zopakovala Taryn. Představa, že bude mít vedle svého nóbl butiku starožitnictví se jí očividně ani v nejmenším nezamlouvala. Probodávala Lacey očima jako jestřáb. „A to můžete udělat? Jen tak si přeskočit rybník a otevřít si podnik?“
„Pokud máte správné vízum,“ vysvětlila Lacey chladně.
„To je… zajímavé,“ poznamenala Taryn a zjevně pečlivě volila každé slovo. „Chci říct, když se v této zemi cizinec uchází o práci, musí příslušná společnost předložit důkazy, že neexistuje žádný rodilý Brit, který by danou pozici zastal. Jenom mě překvapuje, že ta samá pravidla neplatí i pro provozování podniku…“ V hlase jí zaznívalo čím dál tím silnější opovržení. „A Stephen vám to tu jen tak pronajal, úplné cizince? Poté, co mu obchod vyklidili sotva před nějakými, co, dvěma dny?“ Zdvořilost, k níž se zprvu nutila, ji nyní rychle opouštěla.
Lacey se rozhodla nijak nereagovat.
„Vlastně to byla šťastná náhoda. Stephen byl zrovna v obchodě, když jsem tu začala čenichat. Zničilo ho, že předchozí nájemník odešel a nechal mu hromadu účtů, a tak nás asi svedly dohromady hvězdy. Já pomáhám mu, on pomáhá mně. Musí to být osud.“
Lacey viděla, jak Taryn brunátní v obličeji.
„OSUD?“ zaječela a pasivní agrese byla tatam, na jejím místě zůstala jen obyčejná agrese. „OSUD? Před měsíci jsem se se Stephenem domluvila, že jestli se obchod uvolní, prodá mi ho! Mám převzít jeho obchod, abych mohla rozšířit svůj vlastní!“
Lacey pokrčila rameny. „Vždyť já ho nekoupila. Pronajímám si ho. Nepochybuji, že si za tím plánem dál stojí a až přijde čas, prodá vám ho. Jenom ten čas nebude nyní.“
„Nemůžu tomu uvěřit!“ stěžovala si Taryn. „Vplujete si sem jakoby nic a dokopete ho k dalšímu pronájmu? A on ho na vás jen tak přepíše, ani ne za pár dní? To jste mu vyhrožovala? Prováděla jste na něm nějaké voodoo?“
Lacey se nedala. „To se budete muset zeptat ho, proč se rozhodl obchod raději pronajmout mně, než ho prodat vám,“ prohlásila, v duchu si však říkala, Možná proto, že jsem milý člověk?
„Ukradla jste můj obchod,“ uzavřela Taryn svůj výbuch.
Nato nasupeně odkráčela a práskla za sebou dveřmi. Dlouhé tmavé vlasy za ní rozzlobeně povlávaly.
Lacey si uvědomila, že její nový život nebude až tak idylický, jak doufala. A že se z jejího vtípku o tom, jak je Taryn její zlomyslné dvojče, vyklubala pravda. No, s tím se dala udělat jediná věc.
Lacey zamkla dveře obchodu a cílevědomě se vydala ulicí směrem ke kadeřnictví. Rázně vpochodovala dovnitř. Zrzavá kadeřnice seděla znuděně na křesle a listovala si v časopise. Zjevně měla chvilku volna, než jí dojde příští zákazník.
„Jak vám můžu pomoct?“ zeptala se a zvedla k Lacey oči.
„Je čas,“ prohlásila Lacey odhodlaně. „Čas jít na krátko.“
I to byl další sen, který se nikdy neodvážila zrealizovat. David její dlouhé vlasy zbožňoval. V žádném případě se však nehodlala dál podobat svému zlomyslnému dvojčeti. Už ani vteřinu. Přišel čas. Čas se ostříhat. Čas zbavit se posledních zbytků té staré Lacey, kterou bývala dřív. Začínala nový život a v něm se bude řídit vlastními novými pravidly.
„Opravdu chcete jít na krátko?“ ujišťovala se žena. „Vypadáte sice přesvědčeně, ale zeptat se musím. Nechci, abyste toho litovala.“
„Ale ano, opravdu,“ přisvědčila Lacey. „Jakmile to udělám, budu mít tři splněné sny za stejný počet dní.“
Žena se usmála a vzala do ruky nůžky. „Tak dobrá. Pojďme z toho udělat hattrick!“
KAPITOLA SEDMÁ
„Hotovo,“ oznámil Ivan a drápal se zpod skříňky pod kuchyňským dřezem. „Ta děravá trubka by vám už neměla dělat žádné potíže.“
Vyškrábal se na nohy a rozpačitě přitom tahal za lem svého pomačkaného šedého trička, které se mu vyhrnulo nad sněhobílý pupek. Lacely zdvořile předstírala, že si toho nevšimla.
„Díky, že jste to opravil tak rychle,“ poděkovala Lacey. Byla vděčná, že má tak svědomitého pana domácího, který napraví všechny potíže, jež se v domě vyskytnou—a že se jich vyskytlo hodně—navíc ve velice krátkém čase. Zároveň si však začínala připadat provinile, kolikrát ho do Crag Cottage vytáhla; ona ta cesta na vrchol útesu dala člověku zabrat a Ivan už nebyl nejmladší.
„Dáte si se mnou něco k pití?“ nabídla Lacey. „Čaj? Pivo?“
Předem věděla, že ji čeká záporná odpověď. Ivan byl stydlivý a šlo na něm znát, že si připadá, jako by se vnucoval. I tak se ho vždycky zeptala.
Zasmál se. „Kdepak, děkuji, Lacey. Musím se dneska postarat o obchodní záležitosti. Vždyť víte, jak se to říká, hříšníci neznají odpočinek.“
„To mi povídejte,“ odpověděla. „Dnes ráno jsem do obchodu dorazila v pět ráno a domů jsem se nedostala až do osmi.“
Ivan zkrabatil čelo. „Do obchodu?“
„No jo,“ vyhrkla Lacey překvapeně. „Myslela jsem, že jsem se o tom zmínila, když jste sem posledně přišel, abyste vyčistil ten ucpaný odpad. Otvírám ve městě starožitnictví. Pronajímám si od Stephena a Marthy prázdnou budovu tam, co dřív býval obchod s potřebami pro dům a zahradu.“
Ivan se zatvářil ohromeně. „Já myslel, že jste tady jen na dovolené!“
„Taky že byla. Jenže pak jsem se rozhodla zůstat. Samozřejmě ne v tomhle konkrétním domě. Hned, jak ho budete potřebovat zpátky, najdu si něco jiného.“
„Vůbec ne, já jsem nadšený,“ prohlásil Ivan a skutečně vypadal potěšeně. „Jestli se vám tu líbí, jsem jedině rád, že vás tu mám. Neotravuje vás moc, že to tu kolem vás musím opravovat, že ne?“
„Jsem za to ráda,“ odpověděla Lacey s úsměvem. „Jinak se tu cítím trochu osaměle.“
To pro ni bylo na odchodu z New Yorku nejtěžší. Nešlo o to místo jako takové, ani o byt, ani o důvěrně známé ulice, ale o lidi, které tam nechala.
„Asi bych si měla pořídit psa,“ dodala a zasmála se.
„Hádám tedy, že se svou sousedkou jste se zatím neseznámila?“ nadhodil Ivan. „Moc
