A také zabít našeho krále.“
„Jsi lhář!“ vykřikla Erecova matka. „Nikdy by ses z fontány pravdy nenapil!“
Bowyer si po očku prohlížel tváře přihlížejících.
„Je tu někdo, kdo by snad zpochybňoval moje nároky?“ pronesl zvučně a přitom si přísně prohlížel jednoho po druhém.
Alistair se snažila je sledovat rovněž a doufala, že spatří vzdor. Jenže všichni ti muži, všichni ti stateční bojovníci, pocházející povětšinou z Bowyerova kmene, teď klopili zrak k zemi jako kluci, přistižení při nějaké lumpárně. Nikdo se neodvažoval se mu postavit.
„Já jsem váš šampion,“ zahřměl Bowyer. „Porazil jsem na turnaji všechny protivníky. Nezbyl tu už nikdo, kdo by mě dokázal porazit. Ani jeden. Pokud si to někdo z vás nemyslí, může teď předstoupit.“
„Nikdo, až na Ereca!“ ozvala se znovu Dauphine.
Bowyer se na ni zamračil.
„A kde je teď? Leží v posteli a umírá. Jihoostrované přece nebudou mít za krále mrzáka. Já jsem váš král. Já jsem váš šampion. Tak káží zákony naší země. A můj otec byl navíc králem před tím Erecovým.“
Královna i Dauphine se vrhly kupředu, aby jej samy zastavily, ale Bowyerovi muži je chytili za paže a stáhli zpátky. Alistair mezi nimi spatřila i Erecova mladšího bratra Stroma. Měl ruce svázané za zády a i on se snažil uvolnit, ale pouta držela pevně.
„Za tohle zaplatíš, Bowyere!“ křičel.
Mohutný bojovník jej ale ignoroval. Namísto toho se otočil k Alistair a chystal se znovu zaujmout pozici pro popravu. Nadešla její poslední chvíle.
„Život je nebezpečný, pokud jej postavíš na lžích,“ řekla mu.
Zamračil se a nepokojně přešlápl. Brnkla na správnou strunu.
„A to budou i tvoje poslední slova,“ řekl.
Potom rychle pozvedl sekeru a napřáhl se.
Alistair zavřela oči a věděla, že už za malinkou chviličku bude celý její svět nahrazen prázdnou tmou.
Ta chvíle jako kdyby se ale náhle roztáhla do nekonečna. Před očima se jí míhaly všemožné obrazy. Znovu viděla situaci, když se poprvé setkala s Erecem. Bylo to doma v Prstenu, v hradu Vévody ze Savarie. Tehdy tam jenom pomáhala jako služka při hostině na počest Erecova příjezdu a zamilovala se do něj na první pohled. Tu lásku teď pocítila stejně jako onoho prvního dne.
Viděla také svého bratra Thorgrina, avšak z nějakého důvodu nebyl v Prstenu a v Králově Dvoře, ale v nějaké cizí, daleké zemi mimo Prsten. Především však viděla vlastní matku. Viděla, jak stojí na okraji útesu před jejím hradem, vypínajícím se do výšky nad skalnatým mořským pobřežím. Vzpínala k ní ruce a sladce se na ni usmívala.
„Moje dceruško,“ řekla.
„Matko,“ odpověděla Alistair, „už brzy se k tobě přidám.“
Matka však překvapivě zakroutila hlavou.
„Tvůj čas ještě nepřišel,“ řekla. „Tvůj osud na tomto světě ještě není zcela naplněn. Ještě tě toho hodně čeká.“
„Ale jak to, matko?“ Zeptala se Alistair. „Jak bych tohle mohla přežít?“
„Jsi mocnější než celý tento svět,“ zněla odpověď. „Ta čepel, ten smrtí zavánějící kus železa, ten je přece částí tohoto světa. Kláda, která tě poutá, je také jenom kus světa. Tebe mohou omezovat jenom do chvíle, kdy na něco takového budeš sama věřit a dovolíš, aby tě to ovlivňovalo. Ty sama jsi především duše, světlo a energie. V tom tkví tvoje skutečná síla a podstata. Jsi nade vším pozemským, dcero. Jsi to ty, kdo drží tvé tělo v té kládě, protože to tomu kusu starého dřeva jednoduše dovolíš. Problém, kterému teď čelíš, není problémem fyzické síly, ale víry. Věř v sebe sama. Jak silná je tvoje víra?“
Během vteřinky, kdy čepel putovala prostorem, vedla klečící Alistair celou tu rozpravu. Matčina slova jí zněla v hlavě.
Jak silná je tvoje víra?
Alistair zapomněla na rozbolavělé údy, pustila z hlavy tvrdý kámen i to svazující dřevo a plně se oddala do náruče víry. Vizualizovala si všechny zaběhnuté představy o fyzickém světě, sbalila je do koule a potom odložila stranou. Namísto toho namířila svou pozornost na jedinou nejvyšší sílu, která byla všemu ostatnímu nadřazená. Sílu, která tento svět stvořila. S tou se teď musela ztotožnit.
Jakmile tak učinila, pocítila náhle mocný příval energie. Okamžitě začal proudit jejím tělem. Najednou se cítila větší a mocnější, než cokoliv jiného. Cítila se nezničitelná. Její mysl se naplnila energií tak silnou, že přímo slyšela, jak jí bzučí v uších. Dlaně ji přitom pálily, jako kdyby je položila na kámen rozpálený od slunce. Mohutné teplo se rovněž soustřeďovalo v oblasti uprostřed jejího čela. Byla silná, mocná a neporazitelná. Silnější než ta směšná kláda, tlustá jako tělo válečného hřebce. To byla jenom hmota. Nic víc.
Otevřela oči a svět se znovu začal vracet do své normální rychlosti. Podívala se na Bowyera, který se nad ní už nakláněl se sekyrou a mračil se jako sám pán pekel.
Pozvedla paže. Kláda, která jí předtím nedovolovala ani ten nejmenší pohyb, najednou zapraštěla a potom se rozletěla na třísky. V tom stejném pohybu se Alistair odrazila z klečících nohou, jednu dlaň bleskurychle namířila na Bowyera, zatímco druhou na jeho velikou sekeru. Se zbraní se v té chvíli stalo něco stěží pochopitelného. Kov sekery během zlomku vteřiny žhavě zazářil a potom roztál. Dopadl k Bowyerovým nohám jako hromada vyvřelé lávy a opět okamžitě ztuhnul. Dřevěné topůrko se rozpadlo na prach Bowyerovi přímo v ruce.
Hromotluk ťal, ale v té chvíli už vlastně neměl čím. Nečekaně lehká ruka jej vyvedla z rovnováhy. Zapotácel se směrem kupředu a skončil na kolenou.
Alistair se otočila a pohledem krátce zapátrala v davu. Okamžitě našla to, co hledala. Myslí vydala další příkaz a od opasku jednoho z vojáků jako střela vyletěl jeho meč. Proletěl prostorem a měkce přistál v dlani její natažené ruky.
V jediném bleskurychlém pohybu zavířila mečem a nakonec jím ťala po Bowyerově odkrytém krku.
Dav se teprve nyní zmohl na první užaslý výkřik. Popraviště se i dnešního dne dočkalo spršky krve a useknuté hlavy, dopadnuvší s vlhkým žuchnutím na kámen. Bowyerovo tělo se zhroutilo hned vedle ní.
Zemřel na tom stejném místě, kde ještě před chvilkou chtěl mít mrtvou Alistair.
Dav
