se zmocnilo zoufalství, cítil, že začíná vzlykat. Nestalo se mu to od doby, kdy byl malý. Jeho nejstarší syn byl mrtvý. Ze všech lží, se kterými Marita přišla, tohle vypadalo jako pravda. Berin cítil, že po jeho synovi zůstane rána, která se nikdy nezhojí. A nepomůže tomu ani smutek ani hněv, který se v něm vzedmul. Přinutil se myslet na ostatní, protože to vypadalo jako jediná možnost, jak oba pocity zvládnout.
„Vojáci odvedli Sarta?“ zeptal se. „Imperiální vojáci?“
„Myslíš si, že si to vymýšlím?“ zeptala se Marita.
„Už nevím, čemu mám věřit,“ odpověděl Berin. „Nepokusila ses je zastavit?“
„Dali mi nůž na krk,“ pronesla Marita. „Musela jsem.“
„Musela jsi co?“ zeptal se Berin.
Marita zavrtěla hlavou. „Musela jsem ho zavolat ven. Jinak by mě zabili.“
„Takže jsi jim radši dala jeho?“
„Co myslíš, že jsem mohla dělat?“ hájila se Marita. „Nebyl jsi tu.“
Za to se Berin bude obviňovat pravděpodobně po zbytek života. Marita měla pravdu. Možná, že kdyby tu byl, nestalo by se to. Odešel, aby se pokusil zachránit rodinu před vyhladověním, a zatímco byl pryč, všechno se rozpadlo. Pocit viny ale nepřebil ani hněv, ani smutek. Jen se k nim přidal. V Berinovi to vřelo, zdálo se mu, jako by v něm něco ožilo a snažilo se to dostat ven.
„A co Ceres?“ zeptal se znovu. Znovu Maritou zatřásl. „Řekni mi to! Tentokrát pravdu. Co jsi udělala?“
Marita se mu znovu vytrhla a odtáhla se od něj. Tentokrát klesla na podlahu, schoulila se a ani se na něj nepodívala. „Zjisti si to sám. Já s tímhle musela žít. Já, ne ty.“
Berin bojoval s částí svého já, která měla chuť třást Maritou tak dlouho, dokud mu neodpoví. Chtěl z ní vypáčit pravdivou odpověď, ať to stojí cokoli. Ale nebyl takový a věděl, že nikdy ani nebude. Dokonce jen myšlenka na něco takového ho znechucovala.
Když odcházel, nic si nevzal. Nebylo nic, co by chtěl. Podíval se na Maritu topící se ve vlastní hořkosti. Ženu, která vydala svého vlastního syna, a která se před svým mužem snažila skrývat, co se stalo s jejich dětmi. Bylo těžké věřit tomu, že tohle byl kdysi domov, který miloval.
Berin vyšel ven a mrkáním se snažil zahnat slzy, které se mu draly do očí. Když ho do nich bodly sluneční paprsky, uvědomil si, že nemá ani tušení, kam by měl jít. Co může dělat? Svému nejstaršímu synovi nemohl nijak pomoct. A zbývající děti mohly být kdekoli.
„Na tom nezáleží,“ řekl si Berin. Cítil, jak se v něm odhodlání mění podobně jako roztavené železo, se kterým kdysi pracoval. „Nic mě nezastaví.“
Možná, že někdo z okolí bude něco vědět, možná, že někdo viděl, kam odešli. Určitě bude někdo vědět, kde je armáda, a Berin věděl, že ten, kdo umí vyrábět zbraně, se k armádě dokáže dostat hodně blízko.
A Ceres… určitě na něco přijde. Někde být musí. Protože pokud ne… to si ani nedokázal představit.
Berin se rozhlédl po krajině kolem svého domova. Ceres byla někde tam venku. Stejně tak i Sartes. Svá následující slova pronesl hlasitě, protože se mu zdálo, že když to udělá, skládá tak slib. Sobě, světu i svým dětem.
