příšeru tak dlouho, dokud její údy nakonec neochably.
Thor jej ale stejně nepustil ještě minimálně celou další minutu.
Potom se pomalu postavil, chytil se za poraněnou paži, a bez dechu zíral před sebe. Co se to tu stalo? Opravdu on, Thor, právě zabil Sybolda?
Bylo to jako znamení, že dnešní den není přece jen zbytečný. Že žádný z jeho dnů nebyl zbytečný. Cítil, že se právě stalo něco neskutečného. Právě zabil nejslavnější a nejobávanější monstrum království. Holýma rukama. Beze zbraně. Bylo to příliš neuvěřitelné. Nikdo mu to nebude věřit.
Nešlo mu do hlavy co to bylo za sílu, která mu přispěchala na pomoc. A co to znamená. Kdo ve skutečnosti je. Jediní, kdo měli podobné schopnosti byli druidi. Ale jeho otec ani matka přece nebyli druidi, takže ani on nemohl jedním být.
Nebo mohl?
Najednou ucítil něčí přítomnost. Otočil se a spatřil Argona, který si prohlížel padlého dravce.
„Jak ses sem dostal?“ zeptal se Thor překvapeně.
Argon ho však ignoroval.
„Viděl jsi co se stalo?“ zeptal se Thor znovu. „Nevím, jak jsem to udělal.“
„Ale víš,“ odpověděl Argon. „Tam někde uvnitř to víš. Jsi jiný než ostatní.“
„Bylo to jako…vlna síly,“ řekl Thor. „Jako síla, o které jsem nevěděl, že ji mám.“
„Energie,“ odpověděl Argon. „Jednoho dne ji budeš znát velmi dobře. Možná se i naučíš ji ovládat.“
Thor si sevřel rameno. Bolest se stávala nesnesitelnou. Podíval se na svou ruku a zjistil, že je celá pokrytá krví. Také cítil, že se mu trochu točí hlava a začal si dělat starosti co by se mohlo stát, jestli mu někdo nepomůže.
Argon popošel tři kroky kupředu, natáhl se, uchopil Thorovu druhou ruku a přitlačil ji těsně na zranění. Držel ji tam, mírně se zaklonil a zavřel oči.
Thor pocítil teplou vlnu, která se mu rozlila v paži. Během několika vteřin se lepkavá krev na jeho ruce vysušila a zdálo se, že i bolest začíná slábnout.
Podíval se na ránu znovu a nemohl uvěřit svým očím. Rána byla vyléčená. Všechno co zůstalo byly tři jizvy v místě, kde se do ramene zaryly drápy. Teď ale byly zacelené a vypadaly už minimálně týden staré. Žádné další krvácení.
Thor pohlédl na Argona v úžasu.
„Jak jsi to udělal?“ zeptal se.
Argon se usmál.
„Já jsem neudělal nic. To ty. Já jsem jenom řídil tvojí energii.“
„Ale já nemám žádnou schopnost léčit,“ odpověděl Thor bezradně.
„Nemáš?“ odvětil Argon.
„Nerozumím tomu. Nic z toho nedává žádný smysl,“ řekl Thor nervózně a zvědavě zároveň. „Prosím, řekni mi víc.“
Argon se podíval stranou.
„Některé věci se prostě musíš naučit časem.“
Thora něco napadlo.
„Znamená to, že můžu být přijat do Legie?“ Zeptal se vzrušeně. „Určitě! Když dokážu zabít Sybolda, tak se dokážu prosadit i mezi ostatními kluky.“
„To určitě můžeš,“ odpověděl druid.
„Ale oni vybrali jenom mé bratry. Mě nevybrali.“
„Tvoji bratři by setkání se Syboldem nepřežili.“
Thor zůstal stát v zamyšlení.
„Ale oni mě odmítli. Jak se k nim teď můžu přidat?“
„Od kdy válečník potřebuje pozvánku?“ odpověděl Argon otázkou.
Jeho slova našla cíl a zaryla se do něj. Thor cítil, jak jeho srdce zalila nová naděje.
„Říkáš, že tam mám prostě přijít? Bez pozvání?“
Argon se usmál.
„Ty tvoříš svůj osud. Ne ostatní.“
Thor zamrkal. Argon byl najednou pryč. Zase!
Znovu se Thor rozhlížel do všech směrů, ale po druidovi nebylo nikde ani památky.
„Tady jsem!“ ozval se odkudsi hlas.
Thor se otočil a přímo před sebou spatřil vysokou skálu. Zdálo se, že hlas přichází z jejího vrcholku, a tak se dal do šplhání.
Když se vydrápal nahoru, nebylo tam po Argonovi ani památky.
Byl teď docela vysoko, dokonce nad vrcholky nejbližších stromů, takže mohl pohodlně přehlédnout kraj. Viděl konec Temného lesa.Viděl také, že druhé slunce v temně zeleném soumraku už zapadá. A také viděl cestu do Králova Dvora.
„Je na tobě, kterou si zvolíš cestu,“ ozval se zase hlas. „Jestli si troufáš.“
Thor se ohlédl, ale ani teď nikoho neviděl. Hlas byl prostě jenom hlas. Ale stejně věděl, že tam Argon někde je a navádí ho. A v hloubi duše cítil, že má pravdu.
Bez dalšího váhání se Thor spustil dolů ze skály a namířil si to lesem rovnou k cestě, kterou předtím viděl.
Vstříc svému osudu.
KAPITOLA TŘETÍ
Král McGil – korpulentní, se sudovitou hrudí, šedí prokvetlým plnovousem a stejným vláknem prošitými vlasy, širokým čelem plným vrásek z příliš mnoha duševních bitev – stál na nejvyšším ochozu svého hradu, spolu se svou královnou po boku. Oba sledovali sílící davy na nádvoří a nepřestávající městský ruch onoho dne. Všude pod nimi, a taky všude kam až oko dohlédlo, se rozkládalo dechberoucí město, obehnané prastarými kamennými opevněními. Králův Dvůr. Pospojované bludištěm klikatých ulic a uliček seděly ve městě domy všech velikostí i tvarů – pro bojovníky, majordomy, koně, Stříbrné, pro Legii, strážné, byla tu kasárna, zbrojnice a arzenál – a mezi tím vším se hemžilo nezpočetně lidí, kteří žili v bezpečí králových hradeb. Ulice rovněž tvořily spojnice mezi mnohaakrovými travnatými poli, královskými zahradami a kamennými náměstími, na kterých zurčely fontány. Králův Dvůr byl stavěn
