Když projížděl vesnicí, uvědomil si, že myslí na Stephanii. Tasil meč a sekal nalevo i napravo. Za normálních okolností by na její styl odmítnutí nereagoval tak mírně. Kdyby to zkusila jakákoli mladá žena z téhle vesnice, Lucious by ji pravděpodobně stáhl zaživa z kůže místo toho, aby ji poslal otrokářům.
Stephania ale byla jiná. Nešlo jen o to, že byla krásná a elegantní. Když si myslel, že je to jen hloupá husička, chtěl ji dostat jen proto, aby se mohl chvástat před ostatními.
Teď se ale ukázalo, že je víc než jen to. A Lucious si uvědomil, že k ní začíná cítit něco víc. Nebyla jen skvělým doplňkem pro budoucího krále. Byla někým, kdo rozumí fungování světa a kdo byl připraven intrikovat, aby získal to, co chce.
A právě proto se Lucious rozhodl nechat ji jít a neupozorňovat na její roli krále. Užíval si hru, kterou spolu rozehráli. Zahnal ji do kouta a ona se rozhodla stáhnout ho s sebou dolů. Přemýšlel, jaký bude její další krok.
Z myšlenek ho vytrhl pohled na dva muže, kteří svými meči mířili na jednu rodinu – tlustého muže, starší ženu a tři děti.
„Proč stále ještě dýchají?“ zeptal se Lucious.
„Výsosti,“ škemral muž, „prosím. Moje rodina byla vždy věrná tvému otci. Jsme nejponíženější poddaní. S rebely nemáme nic společného.“
„Chceš snad říct, že jsem se spletl?“ zeptal se Lucious.
„Jsme loajální, výsosti. Prosím.“
Lucious naklonil hlavu ke straně. „Dobrá tedy, vidím, že jsi skutečně věrný poddaný. Budu tedy laskavý. Dovolím, aby jedno z tvých dětí přežilo. Dokonce tě nechám vybrat, které to bude. Vlastně ti to nařizuji.“
„A-ale… nemůžu vybírat ze svých dětí,“ pronesl muž.
Lucious se obrátil ke svým mužům. „Vidíte? Dokonce, i když jim to přímo nařídím, neposlouchají. Zabijte je všechny, ať nemusím marnit čas s jim podobnými. Všichni v téhle vesnici musí být mrtví nebo zařazeni mezi otroky. A ať to nemusím opakovat.“
Odjel směrem k dalším hořícím budovám, zatímco se za ním ozvaly vyděšené výkřiky. Zdálo se, že to nakonec opravdu bude překrásné ráno.
KAPITOLA SEDMÁ
„Pracujte rychleji, lemry líný!“ křičel strážný a Sartes se zachvěl, když ucítil švihnutí biče na zádech. Kdyby mohl, otočil by se a na strážného by se vrhl. Beze zbraně by to ale byla sebevražda.
Místo zbraně měl v ruce vědro. Řetězem byl připoutaný k dalšímu vězni a očekávalo se od něj, že bude nabírat dehet a lít ho do velkého sudu, ve kterém ho pak odváželi pryč k dalšímu využití. Dehet sloužil k utěsňování lodí a zatékajících střech, ke spárování nejjemnějšího dláždění a voděodolných zdí. Byla to těžká práce a to, že každý vězeň byl připoutaný k někomu dalšímu, ji ještě ztěžovalo.
Chlapec, ke kterému byl připoutaný Sartes, nebyl o nic větší než on, ale byl hubenější. Sartes ještě neznal jeho jméno, protože strážní trestali každého, kdo se snažil bavit. Sartes předpokládal, že si pravděpodobně mysleli, že chystají vzpouru. Když se rozhlédl po mužích kolem, uvědomil si, že možná mají pravdu.
Dehtové jámy byly místem, kam posílali ty nejhorší typy lidí Delosu, a bylo to tu znát. Probíhaly tu hádky o jídlo i o to, kdo je nejdrsnější. Žádný spor ale netrval příliš dlouho. Kdykoli se objevili strážní, všichni zmlkli a sklonili hlavy. Ti, kteří nebyli dost rychlí, skončili buď zbičovaní na zemi, nebo v některé z jam.
Chlapec, který byl k Sartovi připoutaný, vypadal, že mezi ostatní vůbec nezapadá. Byl hubený jako tyčka a zdálo se, že se při tahání těžkých věder zlomí. Byl od dehtu celý špinavý a tu a tam od něj měl dokonce popáleniny.
Z jámy se vyvalil oblak plynů. Sartovi se podařilo rychle zadržet dech, ale jeho společník takové štěstí neměl. Začal se dusit a kašlat. Sartes ucítil trhnutí řetězu, když chlapec klopýtnul a pak už jen sledoval, jak začíná padat.
Sartes neměl čas přemýšlet. Zahodil vědro a vrhnul se kupředu. Doufal, že bude dost rychlý. Sevřel prsty kolem chlapcovy paže. Ta byla tak tenká, že Sartův stisk mu musel připadat jako další pouta.
Chlapec se nebezpečně nakláněl nad vyvěrající dehet, zatímco Sartes ho táhl zpět. Cítil horko stoupající z jámy, cítil, jako ho pálí na kůži, a téměř kvůli němu chlapce pustil. Přesto se mu podařilo ho udržet a pustil ho teprve ve chvíli, kdy oba stáli nohama pevně na zemi.
Chlapec se roztřásl a lapal po dechu. Zdálo se, že se snaží něco říct.
„Už je to dobré,“ uklidňoval ho Sartes. „Jsi v pořádku. Nesnaž se mluvit.“
„Díky,“ řekl chlapec. „Pomoz… mi… vstát. Strážní—“
„Co se to tu děje?“ zahulákal jeden ze strážných a důraznost své otázky podtrhl šlehnutím biče tak prudkým, až Sartes vykřikl. „Proč se tu povaluješ?“
„Výpary, pane,“ řekl Sartes. „Jen ho na chvíli omámily.“
Tím si vysloužil další šlehnutí. Sartes si v duchu přál, aby měl v ruce zbraň. Cokoli, co by mohl použít na svoji obranu. Nebylo tu ale nic jiného než vědro a strážných bylo příliš mnoho. Ceres by samozřejmě našla způsob, jak je všechny pomocí vědra porazit. Ta myšlenka ho přiměla se pousmát.
„Až budeš smět promluvit, řeknu ti to,“ prohlásil voják. Nakopl chlapce, kterého Sartes zachránil. „Ty, vstávej. Jestli nemůžeš pracovat, jsi k ničemu. Pokud jsi tu k ničemu, můžeš skočit do dehtu, jako všichni ostatní.“
„On vstane,“ řekl Sartes a rychle pomohl chlapci na nohy. „Podívej, je v pořádku. Byly to jen výpary.“
Tentokrát mu nevadilo, že ho voják znovu udeřil. Znamenalo to, že si přestal všímat druhého chlapce.
„V tom případě oba zpátky do práce. Už tak jste se flákali dost dlouho.“
Oba chlapci se pak vrátili k nabírání dehtu. Sartes dělal, co mohl, aby nabíral co nejvíc, protože druhý chlapec byl očividně příliš slabý na to, aby nabíral víc.
„Já jsem Sartes,“ zašeptal a po očku sledoval stráže.
„Bryant,“ zašeptal druhý chlapec a tvářil se přitom nervózně. Sartes slyšel, jak znovu zakašlal. „Díky, že jsi mi zachránil život. Pokud budu mít možnost ti to splatit, udělám
