po lese a boj s duchy byl dost hrozný, tohle už bylo příliš.
„A co když odmítnu?“ zeptala se Kate.
Siobhanin výraz potemněl.
„Myslíš si, že můžeš?“ zeptala se. „Jsi moje učednice, složila jsi slib. Pokud neposlechneš, naložím s tebou podle svého uvážení.“
Kolem Kate se náhle ze země vynořily šlahouny, trny ostré jako hroty šípů. Nedotkly se jí, ale výhružka byla naprosto jasná. Zdálo se, že Siobhan ještě neskončila. Pokynula k vodní hladině ve fontáně a obraz v ní se změnil.
„Mohla bych tě svázat a předat do jednoho z parků v Jižní Issetii,“ řekla Siobhan. „Vládne tam král, který by výměnou za malý dárek byl ochotný spolupracovat.
Kate zahlédla nákladně, ale spoře oděné dívky pobíhající kolem dvakrát tak starého muže.
„Mohla bych tě prodat otrokářům v Blízkých koloniích,“ pokračovala Siobhan. Znovu pokynula rukou a obraz ve fontáně se změnil. Tentokrát se objevily dlouhé řady otroků pracujících s krumpáči a lopatami v povrchovém dole. „Možná ti prozradím, kde najít nejlepší drahokamy, po kterých pátrají obchodníci ochotní udělat, co budu chtít.“
Obraz se znovu změnil. Objevil se v něm výjev z mučírny. Ženy i muži byli spoutaní v řetězech, křičeli a mučitelé je značkovali žhavými železy.
„Nebo tě předám kněžím Maskované bohyně, aby tě mohli potrestat za tvé zločiny.“
„To neuděláš,“ vyhrkla Kate.
Siobhan natáhla ruku a chytila ji tak prudce, že Kate ani neměla čas zareagovat, když jí žena vrazila hlavu pod vodu. Vykřikla, a proto ani neměla čas se nadechnout. Obklopila ji mokrá prázdnota. Snažila se bojovat, ale měla pocit, jako by ji opustily všechny síly.
„Nemáš tušení, co udělám a co ne,“ řekla Siobhan. Kate měla pocit, jako by její hlas přicházel z nějaké neskutečné dálky. „Myslíš si, že mám na svět stejné názory jako ty. Myslíš si, že se před něčím zastavím, že budu laskavá, že budu ignorovat tvé urážky. Mohla bych s tebou udělat cokoli si zamanu, a přesto bys mi pořád patřila. Pořád bych si s tebou mohla dělat, co bych chtěla.“
Kate viděla ve vodě další obrazy. Viděla postavy zničené bolestí. Viděla místo plné krutosti a násilí, hrůzy a bezmoci. Některé postavy poznávala, protože je sama zabila. Nebo spíš jejich duchy. Viděla je, když ji pronásledovaly lesem. Bojovala s nimi při Siobhanině výcviku. Byli to válečníci, kteří Siobhan slíbili věrnost.
„Zradili mě,“ pronesla Siobhan, „a za svoji zradu také zaplatili. Ty své slovo dodržíš. Jinak z tebe udělám něco užitečnějšího, než jsi teď. Uděláš, co po tobě chci, jinak se k nim přidáš a budeš mi sloužit stejně, jako oni.“
Pak pustila Katinu hlavu, aby se dívky mohla vynořit a nadechnout. Kate prudce oddechovala a prskala vodu. Fontána byla náhle pryč. Obě byly znovu u kovárny. Siobhan od ní stála necelý krok. Tvářila se, jako by se nic nestalo.
„Chci být tvá přítelkyně, Kate,“ řekla. „Rozhodně nechceš, abych byla tvým nepřítelem. Ale udělám, co bude nutné.“
„Co bude nutné?“ štěkla Kate. „Myslíš si, že mi musíš vyhrožovat, nebo někoho zabíjet?“
Siobhan rozpřáhla ruce. „Jak jsem řekla, takové je prokletí moci. Máš potenciál být velice užitečná při nadcházejících událostech a já z toho hodlám vytěžit co nejvíc.“
„Neudělám to,“ řekla Kate. „Nezabiju jen tak bezdůvodně nějakou holku.“
Kate zaútočila. Ne fyzicky, ale pomocí svého nadání. Zmobilizovala své síly a vrhla je jako kámen proti zdem, které měla Siobhan kolem své mysli. Její útok se ale odrazil. Neměl na Siobhan žádný účinek.
„Nemáš moc se mnou bojovat,“ řekla Siobhan, „a nemáš ani na výběr. Trochu ti to zjednoduším.“
Siobhan pokynula a znovu se objevila fontána. Voda se vlnila. Tentokrát, když se obraz ustálil, nemusela Kate hádat, na koho se dívá.
„Sophia?“ zeptala se. „Tu nech být, Siobhan, varuju tě – “
Siobhan ji znovu chytila za vlasy a přinutila ji se podívat na obraz ve fontáně. Měla neskutečnou sílu.
„Někdo zemře,“ řekla Siobhan. „Můžeš rozhodnout, kdo to bude. Tím, že se rozhodneš, jestli zabít Gertrude Illiard. Můžeš ji zabít, nebo může zemřít tvoje sestra. Je to na tobě.“
Kate na ni chvíli zírala. Věděla, že ve skutečnosti nemá možnost volby. Ne, když šlo o její sestru. „Dobrá,“ řekla. „Udělám to. Udělám, co po mně chceš.“
Obrátila se a zamířila k Ashtonu. Nerozloučila se s Willem, Thomasem, ani Winifred. Částečně proto, že je do toho nechtěla zatáhnout. Nechtěla, aby Siobhan věděla, jak k nim má blízko. Částečně také proto, že kdyby nějak poznali, k čemu se chystá, museli by se za ni stydět.
Kate se za sebe styděla. Nenáviděla myšlenku na to, co se chystá udělat a to, že vlastně neměla na výběr. Mohla jen doufat, že je to opravdu jen zkouška a že ji Siobhan včas zastaví.
„Musím to udělat,“ ujišťovala sebe samu cestou. „Prostě musím.“
Ano, zašeptal jí Siobhanin hlas, to musíš.
KAPITOLA DRUHÁ
Sophia mířila zpět k místu, kde tábořila se zbývajícími děvčaty. Nevěděla, co má dělat, co si myslet, dokonce ani co cítit. Musela se soustředit na každý krok, který dělala. Pravdou ale bylo, že se soustředit nedokázala. Ne po tom, co právě zjistila. Zakopávala o kořeny, chytala se stromů, aby neupadla a snažila se vymyslet, jak s tou novinou naloží. Cítila, že se jí do vlasů zaplétají listy a špiní si šaty o kůru stromů.
Uklidňovala ji jen Siennina přítomnost. Lesní kočka se jí otírala o nohy a naváděla ji směrem k místu, kde stál vůz. Světlo vycházející z rozdělaného ohně působilo jako jediný bezpečný bod ve světě, který se náhle úplně změnil. Byla tam Cora i Emeline. Bývalá služka z paláce i nalezenec s nadáním nahlížet do myslí stejně, jako Sophia. Obě se tvářily, jako kdyby viděly ducha.
Sophia si nebyla jistá, jestli se z ní duch nestal. Měla pocit, jako kdyby vlastně neexistovala, jako kdyby ji jediný poryv větru dokázal rozehnat do všech stran. Jako by už nikdy neměla být taková, jako dřív. Sophia věděla, že po tom, co se prodírala mezi stromy, musí vypadat jako divoženka. Posadila se k jednomu z kol vozu a zírala do prázdna. Sienne se schoulila vedle
