„Je možné, že by ostrov mohl být zachráněn.“
Takže by to nebylo jen prázdné gesto. Bylo by to jiné než u Delosu.
„Byl by to konec našeho lidu,“ pronesl hlas. „Někteří přežijí, ale naše kmeny zahynou. Naše zvyky zaniknou. Přidá se k nám spousta dalších, kteří na tebe budou ve smrti čekat.
Při těch slovech ucítila Jeva záchvěv strachu. Cítila hněv mrtvých, cítila jejich údery. Stálo to za to? Mohla něco takového svému lidu udělat?
„A zahyneš i ty,“ pokračoval hlas. „Oznam tohle našim lidem a zemřeš za to.“
Jeva pomalu přicházela k sobě. Uvědomila si, že leží na zemi před hranicí. Dotkla se vlastní tváře, a když se podívala na svou ruku, zjistila, že je zkrvavená. Nevěděla, jestli jde o následek vidiny nebo násilí mrtvých. Přinutila se stát a rozhlédla se po shromážděném davu.
„Řekni nám, co jsi viděla, sestro,“ vyzval ji mluvčí mrtvých.
Jeva stála, zadívala se na něj a snažila se odhadnout, co vlastně, pokud vůbec něco, viděl on. Mohla by teď lhát? Mohla by shromážděnému davu říct, že mrtví schvalují její plán?
Jeva věděla, že by takhle lhát nemohla. Ani kvůli Thanovi.
„Viděla jsem smrt,“ řekla. „Vaši smrt, moji smrt. Pokud to uděláme, přijde smrt celého našeho národa.“
Po sále se rozlehlo mumlání. Její lidé se nebáli smrti, ale zničení celého jejich způsobu života, to bylo něco jiného.
„Žádali jste, abych mluvila za mrtvé,“ řekla Jeva, „a ti mi oznámili, že vítězství na Haylonu bude vykoupeno smrtí našich lidí.“ Zhluboka se nadechla a přemýšlela, co by udělal Thanos. „Nechci mluvit za mrtvé. Chci mluvit za živé.“
Mumlání se změnilo, náhle bylo mnohem zmatenější. Také ale znělo hněvivě.
„Vím, co si myslíte,“ pronesla Jeva. „Myslíte si, že je to rouhání. Ale existuje ostrov plný lidí, kteří potřebují naši pomoc. Viděla jsem mrtvé a oni mě proklínali za svou smrt. Víte, co mi z toho vyplynulo? Že na životě záleží! Že životy všech, kteří zahynou, pokud jim nepomůžeme, jsou důležité. Pokud nepomůžeme jim, pomůžeme zlu k vítězství. Dovolíme, aby zmasakrovalo ty, kteří by jinak žili v míru. Proti tomu se stavím a ne proto, že to žádají mrtví, ale proto, že to žádají živí!“
V sále se zvedl hlasitý povyk. Mluvčí mrtvých se rozhlédl po davu, pak se podíval na Jevu a začal ji strkat ke dveřím.
„Měla bys jít,“ řekl. „Jdi, než tě zabijí za rouhačství.“
Jeva ale nešla. Mrtví už jí řekli, že za tohle zemře. Pokud to byla cena za pomoc ostatním, zaplatí ji. Stála na místě, jediný klidný bod uprostřed zmatku a dohadů v sále. Když se k ní jeden z mužů rozběhl, odkopla ho a nehnula se z místa. Víc toho dělat nemohla. Čekala na chvíli, kdy ji konečně někdo z nich zabije.
Jevu překvapilo, že ji nechali naživu. Místo toho, aby ji zabili, utichl postupně ruch v místnosti a lidé, kteří před ní stáli, si ji pozorně prohlíželi. Pak jeden po druhém padali na kolena a mluvčí mrtvých k ní znovu přistoupil.
„Zdá se, že s tebou půjdeme na Haylon, sestro.“
Jeva zamrkala. „Tomu… nerozumím.“
Měla by už být mrtvá. Mrtví jí řekli, že to je oběť, kterou žádají.
„Copak jsi úplně zapomněla na naše způsoby?“ zeptal se kněz. „Nabídla jsi nám vznešenou smrt. Kdo jsme my, abychom se jí bránili?“
Teď padla na kolena i Jeva. Nevěděla, co říct. Očekávala smrt a místo toho dostala život. Teď se ještě musela postarat o to, aby ho byla hodna.
„Jdeme za tebou, Thane,“ slíbila.
KAPITOLA OSMÁ
Irrien mířil na jih po cestě, kterou jeho projíždějící armáda změnila v blátivou strouhu. Plně se soustředil na to, aby zakryl vážnost svých zranění. Nutil se sedět v sedle vzpřímeně a nedával najevo ani část ze spalující bolesti, kterou cítil. Nezastavil ani nezpomalil navzdory mnoha ranám, které utržil, navzdory obvazům i stehům. To, co na něj čekalo na konci cesty, bylo totiž příliš důležité a on si nemohl dovolit zpoždění.
Jeho muži ho následovali, mířili do Delosu ještě rychleji, než prve uháněli opačným směrem – při útoku na sever. Ti, kteří hlídali řady otroků a vozy naložené naloupenými věcmi, se pohybovali pomaleji, většina nájezdníků ale jela se svým pánem, připravena na bitvy, které je ještě čekaly.
„Ve svém vlastním zájmu doufej, že to vyjde,“ vyštěkl Irrien na N’choa.
Zabiják jel vedle něj a tvářil se nekonečně klidně. Jako by hordy Irrienových válečníků, které je následovaly, nebyly nic.
„Až dorazíme na místo, uvidíš sám, První kameni.“
Cesta k Delosu jim netrvala dlouho, i když ve chvíli, kdy dorazili, už Irrienův kůň těžce oddechoval a měl boky pokryté potem. N’cho vedl Irriena mimo hlavní cestu na místo plné ruin a náhrobních kamenů. Když konečně zastavili, Irrien se zklamaně rozhlédl.
„To je ono?“ obořil se na N’choa.
„To je ono,“ ujistil ho N’cho. „Místo, kde je svět dost slabý na vyvolání… něčeho jiného. Něčeho, co dokáže zabíjet Prastaré.“
Irrien seskočil. Měl by to udělat sebejistě a ladně, ale bolest v jeho zraněních způsobila, že doskočil s těžkým zaduněním. Byla to připomínka toho, co mu zabiják a jeho skupina provedli. A také toho, že pokud N’cho nesplní svůj slib, draze za to zaplatí.
„Vypadá to jako obyčejný hřbitov,“ vyštěkl Irrien.
„Je to místo náležící smrti již od časů Prastarých,“ odpověděl N’cho. „Je tu tolik smrti, že se objevila puklina. Stačí jen několik správných slov, správných symbolů. A samozřejmě správných obětí.“
To poslední dokázal Irrien odhadnout i z toho, že se objevil muž oblečený jako jeden z kněží smrti. Přesto, pokud mu to mělo umožnit zabít to dítě Prastarých, stálo to za to.
„Dostaneš otroky,“ slíbil. „Ale pokud se to nepodaří, přidáš se k nim ve smrti.“
Nejděsivější bylo, že zabiják na jeho poznámku nijak nezareagoval. Zachoval si svoji vyrovnanost a zamířil k místu, které vypadalo jako masový hrob. Cestou přitom vytahoval ze svých
