takhle určitě nefungují a přesto létají.“
Oliver se otočil a pátral po původci otázky. Byl to naštvaně se tvářící chlapec s hustým obočím a dolíčkem na bradě – předtím házel s Paulem papírové koule.
„Tam jde zase o úplně jiný zákon,“ vysvětloval Oliver. „Balony létají, protože horký vzduch stoupá vzhůru. Bratři Montgolfiérové, kteří vynalezli horkovzdušný balon, si uvědomili, že když se vzduch zachytí v nějaké obálce – třeba balonu – tak ta obálka pak stoupá vzhůru, protože hustota horkého vzduchu uvnitř je, v porovnání s chladným vzduchem kolem, nižší.“
Chlapce jako by Oliverovo vysvětlení ještě víc popudilo. „No a co rakety?“ zkusil to znovu. „Nemají menší hustotu než vzduch, nebo co jsi to teď tvrdil. Přesto letí nahoru. Letí. Jak funguje tohle, chytráku?“
Oliver se pousmál. „Tady jde zase o třetí pohybový zákon Isaaca Newtona. Jenže tentokrát nejde o vztlak, ale o rozpínání. Rozpínání pohání i parní stroj. Rychlé hoření vyvolává rozpínání. Vzhledem k tomu, jak velká je ale raketa, musí jít o masivní rozpínání.“
Oliver na sebe byl hrdý. Dokonce i když na něj děti zíraly, jako by byl cvok, bylo mu to jedno.
Obrátil se zpátky čelem k tabuli. Tam stála paní Belfryová a hrdě se usmívala.
„Víte, co měli všichni tihle vynálezci společného?“ zeptala se. „Montgolfiérové, Wrightové a Robert Goddard, který jako první zkonstruoval raketu s kapalným pohonem? Řeknu vám to. Dělali věci, které ostatní považovali za nemožné! Jejich vynálezy byly šílené. Představte si, že by někdo tvrdil, že stejný princip, jaký se používá u starých čínských katapultů, můžeme využít k tomu, abychom vynesli člověka do vesmíru! A přesto vytvořili přelomové vynálezy. Vynalezli věci, které změnily svět – celé směřování lidstva!“
Oliver věděl, že teď mluví hlavně k němu. Říká mu, že nezáleží na tom, co lidé dělají, nebo říkají – nikdy by se neměl nechat zastrašit.
A pak se stalo něco pozoruhodného. V reakci na zápal paní Belfryové celá třída ohromeně ztichla. Nebylo to vynucené ticho, ale pokorné ticho těch, kteří se právě naučili něco nového.
Oliverovi se sevřel žaludek. Paní Belfryová byla opravdu ta nejúžasnější učitelka. Byla jedinou osobu, která kdy ukázala stejné nadšení pro fyziku, vědu a vynálezce, které cítil i on sám. Dokonce se jí na chvíli podařilo utišit i Oliverovy drzé spolužáky.
V tu chvíli narazil do okna poryv větru tak silný, až zadrnčely skleněné tabulky. Celá třída poskočila leknutím a obrátila pohled ven.
„Zdá se, že bouře udeří už brzy,“ pronesla paní Belfryová.
Ještě, než domluvila, ozval se z rozhlasu ředitelův hlas.
„Žáci, právě jsme obdrželi varování od Národní meteorologické služby. Bude se jednat o bouři století. Bouři, kterou jsme ještě nezažili. Opravdu nevíme, co očekávat. Z bezpečnostních důvodů proto starosta ruší zbytek dnešního vyučování.“
Všichni začali jásat a Oliver měl co dělat, aby slyšel poslední slova ředitelova oznámení.
