královu gestu. Pokud by se k němu podobně zachoval kdokoli jiný, Lucious si přísahal, že by ho na místě zabil.
„Jsme si vědomi, že Ceres přežila poslední Jatka,“ pronesl král Claudius. Lucious čekal, že král bude zuřit, ale nezdálo se, že by ho to jakkoli znepokojovalo.
Pak si ale Lucious uvědomil, že to nebyl král, koho ta holka porazila. A ne jednou, ale hned dvakrát, protože ho nějakým podrazem dostala, i když pronikl k ní do pokoje a chtěl jí dát lekci. Lucious cítil, že má důvod, že má právo, brát si její přežití osobně.
„Pak jste si také vědomi, že to nemůže pokračovat,“ pronesl Lucious. Nedokázal udržet tak uctivý tón hlasu, jaký by před králem a královnou měl mít. „Musíte se s ní vypořádat.“
„Musíme?“ ozvala se královna Athéna. „Opatrně, Lucie. Stále ještě vládneme my.“
„Při vší úctě, veličenstva,“ pronesla Stephania a Lucious ji sledoval, jak pluje směrem k nim. Hedvábné šaty se jí nadouvaly. „Lucious má pravdu. Ceres nesmí přežít.“
Lucious viděl, jak král lehce přimhouřil oči.
„A co navrhuješ?“ zeptal se král Claudius. „Máme ji vytáhnout ven a nechat popravit? To ty jsi navrhovala, abychom ji nechali bojovat, Stephanie. Nemůžeš si stěžovat, že nezemřela dostatečně rychle.“
Alespoň tohle Lucious chápal. Pro její smrt nebyla žádná záminka a zdálo se, že prostý lid je u poprav lidí, které měl rád, vyžadoval. A co bylo zarážející ještě víc – zdálo se, že ji lid skutečně má rád. Proč? Protože dokázala bojovat? Podle toho, co Lucious ve svém životě viděl, dokázal bojovat každý druhý hlupák. Spousta hlupáků zápasila v Aréně. Kdyby byli lidé rozumní, měli by rádi ty, kteří si to zaslouží – své právoplatné vládce.
„Chápu, že nemůže být jen tak popravena, výsosti,“ odpověděla Stephania s nevinným úsměvem. Lucious si uvědomil, že podobné úsměvy jí jdou velice dobře.
„Jsem rád, že to chápeš,“ pronesl otráveně král. „Chápeš také, co by se stalo, kdyby teď přišla k úhoně? Teď, když bojovala? Teď, když zvítězila?“
Lucious to chápal. Nebyl děcko, které nerozumí politice.
Stephania si to také spočítala. „Podnítilo by to revoluci, výsosti. Lidé ve městě by se mohli vzbouřit.“
„Tady není žádné ,mohli‘,“ pronesl král Claudius. „Arénu máme z určitého důvodu. Lidé žízní po krvi a my jim dáváme to, po čem touží. Jejich žízeň po násilí by se snadno mohla obrátit proti nám.“
Lucious se přitom musel zasmát. Bylo těžko uvěřitelné, že si král skutečně myslel, že by je obyvatelé Delosu mohli svrhnout. Lucious je viděl, nebyl to žádný zabijácký dav. Byl to póvl. Dejme jim lekci, pomyslel si. Zabijme jich dost na to, aby si uvědomili následky svých činů. Brzy jim dojde, že nemají šanci, a přestanou dělat problémy.
„Je tu něco k smíchu, Lucie?“ zeptala se ho královna. Lucious v jejím hlase cítil ostří. Král a královna neměli rádi, když se jim někdo smál. Naštěstí měl Lucious připravenou odpověď.
„Jen to, že odpověď na tohle všechno se mi zdá naprosto jasná,“ prohlásil Lucious. „Nežádám Ceresinu popravu. Říkám, že jsme podcenili její schopnosti, její dovednosti bojovnice. Příště už to neuděláme.“
„A dáme jí možnost být ještě populárnější, když zvítězí?“ zeptala se Stephania. „Lid ji kvůli jejímu vítězství miluje.“
Lucious se usmál. „Viděla jsi, jak ti žebráci v Aréně reagují?“ zeptal se. Chápal jejich chování, i když ostatní si toho nevšimli.
Stephania pokrčila nos. „Snažím se nevšímat si jich, bratranče.“
„Ale slyšela jsi je. Volají jména svých favoritů. Touží po krvi, ale když jejich favorit padne, co dělají pak?“ Lucious se rozhlédl a napůl očekával, že mu někdo dokáže odpovědět. Zklamalo ho, když se nikdo neozval. Stephania nebyla dost chytrá na to, aby to viděla, ale Luciovi to bylo jedno.
„Skandují jméno nového vítěze,“ vysvětlil Lucious. „Milují ho stejně, jako milovali toho předchozího. Ano, teď skandují jméno té holky, ale až bude ležet na písku a krvácet, budou toužit po její smrti stejně, jako touží po smrti kohokoli jiného. Jen musíme snížit její šanci na vítězství.“
Král se zatvářil zamyšleně. „Co máš na mysli?“
„Pokud to nevyjde,“ pronesla královna, „budou ji milovat ještě víc.“
Lucious konečně cítil, jak část jeho zuřivosti nahrazuje něco jiného – uspokojení. Podíval se ke dveřím do trůnního sálu, kde stál jeden z jeho sloužících a čekal na znamení. Lucious lusknul prsty a sloužící se okamžitě rozběhl ke dveřím, aby splnil své zadání. Všichni Luciovi sloužící věděli, že není moudré ho rozzlobit nečinností.
„S tím si poradíme,“ ukázal Lucious směrem ke dveřím.
Spoutaný muž, který vstoupil dovnitř, byl rozhodně vyšší než sedm stop. Kůži měl ebenově černou a celý se dmul vypracovanými svaly. Oblečený byl jen do krátkého kiltu. Kůži mu kryla spousta tetování. Otrokář, který bojovníka prodával, Luciovi řekl, že každé tetování je za jednoho nepřítele zabitého v boji. Ať už v Impériu nebo v zemích daleko na jihu, odkud bojepán pocházel.
Ale kromě jeho výšky, svalů a všech tetování na něm bylo ještě něco jiného, co Luciovi nahánělo strach. Byl to pohled v bojepánových očích. Bylo v nich něco, co dávalo najevo, že nezná věci jako je soucit nebo milosrdenství. Ani bolest nebo strach. Že by s radostí roztrhal vlastníma rukama všechny okolo a vůbec by ho to netrápilo. Válečník měl na těle spoustu jizev po zraněních z boje. Lucious pevně věřil tomu, že i ve chvíli, kdy válečníka někdo zasáhl, se jeho zabijácký výraz nezměnil.
Lucious si vychutnával reakce ostatních, jejich výrazy, když poprvé uviděli nového bojepána, který mezi nimi právě procházel spoutaný jako nějaké divoké zvíře. Některé ženy vyděšeně vyjekly, zatímco muži mu rychle ustupovali z cesty. Zdálo se, že všichni instinktivně cítí, jak je muž nebezpečný. Aura strachu čistila prostor kolem něj. Lucious si užíval účinek, jaký měl jeho bojepán na ostatní lidi. Sledoval, jak Stephania klopýtá a uskakuje mu z cesty. Usmál se přitom.
„Říkají mu Poslední dech,“ řekl Lucious. „V souboji nikdy neprohrál a nikdy nenechal svého nepřítele přežít. Seznamte se,“ zakřenil se Lucious, „s Ceresiným dalším – a posledním – soupeřem.“
KAPITOLA ŠESTÁ
