uhelného dolu. Thor viděl, jak vděční jsou, že jsou stále ještě naživu. V jejich pohledech četl vyjádření díků.
Thor sebou trhl a znovu se zadíval směrem k vrcholku hory. V jeho mysli už zase bylo místo jenom pro jedinou věc: jeho syna.
„Jenže jak se teď dostaneme…“ začal Matus.
Než však stačil otázku dokončit, ucítil Thor najednou, že se mu něco omotalo kolem kotníků. Podíval se tam a spatřil podivnou, šlachovitou příšerku, která se mu sveřepě omotávala chapadly kolem kotníků a lýtek. Měla dvě hlavy, které vzhledem trochu připomínaly murénu. Obě syčely a slintaly. Chapadla měla žahavé žlázy.
Thorovy reflexy okamžitě začaly pracovat. Rychlostí blesku tasil meč a sekl. Ostatní činili totéž, neboť i oni byli napadeni. Thor opatrně sekl, a snažil se přitom netrefil vlastní nohu. Čepel narazila jenom na mizivý odpor rosolovitého těla. Příšerka se otřásla, odpadla a ta strašlivá žahavá bolest okamžitě polevila. Tělo podivného úhoře sklouzlo se syčením zpátky do mělké vody.
O'Connor chmátnul po svém luku a pokoušel se je zabíjet šípy, ale nedařilo se mu je trefit. Potom se zuřivě rozkřičel, když se na něj přisály hned tři potvory najednou.
Thor, nyní volný, vyrazil kupředu a přesekl vejpůl tvora, který se sápal po O'Connorově noze, zatímco Indra přistoupila k Eldenovi a zařvala na něj: „Nehýbej se!“
Namířila vlastní luk a vystřelila tři rychlé střely, které s precizní přesností srážely tvory do vody, ale také několikrát škrábly hrotem do Eldenovy kůže.
Šokovaně se na ni podíval
„Zešílelas?“ zařval na ni. „Div, že jsi mi neustřelila nohu!“
Indra se ušklíbla.
„Ale furt ji máš, ne?“ odpověděla.
Uslyšeli další a další šplouchání. Rozhlédli se a spatřili, že se z vody vynořuje stále více potvor. Thor si uvědomil, že odtamtud musejí co nejrychleji zmizet.
Cítil se unavený po předchozím použití svých sil a dobře věděl, že už znovu zázraky nezařídí. Jeho moc ještě nebyla na takové úrovni, aby jich dokázal ve velkém množství využívat bez odpočinku. Přesto se teď o to ale musel ještě jednou pokusit, ať to stojí, co to stojí. Pokud by to neudělal, zcela jistě by se odsud nedostali. Všichni by v tom jezírku zemřeli a pro jeho syna by, spolu s nimi, odešla i poslední naděje na záchranu. Možná jej to bude stát všechny síly, možná, že bude slabý ještě několik dlouhých dní, ale na to se teď nemohl ohlížet. Myslel jenom na Guwayna. Byl úplně sám mezi těmi divochy a byl jim vydán na milost a nemilost. Thor musel udělat cokoliv.
Když se k němu začala plazit další skupina těch murénovitých oblud, Thor zavřel oči a zvedl dlaně k nebi.
„Ve jménu jednoho a jediného Boha," provolal nahlas, "žádám samotná nebesa, aby se rozestoupila. Požaduji, aby nám byla seslána magická mračna, která nás odsud odnesou pryč!”
Jeho hlas zněl temně a náhle i mnohem hlubší, než obvykle. Už se nadále neostýchal projevit se jako druid. Naopak. Jeho zaklínadlo teď vibrovalo celým jeho tělem i duší a v hrudi se mu přitom začala tvořit ohromná vlna tepla. To mu dodalo jistoty, že bude vyslyšen.
Ozvalo se mohutné zadunění. Thor vzhlédl k nebi a spatřil, že se oblaka skutečně mění. Rychle nabírala temně fialovou barvu a prapodivné, hrozivé tvary. Potom se přímo nad nimi otevřel kruhový průzor, kterým okamžitě začalo k zemi proudit šarlatové světlo, doprovázené větrným vírem, spouštějícím se přímo k nim.
V příštím okamžiku byli Thor i ostatní vyzdviženi ze země tornádem. Thor pocítil, jak jej obklopují barevná mračna a ihned poté byl stržen silou větru. Ocitl se ve vzduchu. Najednou jako by ani nic nevážil. Cítil naprosté souznění s vesmírem.
Větrný vír je vynášel stále výš a výš podél horského svahu. Minuli kamennou lavinu, minuli i magickou bublinu, která držela lavinu na uzdě, a pokračovali dál k vrcholku. Během krátké chvíle byli vyneseni až na sopečný vrcholek. Vír je opatrně vysadil a zmizel stejně náhle, jako se před chvílí zjevil.
Najednou stáli zase nahoře. Celá Thorova družina se na něj udiveně podívala. Jako kdyby byl sám bůh.
Thor se jimi ale ani na vteřinu nezdržoval. Namísto toho se otočil a rychle se rozhlédl po nejbližším okolí. Jediné, co pro něj v tom okamžiku bylo důležité, byli ti tři divoši, stojící opodál a především pak malý dětský koš, který třímali v rukou a nakláněli jej přes okraj vulkánu.
S bojovým pokřikem se vrhnul kupředu. První z barbarů se k němu otočil, ale už tehdy byl v reakci příliš pozadu. Thor mu bez váhání srazil hlavu z ramen.
Druzí dva se otočili rovněž a jejich vyděšené tváře hovořily o naprostém překvapení. Thor jednoho bodnul do srdce, potom okamžitě přešel do protipohybu, aby udeřil druhého jílcem do tváře takovou silou, že se muž s výkřikem zřítil přímo do sopky.
Thor v tom pohybu, jehož rychlost překonávala snad jenom koordinace pohybů, stačil nakonec i zachytit koš s dítětem ještě předtím, než by upadl na zem. Obrovsky si v té chvíli oddechl. Znovu měl syna ve své moci.
Jenže potom se podíval do košíku a svět se s ním zatočil.
Byl prázdný.
Krve by se v něm nedořezal.
Podíval se do obrovské ohnivé tlamy vulkánu a dobře věděl, že toto může znamenat jenom jediné. Jeho syn je mrtev.
„NE!“ rozkřičel se.
Padl na kolena a s rozpaženýma rukama řval tak bolestně, že se okolní hory otřásaly. Byl to křik raněného zvířete. Zoufalého tvora, který udělal vše, co bylo v jeho silách, ale přesto selhal a ztratil vše, pro co žil.
„GUWAYNE!”
KAPITOLA DRUHÁ
Vysoko nad osamoceným ostrovem, ztraceným uprostřed moře, prolétal neméně osamocený, malý drak. Ještě nebyl zcela dospělý a jeho řev byl ještě velmi vysoký a ostrý, ale už teď připomínal mocnou obludu, která se z něj jednoho dne stane. Své tělo držel hrdě vypjaté a jeho šupiny se třpytily na slunci. Křídly bil vzduch a ve svých spárech svíral tu nejvzácnější věc, jakou kdy ve svém – na dračí měřítka – krátkém životě spatřil.
Hřála ho do dlaní. Každou chvíli vydávala plačtivé zvuky a svíjela se ve snaze se vymanit, ale on ji nepustil. Chvíli co chvíli se ujišťoval, že je to děťátko v pořádku.
Ten člověk křičel něco jako Guwayne.
I teď
