Vše, co teď chtěl, bylo najít své děti. Čekal, že ho to bude něco stát. Za zlato mohl koupit pivo těm správným lidem, zlaťáky mohl vtisknout do těch správných dlaní.
Procházet hospody Delosu byla zdlouhavá a pomalá práce. Nemohl prostě jen tak přijít a klást otázky, na které potřeboval znát odpovědi. Musel si dávat pozor. Pomohlo mu, že měl ve městě pár přátel a pár dalších v imperiální armádě. Za všechny ty roky zachránily jeho čepele víc než pár životů.
Muže, kterého hledal, našel někdy odpoledne, napůl opilého, jak sedí v hospodě a smrdí tak, že se kolem něj vytvořil volný prostor. Berin předpokládal, že jen díky uniformě imperiální armády, kterou měl Jacare na sobě, ho nevyhodili na ulici. Díky uniformě a tomu, že byl tak tlustý, že na jeho vyhození by musela spojit síly polovina osazenstva hospody.
Berin viděl, že muž zvedl obočí, když se k němu blížil. „Berine? Můj starý příteli! Pojď a napij se se mnou! I když si to budeš muset zaplatit. Jsem teď trochu…“
„Tlustý? Opilý?“ hádal Berin. Věděl, že to jeho příteli nebude vadit. Voják vypadal, že se ze všech sil snaží vypadat jako nejhorší příslušník imperiální armády. Zdálo se, že je na to jistým zvráceným způsobem hrdý.
„…ve finančních potížích,“ dokončil Jacare.
„S tím bych ti možná mohl pomoct,“ prohlásil Berin. Objednal jim pití, ale sám se ho ani nedotkl. Věděl, že k tomu, aby našel Ceres a Sarta, potřebuje čistou hlavu. Místo pití čekal, zatímco Jacare chlemtal svoje pití za doprovodu zvuků, které podle Berina mohl vydávat jedině osel u napajedla.
„Takže, co přivádí muže, jako jsi ty, do mé mrzké společnosti?“ zeptal se po chvíli Jacare.
„Potřebuji zprávy,“ pronesl Berin. „Takový druh zpráv, které by mohl zaslechnout muž tvého postavení.“
„Aha, no, zprávy. Zprávy jsou dost suchá záležitost. A možná také drahá.“
„Pátrám po svém synovi a dceři,“ vysvětlil Berin. U kohokoli jiného by to mohlo vyvolat soucit, ale věděl, že na muže, jako byl Jacare, to bude mít jen malý vliv.
„Tak po synovi? Jmenuje se Nesos, že?“
Berin se naklonil nad stůl a když se Jacare chystal znovu zvednout pití k ústům, chytil ho za zápěstí. Už neměl takovou sílu jako dřív, ale pořád jí ještě měl dost na to, aby sebou druhý muž trhnul. Výborně, pomyslel si Berin.
„Sartes,“ odpověděl Berin. „Můj nejstarší syn je mrtvý. Sarta odvedli do armády. Vím, že toho hodně slyšíš. Chci zjistit, kde je, a chci také vědět, kde je moje dcera, Ceres.“
Jacare si odsedl a Berin ho pustil. Stejně si nebyl vůbec jistý, jestli by ho dokázal udržet, i kdyby chtěl.
„Tak to je přesně ten druh věcí, které jsem slyšel,“ připustil voják, „ale poslouchání je náročné. Mám své výdaje.“
Berin vytáhl váček zlata. Vysypal ho na stůl dost daleko na to, aby po něm Jacare nemohl jen tak hmátnout.
„Pokryje tohle tvé výdaje?“ zeptal se Berin a zadíval se na pohár, který Jacare svíral v ruce. Všiml si, že druhý muž odhaduje množství zlaťáků a přemýšlí, jestli může dostat ještě víc.
