„Nejsem tu, abych mluvila za mrtvé. Jmenuji se Jeva a dnes tu chci mluvit za živé.“
KAPITOLA ČTVRTÁ
Irrien procházel planinou pokrytou mrtvými těly. Prohlížel si jatka, která jeho armády způsobily. Tentokrát ale bez obvyklého uspokojení, které při podobných příležitostech zpravidla cítil. Kolem leželi mrtví či umírající seveřané rozdrcení jeho armádami, pobití jeho lovci. Irrien by se v té chvíli měl cítit triumfálně. Měl by cítit radost z vítězství nebo sladké opojení mocí, protože jeho nepřátelé byli mrtví.
Místo toho měl pocit, jako by ho o skutečné vítězství někdo připravil.
Muž v lesklé zbroji nepřátelského vojska ležel v bahně a sténal. Snažil se zůstat naživu navzdory zraněním, která utrpěl. Irrien se chopil kopí trčícího z blízkého těla a muže jím probodl. Dokonce ani zabití slabocha, jako byl tenhle, mu nezlepšilo náladu.
Popravdě, bylo to celé až příliš snadné. Na to, aby boj za něco stál, tu bylo příliš málo nepřátel. Projeli celý Sever, plundrovali vesnice a menší hrady, dokonce dobyli i bývalé pevnosti lorda Westa. Všude nacházeli prázdné domy a ještě prázdnější hrady, místnosti, které lidé dávno opustili, aby unikli před blížícími se hordami.
Nebylo to frustrující jen proto, že tím pádem nedosáhl slavných vítězství, jak plánoval. Znamenalo to totiž, že jeho nepřátelé jsou stále někde venku, a to ho v tuto chvíli dožíralo ještě víc. Irrien věděl, kde jsou, protože zbabělec, který zůstal na hradě lorda Westa, mu to řekl. Byli na Haylonu a opevňovali ostrov, na který poslal jen část svých invazních sil.
Kvůli tomu měl Irrien pocit, jako by každým okamžikem tady jen ztrácel čas. Přesto tu ještě musel něco vykonat. Rozhlédl se a sledoval, jak jeho muži pracují společně se skupinami nově zajatých otroků na stržení jednoho z mnoha hradů, kterými byla krajina posetá jako houbami po dešti. Irrien nehodlal nechat opuštěné hrady stát, protože by tím poskytl svým nepřátelům místa, kde se shromáždit.
A jako by to celé nebylo málo, jeho muži ještě ke všemu vypadali, že jsou se snadným vítězstvím spokojení. Irrien viděl muže, kteří nebyli přiděleni k žádným pracovním četám, jak se rozvalují na slunci, hrají o nakradené peníze nebo jen tak pro zábavu mučí zajatce.
Samozřejmě tu také byli obvyklí mrchožrouti. Někdo už na okraji bojiště postavil otrokářský tábor a rozestavěl podél něj vozy a klece, které se teď rychle plnily. Uprostřed byl vyklizený prostor, kde se otrokáři dohadovali nad tím, jestli jsou otroci dost dobří a otrokyně dost krásné. Pravdou ale bylo, že brali všechno, co jim vojáci nabídli. Byli to opravdu jen mrchožrouti, ne válečníci.
A pak tu byli kněží smrti. Oltář si vztyčili uprostřed bojiště, tak, jak to obvykle dělávali. Vojáci k nim teď přinášeli raněné nepřátele a pokládali je na kamenný stůl, kde jim kněží podřezávali hrdla nebo vyřezávali srdce. Jejich krev se vsakovala do země a Irrien předpokládal, že bohové musejí být spokojeni. Kněží každopádně vypadali, že spokojení jsou, vyzývali věřící, aby se podřídili smrti, protože to byl jediný způsob, jak získat její přízeň.
Jeden muž je zřejmě vzal vážně. Očividně utrpěl v bitvě tak vážná zranění, že musel požádat své přátele, aby mu pomohli dostat se na stůl. Irrien sledoval, jak se ho s obnaženou hrudí křečovitě chytil a nechal kněze, aby ho dýkou z tmavého obsidiánu bodl do srdce.
