zachvátila panika. Snažil se vyškrábat vzhůru po pláži, dál od moře. I když byl svah mírný, připadalo mu to, jako by šplhal po svislé stěně. Když se přitahoval vzhůru, řval přitom bolestí. Dokázal se posunout možná o polovinu svojí výšky.
Znovu se ho zmocnila temnota.
Když se probral, ležel na boku. Skláněly se nad ním nějaké postavy. Byly tak blízko, že by se jich mohl dotknout, kdyby na to měl sílu. Nevypadaly jako imperiální vojáci, vlastně vůbec nevypadaly jako vojáci. Thanos strávil s vojáky dostatečně dlouhou dobu na to, aby je dokázal poznat. Byli to dva muži, jeden mladší a druhý starší, vypadali spíš jako farmáři, obyčejní lidé, kteří pravděpodobně uprchli z domovů, aby se vyhnuli násilí. Což ale neznamenalo, že nejsou nebezpeční. Oba drželi v rukách nože, Thanos přemýšlel, jestli jde o stejné mrchožrouty, jako byli žraloci v moři. Věděl, že se vždy najde někdo, kdo po bitvě okrádá mrtvé.
„Tenhle ještě dejchá,“ pronesl první z nich.
„To vidim. Prostě ho podřízni a je vyřešeno.“
Thanos se napjal. Připravoval se na souboj, i když nebylo nic, co by mohl udělat.
„Podívej se,“ ozval se mladší. „Někdo ho bodl do zad.“
Thanos viděl, že se při tom starší muž lehce zamračil. Prošel kolem Thana a ztratil se mu ze zorného pole. Thanos se ubránil výkřiku, když se muž dotkl místa, ze kterého ještě stále proudila krev. Byl imperiálním princem, nehodlal ukázat slabost.
„Asi máš pravdu. Pomoz mi ho zvednout, ať se k němu nedostanou žraloci. Ostatní to budou chtít vidět.“
Thanos viděl, že mladší muž přikývl a společně ho i přes váhu výzbroje a výstroje zvedli. Tentokrát už Thanos vykřikl, nepodařilo se mu zvládnout bolest, která ho zalila, když ho táhli po pláži.
Nechali ho ležet jako kus prkna, které vyvrhl příliv. Dost daleko od moře, aby na něj nedosáhla voda. Zůstal sám na suchém písku. Oba spěchali někam pryč, ale Thana příliš ochromovala bolest, takže nevnímal, kam šli.
Teď už neměl žádnou možnost, jak měřit čas. Stále ještě slyšel z dálky zvuky bitvy, výkřiky hněvu a bolesti, bojové pokřiky a signály, které troubili trubači na rohy. Bitva mohla trvat minuty i hodiny. Mohl být konec po prvním nájezdu, nebo mohla trvat tak dlouho, dokud jedna ze stran nebude muset ustoupit. Thanos neměl šanci zjistit, co se děje.
Nakonec k němu dorazila skupina mužů. Tihle už vypadali jako vojáci. Ve tváři měli ostrý výraz, který člověk získá jen ve chvíli, kdy bojuje o holý život. Bylo snadné poznat, který z nich je velitel. Vysoký tmavovlasý muž v čele skupiny. Neměl na sobě komplikovanou zbroj, kterou by nesl imperiální generál, ale všichni k němu vzhlíželi a očividně očekávali rozkazy.
Nově příchozímu mohlo být zhruba třicet let, měl krátkou bradku, stejně tmavou jako vlasy na hlavě. Postavu měl štíhlou, ale stejně z něj sálala jistá síla. Na obou bocích se mu houpal krátký meč. Podle toho, jak přirozeně nesl ruce jen kousek od jílců, si Thanos uvědomil, že meče zřejmě nejsou jen pro parádu. Podle výrazu mužovy tváře bylo zřejmé, že tiše přemítá o všem, co vidí na pláži, a přemýšlí, odkud by bylo možné zaútočit ze zálohy. Snažil se být o krok napřed. Setkal se s Thanovým pohledem a úsměv, který následoval, v sobě skrýval něco podivného. Jako by jeho nositel věděl něco, co nikdo jiný na světě nedokázal pochopit.