„Bouře udeří během hodiny. Venku čekají autobusy. Jděte prosím přímo domů. Během bouře se oficiálně nedoporučuje být venku. Opakuji, že bouře udeří asi za hodinu. Jedná se o upozornění pro celé město, takže vás budou rodiče očekávat. Kdokoli, kdo se bude toulat venku, bude čelit trestu.“
Dětem kolem jako by to bylo všechno jedno. Slyšely jen, že škola končí a hodlaly si to užít. Sesbíraly si knihy a valily se ven ze třídy jako stádo buvolů.
Oliver se svými věcmi nijak nespěchal.
„Dnes sis vedl opravdu skvěle,“ pochválila ho paní Belfryová, když uložila jeden z modelů do tašky. „Zvládneš se dostat domů?“ Zdálo se, že má starost, aby se mu něco nestalo.
Oliver přikývl, aby ji ujistil, že se nic neděje. „Pojedu autobusem, jako všichni ostatní,“ pronesl a uvědomil si, že přitom bude muset vydržet cestování s Chrisem. Zachvěl se.
Oliver si přehodil batoh přes rameno a společně s ostatními dětmi vyšel ven. Nebe bylo temné, skoro černé. Působilo to zlověstně.
Se skloněnou hlavou zamířil Oliver k autobusové zastávce. V tu chvíli si ale koutkem oka všiml něčeho mnohem děsivějšího, než byla obrovská bouře – Chrise. A společně s ním se hnali jeho kumpáni.
Oliver přidal do kroku, mířil k prvnímu autobusu v řadě. Autobus byl plný dětí a očividně se chystal k odjezdu. Aniž by se Oliver podíval, kam autobus jede, naskočil do něj.
Právě včas. Dveře zasyčely a zavřely se za ním. O zlomek sekundy později se na jejich druhé straně objevil Chris a zlobně se mračil. Jeho kumpáni stáli kolem a prohlíželi si Olivera přes dveře. Ty teď fungovaly jako chabý štít z tenkého skla.
Autobus se rozjel a zachránil tak Olivera před jejich zuřivými pohledy.
Nabíral rychlost a Oliver se zadíval z okna. Olivera vyděsilo, když si uvědomil, že Chris a jeho kumpáni nastoupili do druhého čekajícího autobusu. Ten teď jel stejnou cestou, jako Oliverův.
Těžce polkl. Chris a jeho kamarádi byli v druhém autobuse. Oliver věděl, že když ho uvidí vystupovat, vystoupí i oni. Vrhnou se na něj a seřežou ho. Kousl se do rtu a přemýšlel, co dál. Kdyby tak existoval jeho neviditelný plášť. Právě teď by byl pravý čas na jeho použití!
Ozvalo se hrozivé zapraskání a nebe jako by se otevřelo. Spustil se prudký déšť a oblohu křižovaly blesky. Takže tolik k té hodině času, kterou údajně měli. Bouře už přišla.
Autobus nebezpečně zakličkoval. Oliver se chytil kovové tyče, rameny narážel do ostatních dětí stojících kolem. Situace se náhle proměnila ze zlověstné na dost děsivou.
Nebem se mihl další rozeklaný blesk. Děti v autobuse vyjekly strachem.
Oliver si uvědomil, že by bouři mohl využít ve svůj prospěch. Vystoupit na správné zastávce nepřipadalo v úvahu – Chris a jeho kumpáni by tam na něj už čekali. Musel proto vystoupit tam, kde to nebudou předpokládat. Musí splynout s davem. Vzhledem k prudkému dešti a všeobecnému zmatku by se mu mohlo podařit uniknout jejich pozornosti.
Ve chvíli, kdy autobus zpomalil kvůli zastávce, vyrazila velká skupina dětí ke dveřím. Oliver se rozhlédl a zjistil, že jsou přímo na hranicích lepšího sousedství, kde zřejmě žila většina dětí navštěvujících Campbellovu juniorskou střední. Oliver to tam sice neznal moc dobře, ale zhruba tušil, kudy se odsud dostat domů.
Vmísil se tedy do davu a vystoupil z autobusu na neznámé zastávce. Okamžitě