Irrien si při pohledu na slabocha, který se nesnažil bojovat se zraněními, odplivl. Konec konců, on sám nenechal svá zranění, aby ho oslabila, že ne? Rameno ho bolelo při každém pohybu, ale přesto se nenabídl jako oběť, aby ostatní ochránil před smrtí. Podle jeho zkušeností bylo jedinou účinnou ochranou před smrtí to, když byl člověk silnější než jeho nepřítel. Síla znamenala, že člověk může žít. Díky síle si člověk mohl vzít vše, co se mu zachtělo, ať už to byl cizí život, pozemky nebo ženy.
Na okamžik se zamyslel, co si asi kněží smrti myslí o něm. Neměl je v úctě, pouze je využíval k tomu, aby mu pomohli ovládat jeho muže. Dokonce si ani nebyl jistý, jestli něco z toho, co kněží tvrdí, má nějaký skutečný základ, nebo jestli jde jen o způsob, jak mohli lidé bez skutečné síly ovládat ostatní.
Předpokládal, že pokud nějací bohové skutečně existují, podobné úvahy mu jejich přízeň nepřinesou. Na druhou stranu, nezabil právě on víc mužů, žen i dětí než kdokoli jiný? Neposkytoval jim oběti, kněží a nevytvářel svět, který by se jim líbil? Irrien to možná nedělal kvůli nim, přesto to ale dělal.
Stál a na okamžik se zaposlouchal do řeči hovořícího kněze.
„Bratři! Sestry! Dnešek je dnem velkého vítězství. Dnes jsme do světa za černými dveřmi poslali mnoho lidí. Dnes jsme uspokojili bohy, takže si zítra nevyberou nás. Zítřejší vítězství—“
„Tohle nebylo vítězství,“ pronesl Irrien a jeho hlas snadno přehlušil ten knězův. „Aby to bylo vítězství, museli bychom bojovat. Copak můžeme nazývat vítězstvím zabírání prázdných domů? Nebo masakrování bláznů, kteří zůstali, když ostatní měli dost rozumu utéct?“ Irrien se rozhlédl po lidech kolem. „Dnes jsme zabíjeli, a to je dobře, ale musíme toho udělat mnohem víc. Dnes tu dokončíme naši práci, strhneme jejich hrady a předáme jejich rodiny otrokářům. Zítra ale vyrazíme někam, kde nás čeká skutečné vítězství. Na místo, kde se před námi ukryli všichni jejich válečníci. Vyrazíme na Haylon!“
Slyšel, jak se jeho muži při těch slovech radují. Vraždění nepřátel v nich podpořilo touhu po boji. Obrátil se ke knězi.
„Co řekneš ty? Je to vůle bohů?“
Kněz nezaváhal. Chopil se nože a rozřízl břicho muže ležícího na oltáři. Vytrhl z něj vnitřnosti, aby v nich mohl číst.
„Je, lorde Irriene. Bohové tě podpoří ve tvém snažení! Irrien! Ir-ri-en!“
„Ir-ri-en!“ volali vojáci.
Tenhle muž znal své místo. Irrien se usmál a zamířil mezi ostatní. Nepřekvapilo ho, když se za ním vydala postava v kápi. Irrien tasil dýku. Možná, že ji bude potřebovat.
„Nepromluvil jsi se mnou od našeho posledního rozhovoru, N’cho,“ pronesl Irrien. „A já nerad čekám.“
Zabiják sklonil hlavu. „Pátral jsem po tom, co jsi po mně žádal, První kameni. Vyptával jsem se mých věrných kněží, četl zakázané svitky, mučil ty, kteří nechtěli mluvit.“
Irrien si byl jistý, že vůdce Tuctu smrtí je spokojený sám se sebou. Z nich všech jen N’cho přežil útok na Irriena. Ten začínal přemýšlet, jestli se rozhodl správně.
„Slyšel jsi, co jsem řekl mužům,“ pronesl Irrien. „Míříme na Haylon. To znamená, že budeme bojovat s dítětem