„Tak kvůli tomuhle jste mě přivedli?“ zeptal se, když ti dva, kteří Thana našli, vystoupili kupředu. „Jeden umírající imperiální voják v přehnaně nablýskaném brnění?“
„Je vznešený,“ řekl starší. „To vidíš podle toho brnění.“
„A taky ho bodli do zad,“ poznamenal mladší. „Zdá se, že to udělali jeho vlastní lidi.“
„Takže není dost dobrý ani pro tu chátru, která se snaží dobýt náš ostrov?“ pronesl jízlivě velitel.
Thanos sledoval, jak se k němu muž přibližuje a pokleká po jeho boku. Možná chtěl dokončit, co Tajfun začal. Žádný bojovník z Haylonu necítil sympatie k Impériu a jeho vojákům.
„Co jsi udělal, že tě chtěli zabít vlastní lidé?“ zeptal se nově příchozí Thana tak tiše, že ho nikdo jiný nemohl slyšet.
Thanos v sobě sebral dost sil na to, aby zavrtěl hlavou. „Nevím.“ Znělo to chraptivě a trhaně. I kdyby nebyl zraněný, ležel na pláži příliš dlouho. „Ale já to nechtěl. Nechtěl jsem tu bojovat.“
Vysloužil si tím další z podivných úsměvů. Thanovi se zdálo, že se muž usmívá na svět, i když kolem nebyl k úsměvu žádný důvod.
„A přesto jsi tady,“ oznámil muž. „Nechtěl jsi být součástí invaze, ale ležíš na naší pláži místo toho, abys ležel doma v posteli. Nechtěl jsi nám přinést zkázu, ale imperiální armáda právě teď pálí naše domovy. Víš, co se děje na pláži?“
Thanos zavrtěl hlavou. I to ho bolelo.
„Prohráváme,“ pokračoval muž. „Ano, bojujeme dost tvrdě, ale to nestačí. Nezáleží na tom. Ne proti takové převaze. Bitva stále zuří, ale je to jen díky tomu, že polovina mých lidí je příliš tvrdohlavá na to, aby si uvědomila pravdu. Nemůžeme si dovolit takhle ztrácet čas.“
Thanos sledoval, jak nově příchozí tasil jeden z mečů. Vypadal nepříjemně ostrý. Tak ostrý, že Thanos nejspíš ani neucítí, když mu ho vrazí do srdce. Velitel ale místo smrtící rány mečem pokynul svým mužům.
„Ty a ty,“ řekl jim, „seberte našeho nového přítele. Možná, že pro druhou stranu má nějakou cenu.“ Zasmál se. „A pokud ne, osobně ho zabiju.“
Poslední věc, kterou Thanos ucítil, byly silné ruce, které ho sevřely v podpaží, trhly jím vzhůru a táhly ho pryč z pláže. Pak znovu upadl do bezvědomí.
KAPITOLA TŘETÍ
Berin cítil bolestivou touhu po návratu. Putoval dlouhou cestu domů, do Delosu. Jediná věc, díky které dokázal pokračovat, byla myšlenka na rodinu – na Ceres. Myšlenka na návrat k dceři byla tak silná, že ho hnala stále dál, i když pochodoval už celé dny. Cesty byly zvrásněné vyjetými kolejemi a kameny. Berin nemládl a cítil bolest v koleni, která se přidala k bolestem pocházejícím od života stráveného namáhavou prací u kovadliny a od neustálého zahřívání a bušení do železa.
Všechno to ale stálo za to. Znovu uvidí domov, znovu se shledá s rodinou. Po celou tu dobu, kdy byl pryč, to bylo to jediné, na co myslel. Všechno to teď viděl jako živé – Marita bude vařit v jejich skromné kuchyni, vůně se ponese vstupními dveřmi až ven. Sartes si pravděpodobně bude
