se v úsměvu, na tváři objevivším se, ještě více prohloubily.
Rozhlížela se kolem po neznámých obličejích Sandařina lidu. Všichni se na ni tiše dívali, jako kdyby snad byla nějakým exotickým zvířetem. Měla strašlivý hlad a ještě horší žízeň. Kousek od sebe spatřila měch, ve kterém byla ona tekutina. Jako šílená se po něm natáhla a otočila jej k ústům. Zuřivě pila a pila, zuby kousala do kožených okrajů měchu, jako kdyby už se nikdy v životě neměla napít znovu a mok jí tekl po celém obličeji.
„Pij pomalu,“ ozval se znovu ten hlas. „Nebo ti bude špatně.“
Znovu se rozhlédla kolem a tentokrát si svého okolí všimla více. Mezi Sandařinými lidmi spatřila i urostlé bojovníky, kteří teď byli i na její lodi. Také viděla svou posádku, poslední přeživší z Prstenu, jak každý klečel, seděl anebo ležel, kdekoliv, kde to zrovna bylo možné. Obdrželi stejný nápoj jako ona. Všichni si tam na moři sáhli na dno. Nedaleko zahlédla Illepriu, jak zrovna krmí děťátko, které Gwen zachránila na Hořejších ostrovech. S radostí slyšela pláč té malé holčičky, protože to znamenalo, že i ona to přežila. Gwen ji předala Illeprii v okamžiku, kdy už byla příliš slabá na to, aby ji sama mohla nosit. Teď jí pohled na ni znovu dovedl k myšlenkám na Guwayna. Musí udělat všechno proto, aby alespoň toto dítě přežilo.
Každou vteřinou cítila, jak se jí vracejí síly. Znovu se napila onoho nápoje a přemýšlela, co v tom asi tak může být. Už teď byla těm snědým lidem ohromně vděčná. Všechny je zachránili.
Vedle ní se ozvalo zamručení. Krohn stále ležel vedle ní a čumákem se dožadoval její pozornosti. Nabídla mu měch s nápojem a on jej okamžitě hltavě přijal. Srdečně jej podrbala na hlavě. Opět jí zachránil život. Pohled na něj jí nutně podsouval myšlenky na Thora. Kde asi tak je?
Rozhlédla se po Sandařiných lidech a nevěděla, jak jen jim poděkovat.
„Zachránili jste nás,“ řekla. „Dlužíme vám vlastní životy.“
Podívala se na Sandaru, která teď přišla a sedla si vedle ní. Zároveň však zakroutila hlavou.
„Můj lid nevěří na žádné dluhy,“ řekla. „Odměnou je nám čest plynoucí z pomoci někomu, kdo je v nouzi.“
Najednou se lidé začali rozestupovat, aby uvolnili cestu vážně vypadajícímu muži. Zcela jistě to byl jejich vůdce. Mohlo mu být asi tak padesát let, měl ostře řezané rysy a tenké rty. Došel ke Gwendolyn a sedl si na bobek. Na krku nosil velký náhrdelník, udělaný z lastur tyrkysové barvy, jenž se na slunci matně třpytil. Pokýval hlavou na pozdrav. V jeho pohledu byla patrna velká účast a zájem.
„Já jsem Bokbu,“ řekl hlubokým, autoritativním hlasem. „Vyslyšeli jsme Sandařin signál, protože je jednou z nás. To, že jste tady, pro nás znamená riskování našich životů. Pokud by se to imperiální jednotky dověděly, do jednoho by nás nechali povraždit.“
Vstal a založil si ruce v bok. Sandara a onen léčitel pomohli Gwendolyn rovněž pomaloučku vstát. Podívala se na Bokbua. Ten si jenom povzdechl a pohledem přehlédl její zbídačenou loď a posádku.
„Už je jim líp. Musejí odejít,“ ozval se hlas.
Gwen se otočila k mohutnému bojovníkovi, který na sobě neměl halenu jako ostatní a v ruce třímal dlouhé kopí. Došel k Bokbuovi a chladně si jej přeměřil.
„Pošli tyhle cizáky zpátky na moře,“ dodal. „Proč bychom kvůli nim měli riskovat krky?“
„Já jsem z tvé krve,“ řekla Sandara a přísně se na muže podívala.
„Právě proto jsi sem tyhle lidi nikdy neměla přivádět. Všechny nás tím ohrožuješ,“ vyštěkl.
„Měli bychom se za tebe stydět,“ řekl Sandara. „Copak jsi zapomněl na pravidla pohostinnosti?“
„Právě to, že je přivádíš sem, je hodné studu,“ opáčil.
Bokbu zvedl ruce, aby obě strany uklidnil.
Chvíli jenom klidně stál a přemýšlel. Gwendolyn to všechno sledovala. Byla to vskutku prekérní situace. Vydat se znovu na moře by pro ně znamenalo jistou smrt, ale zároveň také nechtěla ohrozit lid, který jí nezištně podal pomocnou ruku.
„Nechceme dělat žádné potíže,“ řekla směrem k Bokbuovi. „Opravdu vás nechci ohrozit. Okamžitě odsud odjedeme.“
Bokbu zakroutil hlavou.
„Ne,“ odpověděl. Potom se na Gwen dlouze a zvědavě zadíval. „Proč jsi sem své lidi přivedla?“
Gwendolyn si povzdechla.
„Utíkáme před obrovskou armádou,“ odpověděla. „Zničili náš domov. Jenom hledáme jiné místo, kde bychom mohli žít.“
„Vybrali jste si dost špatné místo,“ řekl ten bojovník. „Tohle váš domov nebude.“
„Ticho!“ okřikl jej Bokbu, tentokrát již rozzlobeným hlasem. Bojovník okamžitě poslechl.
Náčelník se znovu zadíval Gwen do očí.
„Jsi vznešená žena,“ řekl. „Vidím ti na očích, že jsi přirozenou vůdkyní. Vedeš své lidi dobře. Pokud vás pošlu zpátky na moře, zcela jistě tam zemřete. Možná ne hned dnes, ale v horizontu několika málo dní je to více než jisté.“
Gwendolyn věděla, že teď nesmí uhnout pohledem.
„Pak tedy zemřeme,“ odpověděla. „Nechci vidět tvé lidi umírat proto, aby ti moji mohli žít o trochu déle.“
Dlouho se na něj jenom dívala tak, jak se na šlechtičnu vysokého původu slušelo a patřilo. Všimla si přitom, že tím na Bokbua učinila dojem. Vzduch naplnilo napjaté ticho.
„Vidím, že ti v žilách koluje i krev válečníků,“ řekl. „Zůstaneš s námi. Tvoji lidé se tu mohou zotavit, dokud nebudou zase zdraví a silní. Nezáleží na tom, kolik měsíců to zabere.“
„Ale můj náčelníku…“ začal onen bojovník.
Bokbu se na něj jenom přísně podíval.
„Už jsem rozhodl.“
„Ale jejich loď!“ protestoval muž. „Pokud zůstane v přístavu, imperiáni na to přijdou. Všichni budeme mrtví ještě předtím, než začne měsíc znovu dorůstat!“
Náčelník se zadíval na stožár, potom na trup lodi a o všem přemýšlel. Gwen se mezitím rozhlížela po okolí. Byli teď hluboko uvnitř skrytého přístavu, chráněného střechou
