SEDMÁ
Jeva cítila napětí, které vzrůstalo s každým jejím krokem k velké síni. Lidé na shromaždišti na ni zírali, jako by sami ke Kostějům nepatřili a ona byla první Kostějka, kterou v životě vidí. Zírali na ni jako na něco cizího, divného, dokonce možná nebezpečného. Nebyl to pocit, který by se Jevě zamlouval.
Bylo to kvůli tomu, že sem nepřicházelo mnoho lidí s kněžskými znaky? Nebo šlo o něco víc? Teprve když se ozvaly první urážky a obvinění, začala Jeva chápat.
„Zrádkyně!“
„Odvedla jsi naše lidi na jatka!“
Z davu vystoupil mladý muž. Měl ve tváři úšklebek, kterého byl schopný jen mladý člověk jako on. Vykračoval si, jako by cesta vedoucí k domu mrtvých patřila jen jemu. Když kolem něj chtěla Jeva projít, postavil se jí do cesty.
Jeva by ho za to měla udeřit, ale byla tu kvůli důležitějším věcem.
„Ustup,“ řekla. „Nejsem tu kvůli potyčkám.“
„To už jsi opravdu úplně zapomněla na způsoby našeho lidu?“ obořil se na ni. „Odtáhla jsi svůj kmen na smrt u Delosu. Kolik lidí se vrátilo zpět?“
Jeva v jeho hlase cítila hněv. Ten druh hněvu, který cítí lidé, kteří ztratili někoho blízkého. Říct mu, že jsou teď se svými předky a že by proto měl být šťastný, by ničemu nepomohlo. Každopádně si ani Jeva nebyla zrovna jistá, jestli tomu sama věří. Viděla ve válce spoustu zbytečného umírání.
„Ale ty ses vrátila,“ pokračoval mladík. „Zničila jsi jeden z našich kmenů a sama ses vrátila zpět, jsi zbabělá!“
Kdysi by ho Jeva za podobné řeči zabila. Teď už jí ale na spílání nějakého idiota vůbec nezáleželo. Ne v porovnání se vším ostatním, co bylo v sázce. Znovu se ho pokusila obejít.
Když tasil nůž, zastavila se.
„Tohle nechceš, chlapče,“ pronesla.
„Neříkej mi, co chci!“ zaječel a vrhl se na ni.
Jeva reagovala podvědomě, odskočila z cesty útoku a současně udeřila svými ostrými řetězy. Natrénovaným pohybem švihla tak prudce, že se jeden z řetězů těsně omotal mladíkovi kolem krku. Vytryskla krev a mladík se rukama chytil za otevřenou ránu. Padl na kolena.
„Zatraceně,“ pronesla Jeva měkce. „Proč jsi mě to donutil udělat, ty hlupáku?“
Odpověď samozřejmě nepřišla. Tak jako nikdy jindy. Jeva nad mladíkovým tělem pronesla slova modlitby za mrtvé, pak vstala a zvedla ho. Ostatní vesničané ji následovali. Jeva cítila napětí, které vystřídalo předchozí posměšky. Kráčeli těsně za ní, jako čestná stráž, nebo jako eskorta doprovázející vězně vedeného na popravu.
Když dorazila k domu mrtvých, starší vesnice na ni už čekali. Jeva bosky pokračovala dál a poklekla až u neuhasínající hranice. Vhodila do ní tělo mladíka, který ji napadl. Vstala a sledovala, jak jeho tělo začíná hořet. Pak se rozhlédla po lidech, které přišla přesvědčit.
„Přišla jsi sem s krví na rukách,“ pronesl mluvčí mrtvých a vystoupil z davu. Jeho róba se zavlnila. „Mrtví nám řekli, že někdo přijde, ale ne že to proběhne takto.“
Jeva na něj pohlédla a přemýšlela, jestli je to pravda. Byly doby, kdy by jeho slova nezpochybňovala.
„Zaútočil na mě,“ pronesla Jeva. „Nebyl tak rychlý, jak si myslel.“
Ostatní pokývali hlavami. Takové věci se stávaly, obzvlášť v takto drsných krajích. Jeva na sobě nedala znát vinu, kterou uvnitř cítila.
„Přišla jsi, abys nás o něco požádala,“ pronesl mluvčí.
Jeva přikývla. „To ano.“
„Pak žádej.“
Jeva stála a uspořádávala si myšlenky. „Žádám o pomoc pro ostrov Haylon. Na rozkaz Prvního kamene na něj útočí ohromná flotila. Věřím, že naši lidé mohou zvrátit výsledek bitvy.“
Dav vybuchl nespočtem hlasů. Ozývaly se otázky a výhružky, obvinění a názory, vše splývalo v jeden nepřehledný hukot.
„Chce, abychom za ni umírali.“
„Tohle už jsme slyšeli!“
„Proč bojovat za lidi, které ani neznáme?“
Jeva jen stála a nechala ostatní, aby se překřikovali. Pokud by se něco pokazilo, bylo by velice pravděpodobné, že ven už nevyjde. Vzhledem k tomu, kým byla, měla by při té myšlence cítit klid. Ona ale současně myslela na Thana, který riskoval svůj život, aby zachránil ten její. Myslela na lidi uvězněné na Haylonu. Oni potřebovali, aby uspěla.
„Za všechno, co udělala, bychom ji měli dát mrtvým!“ vykřikl někdo.
Mluvčí mrtvých přistoupil k Jevě a pozvedl ruce, aby se ostatní utišili.
„Víme, co po nás naše sestra žádá,“ pronesl mluvčí. „Teď není čas na rozhovory. Jsme jen živí. Je čas poslouchat mrtvé.“
Natáhl ruku k opasku a sňal z něj váček posvátného prachu smíchaného s popelem předků. Vrhl ho na hranici a plameny se okamžitě rozhořely o něco jasněji.
„Dýchej, sestro,“ pronesl mluvčí. „Dýchej a zři.“
Jeva vdechovala kouř, nasávala ho hluboko do plic. Plameny tančily v jámě a poprvé po mnoha letech spatřila Jeva mrtvé.
Začalo to duchem mladíka, kterého zabila. Vystoupil ze svého hořícího těla a procházel mezi plameny směrem k Jevě.
„Ty jsi mě zabila,“ pronesl šokovaně. „Ty jsi mě zabila!“
Pak ji udeřil, a i když by mrtví neměli být schopni dotknout se živých, Jeva cítila jeho úder, jako by byl naživu. Udeřil ji a odstoupil. S očekáváním na ni hleděl.
Pak k Jevě přišli ostatní a nebyli o nic laskavější než mladík, kterého zabila. Byli tu všichni: lidé, které zabila vlastníma rukama, lidé, které vedla na smrt u Delosu. Přicházeli k ní jeden za druhým, bili ji a jejich údery srazili Jevu k zemi. Ležela schoulená do klubíčka.
Zdálo se jí to jako věčnost, než od ní odstoupili a ona mohla zase vstát. Uvědomila si, že před sebou vidí Haylon, ostrov obklopený loděmi, zuřící bitvu.
Viděla lodě Kostějů, jak se vrhají na nepřátele, probíjejí se skrz.
