je následovala a zvědavě do díry nahlédla. Za zeleným houštím spatřila další zahradu plnou pestrobarevných květin. Takže měla souseda. V New Yorku měla za sousedy podobné páry, jako byli ona a David; rezervované profesionály, jejichž životy sestávaly z časných odchodů před východem slunce a pozdních návratů po jeho západu. Tento soused si ovšem, soudě podle jeho překrásně udržované zahrady, v životě rád užíval toho dobrého. A choval ovce! V Laceyině starém paneláku nebylo jedno jediné zvíře či domácí mazlíček—zaneprázdnění podnikatelé neměli na domácí zvířata čas ani nedisponovali přílišnou touhou obtěžovat se s jejich padající srstí či venkovskými pachy. Ach, jaká krása, že má teď tak blízko k přírodě! Dokonce i pach ovčího hnoje byl oproti přehnaně čisté bytové jednotce v New Yorku vítanou změnou.
Lacey se narovnala a všimla si, že je tráva v jednom místě udusaná, jako by tudy prošlo mnoho párů nohou, které tu vyšlapaly jakýsi chodníček. Ukázalo se, že vede podél křoví směrem k úbočí útesu. Tam se uprostřed bujné vegetace nacházela sotva postřehnutelná branka. Lacey došla až k ní a otevřela ji.
V úbočí byla vytesaná řada schodů, které se táhly až dolů na pláž. Lacey po nich začala opatrně sestupovat a přitom ji s nadšením napadlo, že vypadají úplně jako z pohádky.
Ivan se vůbec nezmínil, že má přímý přístup na pláž, že jestli ji někdy přepadne nutkání ucítit mezi prsty příjemný písek, může ho uspokojit během pár minut. A to si v New Yorku pochvalovala, že bydlí jen dvě minuty od stanice metra.
Lacey pokračovala po nerovných schodech, dokud neskončily pár desítek centimetrů nad pláží. Pak seskočila. Byl tu tak jemný písek, že její kolena bez problémů pohltila celý nápor dopadu, přestože ho levné lodičky z letiště nijak neztlumily.
Lacey se zhluboka nadechla. Cítila se naprosto nespoutaně a bezstarostně. Tato část pláže byla zcela opuštěná. Nedotčená. Zřejmě je příliš daleko od města a jeho obchodů, takže sem lidé běžně nezabloudí, pomyslela si. Skoro to vypadalo, že má svůj vlastní kus pláže.
Obrátila pohled směrem k městu, odkud do oceánu vybíhalo dlouhé molo. Rázem ji zaplavily vzpomínky na hraní pouťových her a na hlasité arkády, kde jim otec dovolil utrácet jejich dvoupence. Bylo tam i kino, upamatovala se Lacey, jíž cloumalo vzrušení z navracejících se zážitků z dávné minulosti. Malinké hlediště čítalo jen osm sedaček s hebce sametovým, červeným čalouněním a od svého založení se prakticky nezměnilo. Táta je tam s Naomi vzal na nějakou podivnou japonskou kreslenou pohádku. Přemítala, kolik dalších vzpomínek jí její výlet do Wilfordshiru přinese. Kolik dalších děr ve své paměti se jí tímto pobytem podaří zalátat?
Jelikož byl právě odliv, šlo vidět i většinu konstrukce pod molem. Lacey zahlédla několik lidí se psy a pár běžců. Město se začínalo probouzet. Možná už tam teď najde nějakou otevřenou kavárnu. Rozhodla se, že půjde do městečka dlouhou cestou kolem moře, a pomalu se tím směrem vydala.
Čím víc se blížila k městu, tím víc útes ustupoval a brzy ho vystřídaly silnice a ulice. Jen co vstoupila na promenádu, zasáhla Lacey další nenadálá vzpomínka, tentokrát na trh s plachtovými prodejními stánky, které prodávaly oblečení a šperky a lízací špalky. Řada sprejem nastříkaných číslic na zemi značila jejich jednotlivá stanoviště. Lacey pocítila nával vzrušení.
