krve. Teď jsme oba vyřízení. Teď je už jenom otázka času, než si pro nás přijdou stráže.
„Nikdo nic neviděl,“ hájil se Firth. „Vklouznul jsem tam při výměně stráží. Nikdo mě ani nezahlédl.“
„A kde je zbraň?“
„Nenechal jsem jí tam,“ odpověděl Firth hrdě. „Nejsem hlupák. Zbavil jsem se jí.“
„A jakou dýku jsi použil?“ zeptal se Gareth. Jeho myslí teď vířily všechny možné budoucí problémy. Z lítosti se náhle stala obava a on teď studoval každou možnou stopu, kterou ten břídil mohl zanechat, a která mohla později vést k němu samotnému.
„Použil jsem takovou, která nemůže být vystopovaná,“ řekl Firth s hrdostí v hlase. „Byla to obyčejná, anonymní čepel. Našel jsem ji ve stájích. Byly tam ještě čtyři další, jedna jako druhá. Není možné ji vystopovat,“ opakoval.
Garethovo srdce se zastavilo.
„Byla to krátká dýka s rudou rukojetí a jemně zakřivenou čepelí? Pověšená na zdi vedle stání pro mého koně?
Firth přikývl a náhle už nevypadal tak sebejistý jako předtím.
Gareth se zamračil.
„Ty blázne. Samozřejmě, že je ta zbraň vystopovatelná!“
„Ale nebyly na ní přece žádné značky!“ protestoval Firth. Jeho hlas se opět začal vystrašeně třást.
Na čepeli žádné značky nejsou, ale na jílci jeden je!“ zařval Gareth. „Vespod. Nepodíval ses pořádně, ty pitomče!“ Gareth k němu přistoupil blíže, rudý zlostí. „Vespod je vyrytý emblém s mým koněm. Kdokoliv, kdo trochu zná královskou rodinu, pozná, že ta čepel patří mně.“
Potom se zadíval na Firtha, který propadl do rozpaků. Měl sto chutí jej na místě uškrtit.
„Co jsi s ní udělal?“ naléhal Gareth. „Pověz mi, že ji teď máš u sebe. Řekni mi, žes ji vzal s sebou. Prosím.“
Firth polknul.
„Bezpečně jsem se jí zbavil. Nikdo ji nikdy nenajde.“
Gareth se zamračil.
„Kde přesně je?“
„Hodil jsem jí do odpadní jámy, která vede do hradní žumpy. Vynášejí její obsah do řeky každou hodinu. Nedělej si starosti, můj pane. Teď už je hluboko na dně řeky.“
V tom okamžiku se rozezněly hradní zvony. Gareth se otočil a běžel k oknu. Jeho srdce zachvátila panika. Podíval se dolů a uviděl všechen ten chaos a davy, které se začínaly formovat před hradem. Ty zvony mohly znamenat jenom jedinou věc. Firth nelhal. On opravdu MacGila zabil.
Gareth měl pocit, že je jeho tělo najednou ledově studené. Stále ještě nedokázal přijmout fakt, že svými činy uvedl do chodu tak obrovsky významnou věc. A že Firth, mezi všemi schopnějšími, nakonec jeho dílo dokonal.
Najednou
