to tu přes noc vypakovali.“
Lacey zalapala po dechu. „Vykradli je?“ Její mysl si s půvabným, poklidným přímořským městečkem Wilfordshire nedokázala představu zločinu dost dobře spojit. V jejích očích se na takovém místě nemohli potýkat s ničím horším, než že místní darebáci ukradli čerstvě upečený koláč, který někdo položil na okenní římsu, aby vychladnul.
Muž zavrtěl hlavou. „Ne, ne, ne. Odešli. Sbalili si věci a vypařili se. Ani nedali výpověď. A nechali mi všechny své dluhy. Nezaplacené účty. Kopu faktur.“ Znovu smutně potřásl hlavou.
Lacey poznatek, že se obchod vyprázdnil teprve toho rána, šokoval, stejně jako i skutečnost, že se nechtěně připletla do odvíjející se situace a omylem se stala součástí záhadného příběhu, který sotva započal.
„To je mi moc líto,“ pronesla a upřímně s mužem soucítila. Nyní byla řada na ní, aby si zahrála na terapeutku a splatila pánovi jeho vlídnost. „Zvládnete se s tím vypořádat?“
„Popravdě ani ne,“ přiznal sklíčeně. „Budeme to tu muset prodat, abychom vyrovnali všechny účty, a se ženou jsme upřímně řečeno na takové starosti příliš staří.“ Poklepal si na hrudní kost, jako by chtěl naznačit slabost srdce. „Bude to ale zatracená škoda se s tímhle místem loučit.“ Hlas se mu zlomil. „Máme ho v rodině už celá léta. Miluju to tady. Svého času jsme tu měli pár velice zajímavých nájemníků.“ Uchechtl se a oči se mu zamlžily vzpomínkami. „Ale kdepak. Znovu už se do toho kolotoče nemůžeme pouštět. Je to příliš velká námaha.“
Ze smutku v jeho hlase se Lacey lámalo srdce. V jak strašné louži se to ocitli. V jak příšerné situaci. Hluboký soucit, jenž k muži chovala, jen umocňovalo její vlastní postavení a způsob, jakým byla neprávem připravena o život, který si v New Yorku vybudovala s Davidem. Pocítila náhlou zodpovědnost mužovy potíže napravit.
„Já si od vás ten obchod pronajmu,“ vybreptla. Slova se jí z úst vyhrnula dřív, než její mozek dokázal pochopit, co to říká.
Pánovo bílé obočí vylétlo s očividným překvapením vzhůru. „Promiňte, co jste to právě řekla?“
„Já si ho pronajmu,“ zopakovala Lacey rychle, než se do toho stihla vložit logická část její mysli a rozmluvit jí to. „Nemůžete ho prodat. Má v sobě příliš mnoho historie, sám jste to povídal. Příliš velkou citovou hodnotu. A mně se dá stoprocentně důvěřovat. A mám zkušenosti. Svým způsobem.“
Hlavou jí probleskla myšlenka na letištní policistku s tmavým obočím, která jí připomínala, že bude k práci potřebovat vízum, a na to, jak ji vehementně ujišťovala, že práce je to poslední, co v Anglii hodlá dělat.
A co Naomi? Její práce pro Saskii? Co bude s tím vším?
Na ničem z toho najednou nezáleželo. Ten pocit, co se Lacey zmocnil, když jí na obchod poprvé padl zrak, se dal přirovnat k lásce na první pohled. Šla do toho po hlavě.
„No? Tak co myslíte?“ chtěla vědět.
Starý muž vypadal poněkud ohromeně. Lacey mu to nemohla mít za zlé. Tahle podivná Američanka, vymóděná v posledních výstřelcích laciného obchodu, ho žádá, aby jí pronajal svůj obchod, který už se rozhodl prodat.
„No… já…“ začal. „Bylo by pěkné, kdyby zůstal v rodině o něco déle. Teď navíc vzhledem k situaci na trhu stejně není nejlepší doba na prodej. Nejdřív si ale budu muset promluvit se svou ženou, Marthou.“
„Samozřejmě,“ odpověděla Lacey. Rychle naškrábala na kus papíru své jméno a číslo a podala mu ho. Samotnou ji překvapilo, jak sebevědomě si počíná. „Nechte si tolik času na rozmyšlenou, kolik potřebujete.“
Koneckonců si ještě stejně musela obstarat vízum a vymyslet obchodní plán, zařídit finance a inventář a vlastně taky všechno ostatní. Možná by bylo nejlepší začít zakoupením výtisku Průvodce řízením obchodu pro natvrdlé.
„Lacey Doyleová,“ přečetl muž z papírku její jméno.
Lacey přikývla. Před dvěma dny jí to jméno bylo cizí. Nyní jí opět připadalo, že jí patří.
„Já jsem Stephen,“ představil se.
Potřásli si rukama.
„Budu se těšit na váš telefonát,“ prohlásila Lacey.
Vyšla z obchodu a hruď se jí nadouvala napjatým očekáváním. Jestli se Stephen rozhodne jí prodejnu pronajmout, bude její pobyt ve Wilfordshiru mnohem trvalejší, než plánovala. Ta myšlenka by ji měla děsit. Místo toho z ní však měla radost. Připadalo jí to správné. Víc než správné. Připadalo jí to jako osud.
KAPITOLA PÁTÁ
„Já myslela, že to má být dovolená!“ vybuchl Naomin rozběsněný hlas na druhé straně telefonu, který Lacey tiskla mezi uchem a ramenem.
Povzdechla si a nechala svou sestru pokračovat ve své tirádě, aniž by ji pořádně poslouchala. Místo toho ťukala do počítačové klávesnice v městské knihovně ve Wilfordshiru, aby zkontrolovala stav své internetové žádosti o změnu turistického víza na podnikatelské.
Po svém setkání se Stephenem se Lacey vrhla do svědomitého průzkumu, z něhož zjistila, že jako člověk, který mluví plynulou angličtinou a v bance má zdravé množství kapitálu, potřebuje už jen solidní obchodní plán. S tím měla díky Saskii a jejím sklonům házet na ni povinnosti, jež byly daleko za hranicemi Laceyina platového stupně, bohaté zkušenosti. K sesumírování a odeslání plánu jí tedy stačilo pouhých pár večerů. Celý proces přitom proběhl zcela hladce a bez jakýchkoli zádrhelů, což ji znovu utvrdilo v přesvědčení, že její zbrusu nový život musí být přáním vesmíru.
Počítač ji přihlásil do oficiálního portálu britské veřejné správy, kde spatřila, že její žádost ještě stále „čeká na vyřízení“. Tak zoufale se chtěla pustit do práce, že se nedokázala ubránit mírnému zklamání. Pak obrátila své soustředění opět k Naominu hlasu, který jí nadále spílal do ucha.
„NEMŮŽU uvěřit, že se stěhuješ!“ křičela na ni sestra. „Natrvalo!“
„Není to natrvalo,“ vysvětlovala Lacey klidně. Za ta léta se naučila nenechat se Naominými náladami strhnout. „Vízum je jenom na dva roky.“
A jéje. Špatný tah.
„DVA ROKY?“ zařvala Naomi a její hněv nyní dosahoval bodu varu.
Lacey obrátila oči v sloup. Bylo jí naprosto jasné, že rodina její rozhodnutí nepodpoří. Naomi potřebovala, aby