Odbočila z pláže a zamířila k hlavní ulici—neboli k high street, jak ji nazývali Britové. Na rohu minula Coach House, kde se poprvé potkala s Ivanem, a pak už zahýbala na praporky ověšenou třídu.
Tolik se to tu lišilo od života v New Yorku. Všechno probíhalo pomalejším tempem. Netroubila zde žádná auta. Nikdo nikoho nepostrkoval. A k Laceyině překvapení byly některé kavárny skutečně otevřené.
Vešla hned do první, na kterou narazila—nikde žádná řada—a objednala si černé americano a croissant. Káva byla upražená k dokonalosti, s bohatou, čokoládovou příchutí, a máslový croissant z křupavého listového těsta se jen rozplýval na jazyku.
Když teď konečně naplnila svůj žaludek, rozhodla se Lacey, že je načase pořídit si nějaké lepší oblečení. Na opačném konci ulice zahlédla pěkný butik, a tak k němu volným tempem zamířila. Vtom ji však do nosu udeřila nasládlá vůně cukru. Zapátrala očima, odkud přichází, a uviděla, že jeden z právě otevíraných obchodů prodává domácí karamelky. Neschopná odolat vešla dovnitř.
„Dala byste si ochutnávku zdarma?“ nabídl jí muž v růžovobílé pruhované zástěře. Mávl rukou ke stříbrnému podnosu plnému malých kostek v různých odstínech hnědé. „Máme tu originální fudge i fudge s příchutí tmavé čokolády, mléčné čokolády, bílé čokolády, karamelu, toffee, kávy či ovocné směsi.“
Lacey nad tím jen poulila oči. „Můžu je vyzkoušet všechny?“ zeptala se.
„Ale jistě!“
Muž ukrojil z každé kostky kousek a všechny je položil před Lacey, aby ochutnala. Strčila si do pusy první a její chuťové buňky se rozplesaly.
„Vynikající,“ zahuhlala s plnými ústy.
Zkusila další. Nějakým záhadným způsobem byl ještě lepší než ten předchozí.
Chutnala jeden kousek za druhým a zdálo se jí, že je každý z nich výtečnější a výtečnější.
Sotva spolkla poslední sousto, skoro se ani nenadechla a už hlasitě oznamovala, „To tedy musím poslat svému synovci. Vydrží, když je pošlu poštou do New Yorku?“
Muž se usmál a vytáhl odněkud tenkou kartonovou krabici vyloženou alobalem. „Pokud je pošlete v naší speciální dodávkové krabici, tak ano,“ ujistil ji se smíchem. „Stal se z toho tak častý požadavek, že jsme si je nechali vytvořit zvlášť k tomuto účelu. Jsou dostatečně úzké, aby se vešly do poštovní schránky a zároveň lehké, takže neutratíte majlant za poštovné. Můžete si tu koupit i známky.“
„To je ale šikovná inovace,“ prohlásila Lacey. „Myslíte opravdu na všechno.“
Muž dal do krabice jednu kostku od každé příchutě, zavřel ji a zalepil balicí páskou a připlácl na ni odpovídající známky. Lacey mu zaplatila a poděkovala, sebrala z pultu balíček, napsala na něj Frankieho jméno a adresu a vhodila ho do tradiční červené poštovní schránky naproti přes ulici.
Jakmile zmizel uvnitř, Lacey si připomněla, že se nechala odvést od svého hlavního úkolu—najít vhodnější oblečení. Právě se chystala znovu vrátit k hledání butiku, když ji zaujala výloha obchodu, který stál vedle poštovní schránky. Byla v ní vyobrazena scenérie wilfordshirské pláže i s molem vystupujícím do moře, až na to, že celý ten obraz tvořily pastelově barevné makronky.
Lacey okamžitě zalitovala snědeného croissantu a všech těch karamelek, které ochutnala, protože z tohoto lahodného pohledu se jí sbíhaly sliny. Aspoň si výlohu vyfotila a poslala ji do chatu Doyleovic
