já se jen dívám,“ odpověděla Lacey a její hlas přitom zněl, jako by jí někdo svíral hlasivky. „Líbí se mi vaše výloha.“
Muž se usmál. „Tu jsem dělal já. Nechcete zajít dovnitř a ochutnat pár zákusků?“
„Moc ráda bych, ale už jsem jedla,“ vysvětlila Lacey. Cítila, jak se jí croissant, káva i fudge míchají v žaludku a z jejich víření se jí dělalo lehce nevolno. Lacey si náhle uvědomila, co se s ní děje—to jí jen dlouho zapomenutý pocit fyzické přitažlivosti probudil v břiše motýly. Tváře jí rázem zalila horkost.
Muž se zasmál. „Podle vašeho přízvuku poznám, že jste z Ameriky. Takže možná nevíte, že tady v Anglii míváme takzvanou dopolední svačinku. Podává se mezi snídaní a obědem.“
„Tomu nevěřím,“ odvětila Lacey a cítila, jak jí cukají koutky. „Dopolední svačinka?“
Muž si přitiskl ruku na srdce. „Přísahám, že se nejedná o žádný marketingový trik! Je to zkrátka ideální čas dát si čaj a zákusek nebo čaj a chlebíčky nebo čaj a sušenky.“ Rukama přitom ukázal skrze otevřené dveře ke skleněné vitríně plné rozmanitě zdobených sladkostí v celé jejich lahodné kráse. „Nebo všechno dohromady.“
„Hlavně aby byly s čajem?“ popíchla ho Lacey.
„Přesně tak,“ přitakal a v zelených očích se mu leskl uličnický výraz. „Klidně vás nechám ochutnat, než si něco koupíte.“
Lacey nedokázala dál odolávat. Ať už ji dovnitř nalákaly návykové účinky cukru nebo mnohem spíš magnetická přitažlivost toho překrásného mužského exempláře, Lacey podlehla a vešla dovnitř.
Se sbíhajícími slinami dychtivě pozorovala, jak bere prodavač z chlazené prosklené vitríny jakýsi kulatý koláček, plní ho máslem, marmeládou a smetanou a pak ho úhledně krájí na čtvrtiny. Při každém pohybu přitom postupoval s ledabylou teatrálností, takže to vypadalo, jako by předváděl nějaký tanec. Všechny čtyři kousky položil na malý porcelánový talířek a opřený o konečky prstů ho podal Lacey. Svůj naprosto spontánní výstup zakončil okázalým „Et voilà.“
Lacey cítila, jak se jí do tváří znovu žene ruměnec. Celé představení mělo silně laškovný podtext. Nebo že by to bylo jen zbožné přání?
Sáhla po jednom kousku na talířku. Muž ji napodobil a ťukl svou čtvrtkou koláčku o její.
„Na zdraví,“ pronesl.
„Na zdraví,“ vypravila ze sebe Lacey.
Strčila si zákusek do pusy. Byla to hotová chuťová senzace. Hustá, sladká smetana. Jahodová marmeláda tak čerstvá, že ji z její ostrosti chuťové buňky lechtaly. A ten koláček! Hutný a máslový, na hranici mezi sladkostí a slaností a tak neskutečně uspokojivý.
Ze všech těch chutí vzplanula v Laceyině paměti další vzpomínka. S tátou, Naomi a mámou seděli u bílého kovového stolu ve světlem prozářené kavárně a nacpávali se smetanovo marmeládovým pečivem. Zasáhla ji vlna příjemné nostalgie.
„Já už tu kdysi byla!“ zvolala Lacey ještě než dožvýkala.
„Opravdu?“ otázal se muž pobaveně.
Lacey nadšeně přikývla. „Navštívila jsem Wilfordshire jako dítě. Tohle je vdolek, že ano?“
Muž s upřímným zájmem povytáhl obočí. „Ano. Dřív tuto cukrárnu vlastnil můj otec. Vdolky dělám pořád podle jeho speciálního receptu.“
Lacey zalétla pohledem k oknu. Ačkoli se v něm nyní nacházela vestavěná dřevěná lavice se světle modrou poduškou a rustikálním stolem ze stejného dřeva, dokázala si v duchu téměř přesně vybavit, jak to tu vypadalo před třiceti lety. Najednou měla dojem, jako by se do té chvíle přenesla v čase. Skoro cítila, jak ji vzadu na krku chladí lehký vánek, jak má prsty ulepené od marmelády a jak jí z jamek ve skrčených kolenou stéká pot… Dokonce si pamatovala i smích, smích jejích rodičů a bezstarostné úsměvy, které jim zdobily obličeje. Byli tehdy tak šťastní, nebo ne? Nepochybovala, že to všechno bylo opravdové. Tak proč se to tak pokazilo?
„Jste v pořádku?“ ozval se mužův hlas.
Lacey se s trhnutím vrátila do přítomnosti. „Ano. Omlouvám se, na chvíli jsem se zatoulala v myšlenkách. Chuť toho vdolku mě vrátila o třicet let zpátky.“
„No, teď si budete muset dát dopolední svačinku,“ poznamenal muž se smíchem. „Podaří se mi vás nalákat?“
Lacey se při jeho slovech rozechvělo celé tělo a ona pojala důvodné podezření, že by mu zřejmě kývla na cokoli, co by jí navrhl tím půvabným přízvukem a se svýma svůdnýma, laskavýma očima. Přikývla tedy, protože náhle zjistila, že na to, aby dokázala zformulovat nějaká slova, má příliš sucho v krku.
Potěšeně si zamnul ruce. „Výborně! Hned vám to vše připravím. Čeká vás plnohodnotný anglický zážitek.“ Už už se otáčel, když vtom se zarazil a ohlédl se na ni. „Mimochodem, já jsem Tom.“
„Lacey,“ odpověděla a připadala si jako poblázněná školačka.
Zatímco se Tom činil v kuchyni, Lacey se posadila na lavici v okně. Snažila se vybavit si další vzpomínky na dobu, kterou tu v minulosti strávila, nebylo však co dalšího si připomínat. Jen chuť vdolků a smích celé rodiny.
O chvilku později se krasavec Tom objevil s podnosem plným vdolků, sendvičů bez kůrky a vybraných pestrobarevných košíčků. Postavil ho na stůl a vedle něj položil konvičku s čajem.
„To přece všechno nikdy nesním!“ zhrozila se Lacey.
„To je pro dva,“ vysvětlil Tom. „Na účet podniku. Je neslušné nechat na prvním rande platit dámu.“
Posadil se těsně vedle ní.
Jeho přímočarost Lacey zaskočila. Cítila, jak se jí zrychlil tep. Bylo to už dávno, co s nějakým mužem naposledy hovořila laškovným tónem. Opět se vrátila do role zabouchlé školačky. Zvláštní. Možná že to tak v Británii prostě fungovalo. Třeba se tak chovali všichni Angličané.
„První rande?“ zopakovala.
Než stihl Tom odpovědět, vyrušil je zvonek nad vchodem. Dovnitř se nahrnula skupinka asi deseti japonských turistů. Tom vyskočil na nohy.
„A jéje, zákazníci.“ Pohlédl na Lacey. „Necháme to rande na jindy, nevadí?“
S tou samou neochvějnou sebejistotou zmizel za pultem a Lacey osaměla, slova stále zadrhnutá v hrdle.
Obchod
