k tomu došlo?“ zeptala se Kate.
„Někdy včera,“ odvětila Jane. „Dnes ráno mi to napsala.“
„Nemají žádné podezřelé?“ zeptala se Kate.
Jane pokrčila rameny. „Jen mi řekla, že neví, kdo to udělal. Žádné stopy, indicie, nic.“
Kate na sobě najednou cítila, jak se zase dostává do režimu agentky. Pomyslela si, že takhle nějak se asi musí cítit vrcholový atlet, který už dlouhou dobu nezávodil na svém oblíbeném stadionu. Možná neměla svou oblíbenou dráhu ani obdivující davy lidí, které by jí připomínaly úspěšné časy, ale zato měla mysl vytříbenou k řešení zločinů.
„Nedělej to,“ řekla Clarissa, pokoušejíc se o svůj nejlepší úsměv.
„Co nemám dělat?“
„Nebuď teď agentka Wise,“ odpověděla Clarissa. „Buď jen přítelkyně. Nemysli si, že nevidím, jak ti to šrotuje v hlavě. Bože, ženská. Nemáš náhodou těhotnou dceru? Vždyť budeš babička!“
„Jen si kopni, když jsem na zemi,“ řekla Kate s úsměvem a zeptala se: „Ta dcera Debbie… měla přítele?“
„Netuším,“ odpověděla Jane.
U stolu zavládlo trapné ticho. Za poslední rok, co se tyhle čerstvé důchodkyně scházely, nikdy nezabrousily do nepříjemných témat. Nyní to bylo zcela poprvé, a evidentně je to rozhodilo. Kate na to byla samozřejmě zvyklá. Čas, který strávila v akademii, ji naučil jak zvládat podobné situace.
Ale Clarissa měla pravdu. Jakmile Kate zjistila, co se stalo, okamžitě přepnula do režimu agentky. Byla si vědoma toho, že by se teď měla chovat především jako kamarádka – myslet na ztrátu Deb a na její duševní stav. Jenže ta agentka v ní byla příliš silná a její instinkty, přestože ležely celý rok ladem, jely na plné obrátky.
„Tak, jak bychom jí mohly ulehčit?“ zeptala se Jane.
„Napadlo mě, že bychom jí mohly každý den vařit,“ odvětila Clarissa. „Znám pár dalších žen, které by do toho možná šly. Prostě se ujistit, že v následujících týdnech nebude muset vařit pro svou rodinu, aby se s tím mohla v klidu vypořádat.“
Dalších deset minut pak strávily vymýšlením způsobu, jak celý tento plán zrealizovat.
Kate však tuto konverzaci vnímala pouze okrajově. Její mysl teď bloudila v úplně jiných končinách, snažila se vyhrabat skrytá fakta a zvláštnosti o Deb a její rodině. Pokoušela se vytvořit případ, i když tu možná žádný nebyl.
Ale třeba jo, pomyslela si Kate. A řekla bych, že je jen jeden způsob, jak to zjistit.
KAPITOLA DRUHÁ
Po odchodu do důchodu se Kate vrátila zpět do Richmondu ve Virginii. Vyrůstala v malém městečku Amelia, které leželo zhruba čtyřicet minut od Richmondu, ale později odešla na kolej poblíž centra města. Svá první vysokoškolská léta strávila na virginské univerzitě, kde studovala umění. Po třech letech však zjistila, že její srdce bije pro kriminalistiku, a to díky jednomu z volitelných kurzů z psychologie. Byla to dlouhá a spletitá cesta, která ji zavedla do Quantica a k její vynikající třicetileté kariéře.
Právě projížděla některými známými ulicemi Richmondu. U Debbie Meadeové byla předtím pouze jednou, ale věděla přesně, kde se její dům nachází. Pamatovala si to, protože jí záviděla to místo. Jeden z těch staře vypadajících domů mimo centrum města, kde je ulice lemována stromy spíše než lampami a vysokými budovami.
Debbiina ulice byla pokryta listím z jilmů, které se rozpínaly po celé její délce. Musela zaparkovat o tři domy dál, neboť rodina a přátelé už pomalu začínali zaplňovat místa před Debiiným domem.
Jak kráčela po chodníku, snažila se přesvědčit sama sebe, že to byl špatný nápad. Ano, plánovala vstoupit do domu jen jako přítelkyně - i když se Jane s Clarissou rozhodly držet až do pozdního odpoledne stranou, aby daly Deb trochu prostoru. Ale bylo v tom i cosi hlubšího. Poslední měsíce hledala něco, čím se zabavit, nějaký lepší a smysluplnější způsob trávení času. Často snívala o tom, že by mohla příležitostně pracovat pro FBI, byť by se jednalo jen o nějaké rutinní úkoly.
I pouhá zmínka o její práci ji dokázala nadchnout. Například příští týden měla vypovídat u soudu kvůli podmínečnému propuštění vězně. Vůbec ji netěšilo opětovné setkání se zločincem, ale vítala možnost ponořit se alespoň na chvilku do práce.
Podívala se na Debbiinu přední terasu. Moc dobře věděla, proč tam šla. Chtěla se dopátrat odpovědí na otázky, které nedokázala vyhnat z hlavy. Cítila se kvůli tomu sobecky, jako kdyby zneužívala ztrátu své kamarádky k tomu, aby se vrátila zpět do vod, jež před rokem opustila. A právě proto, že do případu byla zainteresovaná její přítelkyně, byla celá tahle věc tolik choulostivá. Ta stará agentka v ní doufala, že by se z toho mohlo něco vyklubat. Přítelkyně v ní se naopak bála, že by to mohlo být zbytečně riskantní. Obě její části pak přemítaly nad tím, zda by nebylo lepší zůstat při pouhém fantazírování o návratu do své práce.
To je možná přesně to, co dělám, pomyslela si Kate, když stoupala do schodů k domu Meadeových. A upřímně, nebyla si moc jistá tím, co si o tom má myslet.
Jemně zaklepala na dveře. Takřka ihned jí otevřela starší paní, kterou Kate viděla poprvé v životě.
„Jste z rodiny?“ zeptala se žena.
„Ne,“ odpověděla Kate, „jen blízká přítelkyně.“
Žena si ji důkladně prohlédla, než ji pustila dovnitř. Kate vešla do chodby a prošla kolem obývacího pokoje, který byl plný truchlících lidí, již seděli kolem osoby v polohovacím křesle. Tou osobou byla Debbie Meadeová. Kate poznala muže, který stál vedle ní a mluvil s jiným mužem. Byl to její manžel, Jim.
Poněkud neohrabaně vešla do místnosti a zamířila rovnou k Deb. Ještě než se Deb stačila zvednout, Kate se k ní sehnula a objala ji.
„Je mi to tak líto, Deb,“ řekla.
Deb byla očividně vyčerpaná z neustálého pláče, a tak jen přikývla na rameni Kate. „Děkuju, že jsi přišla,“ zašeptala jí Deb do ucha. „Myslíš, že bychom se mohly za pár minut sejít v kuchyni?“
„Jistě.“
Kate přerušila objetí a přikývla na pozdrav několika známým tvářím v místnosti. Jak procházela chodbou, která ústila do kuchyně, cítila se poněkud nejistě. V kuchyni nebyl nikdo, jen několik špinavých talířů a sklenic, které tam odložili hosté.
