pozdě si Angelica uvědomila, co jí hrozí.
„To jsem neřekla,“ prohlásila. „Přišla jsem, protože—“
„Protože jsi chtěla, abych za tebe řešila tvoje problémy, a protože se bojíš, co by se stalo, kdybys nepřišla,“ pronesla královna. Vstala a zapíchla prst Angelice do hrudi. „No, jsem připravená ti dát jednu radu. Pokud hledá tu holku, nejpravděpodobnější místo, kam by vyrazila, je Monthys. Na severu. Stačí ti to takhle, nebo ti mám nakreslit mapu?“
„Jak to můžeš vědět?“ zeptala se Angelica.
„Protože vím, o co tady jde,“ vyštěkla královna. „Ujasněme si to, Milady. Sama jsem už udělala něco, abych dostala syna pod kontrolu. Poslala jsem tě, abys upoutala jeho pozornost. Pokud to ale bude nutné, upustím od toho. V takovém případě ale nebude svatba a… velice mě zklameš.“
Výhružku, která se za tím skrývala, ani nemusela říkat nahlas. Přinejlepším by Angelicu vyhnali od dvora. Přinejhorším…
„Postarám se o to,“ slíbila. „Postarám se o to, aby Sebastian miloval mě a jenom mě.“
„To bys měla,“ řekla královna vdova. „Ať to stojí, co to stojí.“
***
Angelica neměla čas zařídit veškeré drobnosti, které obvykle obnášelo její cestování. Tohle nebyla chvíle, kdy se bude projíždět kočárem kolem a bude obklopená davem posluhovaček, které by ji zdržovaly. Nechala si připravit jezdecký úbor a vlastníma rukama si zabalila drobný balíček věcí, které mohla potřebovat. Dokonce si i svázala vlasy do jednoduchého drdolu, a ne do složitého účesu, jako obvykle. Věděla, že na cestách nebude mít čas se starat o podobné věci. A navíc bude lepší, když ji při tom nikdo nepozná.
Vyrazila do ulic Ashtonu zabalená v plášti. Snažila se být nenápadná. Nasadila si masku, protože ve městě se to považovalo za znak nábožné oddanosti a nikdo se nad tím nepozastavil. Projela branami paláce, zastavila se u strážných a hodila jim minci.
„Princ Sebastian,“ řekla. „Kam mířil?“
Věděla, že před nimi nedokáže skrýt svoji identitu, ale také věděla, že se nejspíš nebudou na nic vyptávat. Čekala, že budou předpokládat, že chce najít muže, kterého miluje a chce si ho vzít. Určitým způsobem to vlastně byla i pravda.
„Tudy, Milady,“ pronesl jeden z nich a ukázal na cestu. „Mířil stejným směrem, jako ta dívka, která před pár dny utekla z paláce.“
Taky ji to mohlo napadnout. Angelica vyrazila za Sebastianem, jako honicí pes na lovu. Doufala, že ho dostihne dřív, než se dostane příliš daleko. Téměř se cítila jako duch spojený s městem. Doma, tam byla mocná. Znala lidi a věděla, s kým si promluvit. Čím dále se dostane, tím víc bude muset spoléhat na vlastní úsudek a vychytralost. Pokládala stejné otázky, jako musel klást Sebastian a dostávala stejné odpovědi.
Dostávala informace o úprku Sophie a další služebné od lidí tak špinavých, že by si jich za jiných okolností ani nevšimla. Všichni si pamatovali, co se dělo, jen proto, že šlo o největší pozdvižení v jejich ubohých životech za posledních několik týdnů. Možná, že ona a Sebastian se časem také dostanou do řečí. Angelica doufala, že to tak nebude. Od rybářovy ženy se doslechla o honičce městem. Od dítěte, které bylo tak špinavé, že nedokázala určit, jestli jde o dívku nebo chlapce, se dozvěděla, že se Sophia ukryla do sudů s pivem.
„A pak jim žena na voze řekla, aby šly s ní,“ oznámilo jí to špinavé stvoření. „Pak společně odjely.“
Angelica mu hodila drobnou minci. „Jestli mi lžeš, postarám se o to, aby tě shodili z mostu.“
Teď, když věděla o voze, bylo snadné je sledovat. Zamířili k nejsevernějšímu východu z města a zdálo se jasné, kam míří. Do Monthys. Angelica zrychlila a doufala, že informace od královny vdovy jsou správné. Přesto ale přemýšlela, co před ní stařena zamlčela. Nelíbilo se jí, že má být pěšcem v cizí hře. Jednoho dne za to ta čarodějnice zaplatí.
Nejdřív ale musela najít Sebastiana.
Angelica nepřemýšlela nad tím, jak změnit jeho názor. Alespoň zatím ne. Pořád ještě ji spalovala potřeba najít tu… tu… nenapadlo ji žádné dostatečně ošklivé slovo, kterým by popsala sirotu, která se vydávala za někoho, kým nebyla. Která svedla prince, který měl patřit Angelice a která byla na obtíž už od svého příchodu.
Nemohla Sebastianovi dovolit, aby ji našel, ale jen kvůli tomu, že mu to řekne, ji hledat nepřestane. To znamenalo, že musí jednat a navíc rychle. Alespoň pokud chtěla vše napravit.
„Z cesty!“ vykřikla a pobídla koně kupředu. Kůň vyrazil a pokud by byl někdo tak hloupý, že by neuhnul, čekal ho bolestivý konec pod jeho kopyty. Angelica vyrazila z města a odhadovala, kudy by asi dívky s vozem mohly cestovat. Zkracovala si cestu přes pole, projížděla kolem stromů tak těsně, že ji větve šlehaly do boků. Cokoli, hlavně aby se dostala před Sebastiana, než bude moc daleko.
Nakonec dorazila na rozcestí. O ukazatel směru se tam opíral muž. V ruce svíral džbán a zdálo se, že se nehodlá pohnout.
„Ty tam,“ vykřikla Angelica. „Jsi tu každý den? Neviděl jsi vůz se třemi dívkami? Před pár dny tudy asi jely na sever.“
Muž zaváhal, podíval se na džbán. „Já—“
„To je jedno,“ prohlásila Angelica. Pozvedla do vzduchu měšec a ozvalo se typické zacinkání royalů. „Teď už jsi ho viděl. Mladý muž, jmenuje se Sebastian, se tě na to zeptá a pokud chceš tyhle mince, řekneš mu, že jsi ten vůz viděl. Jely na něm tři dívky. Jedna s vlasy jako oheň a jedna oblečená jako služebná z paláce.“
„Tři dívky?“ zopakoval muž.
„Jedna s vlasy jako oheň,“ pronesla znovu Angelica a doufala, že nedává příliš najevo svoji netrpělivost. „Zeptaly se tě na cestu do Barristonu.“
Samozřejmě to nebyl správný směr. Naopak, byl to směr, který Sebastiana na dlouhou dobu zdrží a při kterém snad trochu vychladne jeho bláznivá touha najít Sophii. Bude mít možnost si uvědomit, jaké jsou jeho povinnosti.
„Vážně tam mířily?“ zeptal se muž.
„Mířily tam, pokud chceš ty peníze,“ štěkla Angelica. „Polovina teď, polovina potom. Zopakuj mi, co jsem řekla, ať vím, že nejsi příliš opilý.“
Podařilo se mu zopakovat, co po něm chtěla. Muselo to stačit. Angelica mu dala peníze a vyrazila dál. Zajímalo by ji, jak dlouho mu bude trvat, než si uvědomí, že se s druhou polovinou nikdy nevrátí. Snad to bude později, než uvidí Sebastiana.
Ona
