by to dítě vychovávala? Vždyť ani ona sama neměla kde žít. Neměla ani stan, mohla se jen skrýt po vozem. Dokonce i ten byl ale kradený, a proto měla pocit viny kdykoli jedla nebo pila něco ze zásob, které na něm zbyly. Copak mohla celý život krást? Mohla by to dělat, a přitom se starat o dítě?
Možná, že by se dokázala dostat do Monthys, protože tam už vlastně skoro byla, ale co pak? Stejně to budou jen trosky. Nebude možné tam žít, natož vychovávat dítě. Buď tak, nebo tam budou jiní lidé a Sophia jim asi nebude moct dokázat, co je skutečně zač.
A i kdyby ano, co potom? Copak může čekat, že lidé jen tak přijmou dívku, která má vytetovanou masku Bohyně. Masku, která dokládá, že patří k Nechtěným? Opravdu mohla čekat, že ji ti lidé přijmou a dají jí možnost vychovávat dítě. Že jí jakkoli pomůžou? Ne, k takovým, jako byla ona, se takhle nikdo nechoval.
Mohla přivést dítě do takového světa? Bylo správné přivést někoho tak bezbranného, jako bylo dítě, do světa, který je tak krutý? Ne, že by Sophia věděla, jaké to je, být matkou, nebo že by měla dovednosti, které by svého potomka mohla naučit. Cokoli, co znala z dětství se týkalo krutostí a neposlušnosti v Domě nechtěných.
„Zatím se rozhodovat nemusíme,“ řekla Emeline. „Do zítra to jistě počká.“
Cora zavrtěla hlavou. „Čím déle se bude čekat, tím to bude horší. Je lepší, když–“
„Dost,“ vyhrkla Sophia a utnula tak vznikající hádku. „Už stačilo. Vím, že se mi obě snažíte pomoct, ale tohle za mě rozhodnout nemůžete. Nejsem si jistá, jestli to můžu rozhodnout já sama. Ale budu muset a udělám to sama.“
Šlo o něco, o čem by si nejraději promluvila s Kate, ale na své volání zatím nedostala odpověď. Každopádně Kate byla stejně lepší na souboje, na to, jak se zbavit pronásledovatelů a podobné věci. S těhotenstvím by se nejspíš nevypořádala o nic lépe než Sophia.
Sophia přešla na druhou stranu vozu. Cořin prášek si vzala s sebou. Neřekla jim, co udělá, protože právě teď si nebyla jistá, jestli to sama ví. Sienne vstala a chtěla jít s ní, ale Sophia ji myšlenkou poslala pryč.
Ještě nikdy si nepřipadala tak osamělá, jako právě teď.
KAPITOLA TŘETÍ
Naposledy, když byla Angelica ve vdoviných komnatách, bylo to proto, že si ji královna nechala předvolat. Tenkrát se bála. Teď, když sem šla z vlastní vůle, byla doslova vyděšená a vůbec se jí to nelíbilo. Nelíbil se jí pocit bezmoci, který ze sebe nedokázala setřást i přes to, že patřila k nejvznešenějším obyvatelům království. Se služebnými a takzvanými přítelkyněmi si mohla dělat, co se jí zamanulo, stejně jako s polovinou šlechtictva země. Přesto ji ale královna mohla odsoudit k smrti.
Nejhorší na tom bylo, že jí tu možnost dala sama Angelica. Stalo se tak ve chvíli, kdy se pokusila zdrogovat Sebastiana. Nežila sice v království, kde mohl monarcha lusknout prsty a poslat někoho na smrt, ale s tím, co provedla… ani porota složená z ostatních šlechticů by její čin nenazvala jinak než zradou. Tedy pokud by se královna rozhodla o něm promluvit.
Angelica se zastavila před dveřmi do vdoviných komnat a nutila se do klidu. Strážní přede dveřmi nic neřekli. Jen čekali, jestli se pokusí vejít, aby jí v tom zabránili. Kdyby měla víc času, poslala by služebnou, aby si vyžádala slyšení. Kdyby měla víc důvěry ve vlastní moc, zpražila by muže za to, že jí neprojevili dostatečnou úctu.
„Musím vidět její veličenstvo,“ prohlásila.
„Nebyli jsme informováni, že by královna měla s někým schůzku,“ pronesl jeden ze strážných. V jeho hlase nezněl ani náznak omluvy či zdvořilosti, kterou si Angelica zasluhovala. Ta si tiše přísahala, že ho za to nechá zaplatit. Možná se jí podaří najít způsob, jak ho odeslat do války?
„Jak je to nutné jsem sama zjistila teprve před chvílí,“ řekla Angelica. „Zeptej se jí, jestli se se mnou setká. Jde o jejího syna.“
Strážný po chvíli přikývl a vešel do dveří. Zmínka o Sebastianovi ho motivovala víc než Angelicina přítomnost. Možná věděl, to, co královna vyjevila i Angelice – že pokud jde o její syny, jde v podstatě o všechno.
Právě proto Angelica doufala, že by její plán mohl vyjít, ale právě proto byl tak nebezpečný. Vdova mohla Sebastianovi zabránit v odchodu, ale stejně tak mohla Angelicu nechat popravit za to, že se jí nepodařilo ho svést. Ať je šťastný, nařídila jí ta stará čarodějnice. Ať ho ani nenapadne myslet na cokoli jiného. Bylo jasné, co tím myslela.
Strážný se vrátil poměrně brzy. Přidržel otevřené dveře, aby mohla Angelica projít. Neuklonil se tak, jak by měl. Dokonce ji ani neohlásil jejím plným titulem.
„Milady d’Angelica,“ vykřikl prostě.
Na druhou stranu, jak se mohly Angeliciny tituly srovnávat s těmi královninými? Veškerá její moc bledla před mocí ženy, která stála v jedné ze svých komnat. Z jejího výrazu se nedalo nic vyčíst.
Angelica se uklonila, neodvažovala se udělat cokoli jiného. Vdova jí netrpělivě pokynula, ať se napřímí.
„Nečekaná návštěva,“ pronesla bez úsměvu. „A navíc zprávy o mém synovi. Myslím, že není nutné se klanět.“
Kdyby se ale Angelica neuklonila, Sebastianova matka by jí to nepochybně vyčetla.
„Řekla jsi mi, že ti mám sdělovat veškeré informace o Sebastianovi, veličenstvo,“ pronesla Angelica.
Vdova přikývla a přesunula se k pohodlné židli. Angelice ale místo nenabídla.
„Vím, co jsem ti řekla. A také vím, co jsem řekla, že se stane, pokud zklameš.“
Angelica si její výhružky pamatovala až moc dobře. Olověná maska, tradiční trest pro zrádce. Stačila jen myšlenka na ni, aby se zachvěla.
„No?“ zeptala se královna. „Podařilo se ti udělat z mého syna toho nejspokojenějšího budoucího manžela v celém kruhu světa?“
„Prý odchází,“ řekla Angelica. „Rozzlobilo ho, že se s ním manipuluje a prohlásil, že najde tu děvku, kterou miloval.“
„A ty jsi ho nezastavila?“ obořila se na ni královna.
Angelica nemohla uvěřit tomu, co slyší. „Co jsem asi měla udělat? Podrazit mu nohy a svázat ho? Zamknout ho v jeho pokoji?“
„Jak ti to mám víc vysvětlit?“ zeptala se královna. „Sebastian možná není Rupert, ale pořád je to muž.“
„Myslíš, že jsem toho nechtěla využít?“ oponovala
