tu samozřejmě ještě jedna další záležitost. Tradice spojená se svatbou tvého nejstaršího potomka. Každý MacGil vždy v ten den jmenoval svého nástupce. Lid očekává, že uděláte to samé. Mluví se o tom všude. Nebylo by moudré je teď zklamat. Obzvláště, když Meč Osudu stále nemá vlastníka.“
„Chceš abych jmenoval dědice, když jsem stále ještě v nejlepších letech?“ zeptal se MacGil.
„Můj pane, nechtěl jsem nijak urazit,“ sklonil Kelvin hlavu.
MacGil mu pokynul rukou. „Znám tradici a samozřejmě dnes oznámím ono jméno.“
„Informuješ nás kdo to bude?“ zeptal se Firth.
MacGil se na něj rozzlobeně podíval. Firth neudržel tajemství a král tomu muži jednoduše nevěřil.
„Dozvíte se to, až nadejde ten správný čas.“
MacGil se postavil a ostatní vstali s ním. Uklonili se, otočili a rychle se vzdalovali z místnosti. MacGil tam zůstal stát v zamyšlení, sám si později nebyl jistý, jak dlouho to trvalo. Ve dnech jako byl ten dnešní si ze všeho nejvíc přál, aby králem byl někdo jiný.
*
MacGil sestoupil z trůnu a ráznými kroky, které v prázdném Trůnním sále vytvářely hlasitou ozvěnu, se vydal pryč. Škubnul za železnou kliku dubových dveří, sám si je otevřel a vstoupil do postranní místnosti.
Klid a mír této komnaty na něj jako vždy okamžitě zapůsobil. Měřila v průměru stěží dvacet kroků, ale i ona byla zkrášlena stoupající klenbou. Celá místnost byla vyložena kameny a osvětlena pouze malým kruhovým okénkem s vitráží, které sedělo v jedné ze zdí. Žluté a rudé světlo vytvářelo kužel, který osvětloval jediný předmět v jinak prázdné místnosti.
Meč Osudu.
Tady byl, uprostřed této místnosti. Spočíval horizontálně na dvou železných podstavcích. Už jako malý chlapec jej MacGil často navštěvoval, chodil kolem něj a zkoumal jej. Meč Osudu. Legendární meč, zdroj síly a moci celého království, který se předával z generace na generaci. Ten, kdo měl sílu jej pozvednout, byl Vyvoleným, tím, jehož osudem bylo vládnout království, ochraňovat jej od všech útrap a nebezpečí uvnitř i vně Prstenu, až do konce svých dní. Byla to krásná legenda, na které vyrůstal, a jakmile byl MacGil sám pomazaným králem, musel se pokusit meč pozvednout. Ostatně, pouze králové z rodu MacGilů se o to mohli kdy pokusit. Jeho předchůdci, úplně všichni, v tomto testu selhali. On však cítil, že to v jeho případě bude jiné. Byl si jistý, že tím Vyvoleným je on.
Ale mýlil se. Stejně jako všichni králové před ním. Tento neúspěch navždy poznamenal jeho kralování.
Když se na meč díval teď, prohlížel si pozorně jeho dlouhou čepel, vykovanou z neznámého kovu, který nikdo nedokázal pojmenovat. Původ meče byl ještě záhadnější. Pověsti říkaly, že prostě povstal z hlubin země během velkého zemětřesení.
Dívaje se na zbraň, znovu pocítil hořkost onoho selhání. Možná, že i byl dobrý král, ale přece jen nebyl Vyvoleným. A jeho lid to věděl. Jeho nepřátelé to věděli také. I když možná opravdu byl dobrým králem, nikdy nebude Vyvoleným.
Pokud by jím byl, určitě by u jeho dvora bylo méně neklidu a méně zákulisních machinací. Jeho vlastní lid by mu více důvěřoval a jeho nepřátelé by se nikdy neodvážili zaútočit. Část jeho já si přála, aby meč prostě zmizel a celá ta legenda s ním. Dobře ale věděl, že se to nestane. To bylo prokletí a také požehnání legendy o Meči Osudu. Byl silnější než celá armáda.
Jak se teď snad po tisící na meč díval, opět se nemohl ubránit a musel přemýšlet, kdo asi tak bude ten, který meč jednoho dne pozvedne. Kdo z jeho pokrevní linie to dokáže? Ta otázka byla dnes mnohem palčivější, neboť musel už brzy jmenovat svého nástupce. Kdo z nich má šanci? Kdo z nich může být předurčen, aby meč pozvedl?
„Je to těžká čepel,“ ozval se hlas.
MacGil se zarazil překvapením, že je v malé místnosti ještě někdo další.
Ve dveřích stál Argon. MacGil jej poznal po hlase ještě než ho uviděl. Byl zároveň rozzlobený, že se neukázal na zasedání rady, stejně jako byl rád, že se ukázal alespoň teď.
„Jdeš pozdě,“ řekl MacGil.
„Vaše chápání času se na mě nevztahuje,“ odpověděl Argon.
MacGil se otočil zpátky k meči.
„Myslel sis někdy, že budu schopný jej pozvednout?“ zeptal se zamyšleně. „Ten den, co jsem se stal králem?“
„Ne,“ odpověděl suše Argon.
MacGil se otočil a zíral na něj.
„Tys věděl, že to nedokážu. Viděl jsi to ve svých vizích, že?“
„Ano.“
MacGil stál a uvažoval.
„Trochu mě děsí, že odpovídáš tak přímo. To není tvým zvykem.“
Argon tiše stál, dokud si MacGil neuvědomil, že už ani nic dalšího říci nehodlá.
„Dnes jmenuji svého nástupce,“ řekl MacGil. „Přijde mi zbytečné jmenovat následníka zrovna teď. Dost to kazí královu radost ze svatby vlastního dítěte.“
„Možná, že ta radost právě má být takto usměrněna.“
„Ale já mám před sebou ještě tolik let vlády,“ bránil se MacGil.
„Možná, že ne tolik, kolik si myslíš,“ odpověděl Argon.
MacGil přivřel oči. Co se mu to snaží naznačit?
Ale Argon už nic dalšího neříkal.
„Šest dětí. Koho mám vybrat?“ zeptal se MacGil.
„Proč se ptáš mě? Už sis přece vybral.“
MacGil se na něj podíval. „Vidíš toho hodně. Ano, vybral jsem si. Ale stále mě zajímá co ty si o tom myslíš.“
„Myslím, že jsi udělal moudré rozhodnutí,“ řekl Argon. „Ale pamatuj si, že král nemůže vládnout z vlastního hrobu. Navzdory tomu koho sis vybral, osud si stejně vybírá sám za sebe.“
„Budu žít, Argone?“ položil MacGil vážným hlasem otázku, kterou chtěl druidovi říci od samého rána, když jej vzbudila ta strašlivá noční můra.
„Dnes v noci se mi zdálo
