vyslovila Ceres otázku, která ji pálila v hlavě.
Stephania rozpřáhla ruce. „Sebrala jsi mi Thana a on byl všechno, co jsem chtěla pro svoji budoucnost. A teď, na oplátku, seberu všechno já tobě.“
„Zabiju tě,“ slíbila jí Ceres.
Stephania se zasmála. „K tomu nebudeš mít příležitost. Tohle,“ —sklonila se a dotkla se Ceresiných zad. Ceres se musela kousnout do rtu, aby nevykřikla— „není nic. Ta drobná potyčka v Aréně nebyla nic. Čekají na tebe ty nejhorší souboje, znovu a znovu, dokud nezemřeš.“
„Myslíš si, že si toho lidé nevšimnou?“ zeptala se Ceres. „Myslíš, že jim nedojde, o co se snažíš? Chceš to jen proto, že si myslíš, že by povstali, kdybys mě zabila přímo. Co myslíš, že udělají, až zjistí, že je podvádíš?“
Stephania zavrtěla hlavou.
„Lidé vidí, co chtějí vidět. U tebe se zdá, že chtějí vidět svoji princeznu bojepána. Dívku, která bojuje stejně dobře jako muži. Budou tomu věřit a budou tě milovat. Až do chvíle, kdy z tebe bude jen trocha masa třesoucího se na písku. Budou sledovat, jak tě tvůj nepřítel rve na kusy, ale ještě před tím ho budou prosit, aby to udělal.“
Ceres mohla jen přihlížet tomu, jak se Stephania obrací ke dveřím a odchází. Vznešená dívka se přesto zastavila a obrátila se zpět k ní. Na chvíli vypadala stejně sladce a nevinně, jako vždy.
„Ach, málem jsem zapomněla. Snažila jsem se ti dát tvoji medicínu, ale nečekala jsem, že mi ji vyrazíš z ruky dřív, než ti jí stihnu dát dost.“
Znovu Ceres ukázala lahvičku a pak ji hodila na zem. Ceres sledovala, jak letí vzduchem a pak se tříští na tisíc kousků. Střepy se rozletěly všude kolem a Ceres věděla, že když se teď pokusí dostat zpátky do postele, bude to pro ni bolestivé i nebezpečné. Nepochybovala o tom, že přesně to byl Stephaniin záměr.
Sledovala, jak se dívka natahuje po svíčce, která osvětlovala místnost, a na moment, na kratičký okamžik před tím, než svíčku sfoukla, zmizel ze Stephaniiny tváře její sladký úsměv a nahradilo ho něco krutého.
„Zatančím si na tvém pohřbu, Ceres. To ti slibuji.“
KAPITOLA SEDMÁ
„Pořád si myslím, že bysme ho měli vykuchat a zahodit jeho tělo tak, aby ho našli imperiální vojáci.“
„To proto, že jsi idiot, Nico. I kdyby si všimli jednoho dalšího těla mezi ostatními, jak můžeme vědět, že by je zaujalo? A i kdyby, byl by problém zabít ho někde, kde by ho našli. Ne. Musíme vyjednávat.“
Thanos seděl v jeskyni, kde se rebelové ukryli, a poslouchal, jak se dohadují o jeho osudu. Svázali mu ruce, ale také se mu pokusili co nejlépe ošetřit a ovázat rány. Nechali ho, aby se s rukama složenýma v klíně choulil u malého ohýnku, takže neumrznul, zatímco se handrkovali, jestli ho chladnokrevně zabít nebo ne.
Rebelové se choulili kolem vlastních ohňů a debatovali o tom, co můžou dělat, aby ostrov nepodlehl imperiální armádě. Mluvili tiše, takže Thanos nerozuměl všemu, ale to hlavní pochopil – prohrávali a měli těžké ztráty. Byli v jeskyních, protože už neměli kam jinam se stáhnout.
Po chvíli se proti Thanovi posadil voják, který byl očividně velitelem rebelů. Zkřížil nohy na tvrdé kamenné podlaze jeskyně. Přistrčil Thanovi kus chleba a Thanos ho hladově zhltnul. Sám nevěděl, jak je to dlouho, co naposledy jedl.
„Jmenuji se Akila,“ pronesl muž. „Velím tomuhle povstání.“
„Thanos.“
„Jen Thanos?“
Thanos v jeho hlase slyšel zvědavost a také netrpělivost. Uvažoval, jestli muži došlo, s kým má ve skutečnosti tu čest. Ať už to bylo jakkoli, zdálo se, že bude lepší mluvit pravdu.
„Princ Thanos,“ přiznal se.
Akila několik vteřin mlčky seděl a Thanos už začal přemýšlet, jestli se chystá ho na místě zabít. Moc k tomu nescházelo, když si rebelové mysleli, že je jen nějaký bezejmenný šlechtic. A teď, když věděli, že je přímo z královské rodiny, blízký králi, který je tolik utlačoval, připadalo mu nemožné, aby skončil jinak.
„Tak princ,“ řekl Akila. Podíval se po ostatních kolem a Thanos viděl v jeho obličeji záblesk úsměvu. „Hej, chlapci, máme tady prince.“
„Tak to za něj rozhodně musíme žádat výkupné!“ vykřikl jeden z rebelů. „Dostaneme za něj celé jmění!“
„Rozhodně bysme ho měli zabít,“ vyštěkl další. „Si vzpomeň, co nám provedli takoví, jako je on!“
„Dobrá, to stačí,“ pronesl Akila. „Soustřeďme se na nadcházející boj. Bude to dlouhá noc.“
Thanos zaslechl lehký povzdech od druhého muže, zatímco se všichni rozcházeli zpět ke svým ohňům.
„Takže se vám nedaří?“ zeptal se Thanos. „Už dřív jsi říkal, že prohráváte.“
Akila se na něj zamračil. „Nikdy nevím, kdy mám mlčet. Možná, že ty bys to vědět mohl.“
„Stejně přemýšlíš nad tím, jestli mě zabít nebo ne,“ podotkl Thanos. „Je mi jasné, že nemám moc co ztratit.“
Pak se odmlčel. Viděl, že Akila není muž, kterého by mohl k něčemu nutit. Cítil, že hluboko uvnitř je tvrdý jako skála. Nezlomný a přímý. Thanos předpokládal, že kdyby se setkali za jiných okolností, zřejmě by se mu líbil.
„Dobrá tedy,“ řekl Akila. „Ano, prohráváme. Vy královští máte víc mužů než my a je vám jedno, co při postupu zničíte. Město je v obležení jak na souši, tak na moři. Nikdo se nemůže dostat pryč. Budeme bojovat v horách. Královští ale můžou přivézt nové zásoby po vodě. A my toho moc nezmůžeme. Draco je možná řezník, ale není hloupý.“
Thanos přikývl. „Přesně tak.“
„A samozřejmě předpokládám, že ty jsi byl poblíž, když to všechno plánoval,“ pronesl Akila.
Teď už Thanos chápal, kam míří. „Tak v tohle ty doufáš? Že znám jejich plány?“ Zavrtěl hlavou. „Ne, nebyl jsem při tom, když je chystali. Nechtěl jsem tam být a tady jsem jen proto, že mě na loď eskortovaly stráže. Možná, že kdybych tam byl, věděl bych o té části, kde se mě chystají bodnout do zad.“
Pak si vzpomněl na Ceres a na to, jak ho přinutili ji opustit. To ho bolelo víc než všechno