„S tvojí dcerou je to snadné,“ pronesl Jacare. „Je v hradu s královskými. Oznámili, že si má vzít prince Thana.“
Berin si úlevou oddechl. Nevěděl ale, co si má myslet. Věděl, že Thanos je jeden z mála královských, který za něco stál. Ale sňatek?
„S tvým synem to bude horší. Nech mě přemýšlet. Slyšel jsem, že někde kolem vašeho domu se pohybovali vojáci ze Třiadvacáté a že někoho odvedli, ale nemůžu zaručit, že u nich bude i tvůj syn. Pokud ano, tak táboří kousek směrem na jih, snaží se tam vycvičit odvedence, aby bojovali s rebely.“
Při tom pomyšlení se udělalo Berinovi špatně. Dokázal si představit, jak se armáda k Sartovi chová a co ten „výcvik“ asi obnáší. Musel dostat svého syna zpátky. Ale Ceres byla blíž a popravdě, musel ji alespoň vidět, než se vydá zachránit Sarta. Vstal od stolu.
„Ty to nebudeš pít?“ zeptal se Jacare.
Berin neodpověděl. Mířil do hradu.
***
Dostat se do hradu bylo pro Berina snazší než pro kohokoli jiného. Bylo to už nějakou dobu, ale pořád si ho pamatovali jako člověka, který chodil do hradu jednat o výzbroji pro bojepány a přinášel zvlášť zdobené zbraně pro vrchnost. Nedělalo mu problém se tvářit, že je tu kvůli obchodu. Prošel přímo mezi strážemi vnější brány a dál na cvičiště, kde se připravovali bojovníci.
Dalším krokem bylo dostat se odsud k dceři, ať už byla kdekoli. Mezi místem, kde cvičili válečníci, a zbytkem hradu byla další brána. Berin musel počkat, až ji z druhé strany otevřou, a pak se protlačil skrz. Snažil se tvářit, že má důležitý úkol hlouběji v hradu.
„Hej, ty! Kam si myslíš, že jdeš?“
Berin se kvůli hrubému tónu okamžitě zarazil. Ještě než se ohlédl, věděl, že za ním bude stát strážný a že nemá žádnou odpověď, která by ho uspokojila. Nejlepší, v co teď mohl doufat, bylo, že ho vyhodí z hradu ještě před tím, než se setká s dcerou. Nejhorší, co se mohlo stát, by obnášelo hradní žalář a možná dokonce popravu.
Obrátil se a spatřil dva strážné, kteří už očividně sloužili Impériu hodně dlouhou dobu. Měli ve vlasech stejně šedin jako Berin. Navíc měli ošlehané tváře, stejné, jaké má každý muž, který bojuje mnoho let pod spalujícím sluncem. Jeden z nich byl dobře o hlavu vyšší než Berin, ale mírně se hrbil vedle kopí, o které se opíral. Druhý měl bradku, kterou si olejoval a voskoval, dokud nevypadala téměř stejně ostrá jako zbraň, kterou držel. Berinovi se při pohledu na ně ulevilo. Oba dva je totiž poznával.
„Varo, Caxe?“ pronesl Berin. „To jsem já, Berin.“
Na okamžik zavládlo ve vzduchu napětí, Berin doufal, že si na něj oba strážní vzpomenou. Ti se po chvíli rozesmáli.
„To tedy jsi,“ pronesl Varo a na okamžik se narovnal. „Neviděli jsme tě snad… jak je to už dlouho, Caxe?“
Druhý si pohladil bradku a přemýšlel. „Je to už několik měsíců, co jsme tu byli naposled. Myslím, že jsme spolu nemluvili od doby, kdy jsi mi minulý rok doručil ty chrániče.“
„Byl jsem pryč,“ vysvětloval Berin. Neřekl kde. Kovářům tu sice moc neplatili, ale pochyboval, že by místní potěšilo, kdyby zjistili, že hledal práci jinde. Vojáci většinou nebyli