„Najdu vás oba,“ přísahal. „Ať to stojí cokoli.“
KAPITOLA ČTVRTÁ
Sartes těžce oddechoval a probíhal mezi vojenskými stany. V jedné ruce svíral svitek a druhou si vytíral pot z očí. Věděl, že pokud se nedostane k velitelskému stanu včas, zmrskají ho. Kličkoval a proplétal se mezi stany nejrychleji, jak dovedl, a věděl, že mu dochází čas. Zastavovali ho až příliš často.
Stopy po předchozích mrskáních ho pálily jako žihadla. Jedny z mnoha. Zoufale zamrkal a rozhlížel se kolem. Snažil se vybavit si správnou cestu skrz nekonečnou síť stanů. Všude viděl značky a standarty, které označovaly směry, ale on se je stále ještě učil rozeznávat.
Sartes cítil, že se o něco zachytil nohou, a vzápětí padal k zemi. Zdálo se mu, že se svět otočil vzhůru nohama. Na moment si myslel, že se nohou zachytil o povalující se lano, ale když vzhlédl, viděl, že se kolem něj smějí vojáci. Očividně je vedl jeden starší s krátkými šedivějícími vlasy a s jizvami z příliš velkého množství bitev.
Sarta se zmocnil strach, ale také cítil určitou odevzdanost. Takový byl prostě život odvedenců v armádě. Neptal se vojáků, proč mu podrazili nohy, protože kdyby se ozval, dostal by od nich výprask. V podstatě cokoli byl pro ostatní důvod ho zbít.
Prostě jen vstal a setřásl z tuniky nejhorší špínu.
„Kam se ženeš, smrade?“ zeptal se voják, který mu podrazil nohy.
„Nesu zprávu pro velitele, pane,“ odpověděl Sartes a ukázal útržek pergamenu tak, aby si ho voják mohl prohlédnout. Doufal, že to bude stačit k tomu, aby byl v bezpečí. Často tomu tak nebylo, navzdory pravidlu, že rozkazy mají přednost před vším ostatním.
Za dobu, kterou tu strávil od svého příchodu, se Sartes dozvěděl, že imperiální armáda má spoustu pravidel. Některá byla oficiální: opusť tábor bez povolení, neuposlechni rozkaz, nebo zraď armádu – a zemřeš. Pochoduj špatným směrem, udělej něco bez povolení a dostaneš výprask. A byla tu i jiná pravidla. Ne tak oficiální, ale jejich porušení bylo stejně nebezpečné.
„Co je to za zprávu?“ vyptával se voják. Pomalu se jich kolem shromažďovalo stále víc. Muži v armádě trpěli stálým nedostatkem zábavy, takže jakýkoli náznak vzrušení na účet odvedenců přitahoval pozornost.
Sartes se ze všech sil snažil tvářit omluvně. „Nevím, pane. Mám prostě rozkaz doručit pergamen veliteli. Můžeš si ho přečíst, pokud chceš.“
Byl to risk, který si ale Sartes dobře promyslel. Většina běžných vojáků číst neuměla. Doufal, že mu tón, kterým mluvil, nevynese pohlavek. Současně se ale snažil nedat najevo strach. Nedávat najevo strach bylo jedním z nepsaných pravidel. Armáda jich měla minimálně stejně, jako těch psaných. Pravidla na to, koho musel člověk znát, aby dostal lepší jídlo. Na to, kdo znal koho a na koho bylo nutné si dávat pozor, bez ohledu na hodnost. Znalost pravidel se jevila jako jediná možnost přežití.
„No tak to bys měl radši pokračovat!“ vykřikl voják a kopnutím popohnal Sarta kupředu. Ostatní se rozesmáli, jako by to byl ten nejlepší vtip, který kdy slyšeli.
Jedním z nejdůležitějších nepsaných pravidel asi bylo, že odvedenci slouží jako zdroj zábavy. Od příjezdu do tábora Sarta
