na to přidělejte rakety!“ ozval se někdo další.
Celá třída se rozesmála. Oliver se zavrtěl. Přesně věděl, jak zařídit, aby to dřívko letělo. Šlo jen o fyziku.
Paní Belfryové se nějak podařilo třídu zase uklidnit.
„Přesně stejný problém řešili bratři Wrightové, když se pokoušeli sestrojit první letadlo. Jak napodobit ptačí let. Nebo jak změnit tohle,“ – pozvedla vodorovně dřívko – „v křídla, která se udrží ve vzduchu. Takže, ví někdo, jak to dokázali?“
Zalétla pohledem k Oliverovi. Ten polkl. Sice nechtěl mluvit před třídou, na druhou stranu chtěl ale paní Belfryové ukázat, jak moc je chytrý.
„Musíte vytvořit vztlak,“ pronesl tiše.
„Co prosím?“ zeptala se paní Belfryová, i když Oliver docela jistě věděl, že ho dobře slyšela.
Zaváhal a pak promluvil o něco hlasitěji. „Musíte vytvořit vztlak.“
Sotva domluvil, okamžitě se začervenal. Cítil, jak se mění ovzduší v místností. Napětí žáků kolem. Takže tolik k tomu, že nevidí zírající oči. Teď doslova cítil, jak se mu propalují do zad.
„A co je to vztlak?“ zeptala se paní Belfryová.
Oliver si olízl suché rty a potlačil strach. „Vztlak je název síly, která působí proti gravitaci. Gravitace vždy stahuje objekty směrem k zemskému jádru. Vztlak je síla, která působí opačným směrem.“
Odněkud zezadu zaslechl Paulův šepot, který se mu uštěpačně posmíval. „Síla, která působí opačným směrem.“
Několik studentů se uchechtlo. Oliver cítil, jak se mu v těle samovolně napínají svaly.
Paní Belfryová si tichých posměšků očividně nevšímala.
„Hmm,“ řekla, jako kdyby to všechno slyšela poprvé. „To zní složitě. Působit proti gravitaci? Není to nemožné?“
Oliver se znovu neklidně zavrtěl. Nejraději by už nemluvil, stáhl by se a ušetřil si posměšky ostatních. Očividně ale odpověď neznal nikdo jiný než on a paní Belfryová z něj nespouštěla povzbudivý pohled.
„Není to nemožné,“ odpověděl Oliver nakonec – nemohl si pomoct. „Pro vytvoření vztlaku stačí změnit rychlost proudění vzduchu kolem objektu. Což se dá provést změnou jeho tvaru. U toho dřívka je potřeba zakřivit horní stranu. To znamená, že když se dřívko bude pohybovat kupředu, bude vzduch nad ním a pod ním proudit různými cestami. Nahoře po křivce a dole po přímé trase.“
Oliver domluvil a pevně stiskl rty. Nejen, že odpověděl na její otázku, ještě to všechno jasně vysvětlil. Nechal se unést a teď se mu za to budou všichni pořádně posmívat. Připravil se na nejhorší.
„Mohl bys nám to nakreslit?“ zeptala se ho paní Belfryová.
Natáhla k němu ruku, ve které držela fix na tabuli. Oliver vykulil oči. Mluvit byla jedna věc. Postavit se před ostatní a něco nakreslit bylo něco úplně jiného!
„Raději ne,“ zamumlal na půl úst.
Ve výraze obličeje paní Belfryové si všiml záblesku porozumění. Nejspíš si uvědomila, že ho dotlačila až na okraj jeho komfortní zóny. Nebo spíš daleko za něj a to, co po něm teď chtěla, bylo naprosto nemožné.
„Vlastně,“ pronesla, stáhla ruku s fixem a o krok ustoupila, „bude asi lepší, když to, co Oliver vysvětlil, nakreslí někdo jiný.“
Samantha – jedna z drzých dětí toužících po pozornosti – vyskočila z místa a vytrhla paní Belfryové fix. Společně pak zamířily k tabuli a začaly kreslit obrázek toho, co Oliver popisoval.
Jakmile se ale paní Belfryová otočila, ucítil Oliver, jak mu něco narazilo do hlavy. Podíval se, co to bylo a všiml si koule zmuchlaného papíru u nohy. Natáhl se pro ni, ale rozhodně ji nechtěl rozbalit. Věděl, že uvnitř bude nějaký nepříjemný vzkaz.
„Hej…“ zasyčel Paul. „Neignoruj mě. Přečti si to!“
Oliver nervózně rozbalil papírovou kouli. Uhladil ji a pak si přečetl vzkaz naškrábaný téměř nečitelným písmem. Hádej, co ještě lítá.
V tu chvíli mu do hlavy narazilo něco dalšího. Další papírová koule. A pak další a další a další.
„HEJ!“ vykřikl Oliver. Vstal a prudce se otočil.
Otočila se i paní Belfryová. Zamračila se.
„Co to má být?“ zeptala se rozčíleně.
„Jen jsme hledali další věci, které létají,“ pronesl nevinně Paul. „Jedna asi Olivera náhodou trefila.“
Paní Belfryová se zatvářila skepticky. „Olivere?“ zeptala se a obrátila se na něj.
Oliver se posadil zpátky na místo a spustil rameny. „Je to tak,“ zamumlal.
Samantha mezitím dokončila nákres a paní Belfryová tak mohla věnovat pozornost třídě. Ukázala na tabuli, kde teď byl nákres křídla. Ne rovného, ale protáhlého – vypadalo trochu jako na stranu položená kapka. Dvě tečkované linky znázorňovaly proudící vzduch nad a pod křídlem. Proud vzduchu kopírující tvar zahnuté části křídla vypadal jinak než ten, který byl pod křídlem.
„Nějak takhle by to mělo vypadat,“ pronesla paní Belfryová. „Ale pořád nevím, jak tohle vytváří vztlak.“
Oliver dobře věděl, že to paní Belfryová samozřejmě ví. Po zásazích papírovými koulemi se mu ale nechtělo znovu mluvit.
Pak si ale něco uvědomil. Ať už udělá cokoli, nikdy to nepřestane. Buď tu bude tiše sedět a budou si ho dobírat jen tak bez důvodu, nebo promluví a budou si ho dobírat za to, že je chytrý. Uvědomil si, co mu vyhovuje víc.
„Protože vzduch proudící různými cestami vytváří přítlačnou sílu,“ vysvětlil. „A pokud vezmeme v potaz třetí zákon Isaaca Newtona – že každá akce vyvolá odpovídající opačnou reakci – je jasné, že v reakci na přítlačnou sílu vyvolá proud vzduchu pod křídlem vztlak.“
Složil si ruce na hrudi a pohodlně se opřel.
Paní Belfryová se zatvářila vítězoslavně. „Přesně tak, Olivere.“
Obrátila se zpátky k nákresu a přikreslila několik šipek. Oliver cítil, že ho do hlavy zasáhla další papírová koule. Tentokrát si jí ale nevšímal. Už mu bylo jedno, co si o něm myslí jeho spolužáci. Popravdě
