plánech a šejcích a cizích městech. Nasedl do tohohle auta s Jurijem a jeho dvěma gorilami, aby se dostal ke zdroji. Nechal je, aby ho odvezli mimo zemi a doprostřed regionu pokrytého hustými lesy. A teď byli za vysokou, hlídanou ostnatou bránou. Neměl nejmenší tušení, jak se odsud dostane, pokud se něco podělá.
Jen klid. Neděláš to poprvé.
To teda dělám! Pomyslel si bezmocně. Učím na univerzitě v New Yorku. Nevím, co dělám. Proč jsem to udělal? Moje dcery…
Prostě se podvol. Budeš vědět, co dělat.
Reid se zhluboka nadechl, aby uklidnil své nervy, moc to ale nepomohlo. Vyhlédl z okna. V temnotě okolí sotva viděl. Za bránou nebyly žádné stromy, ale nahradily je řady a řady hustého porostu vinné révy, které se obtáčely a ovíjely kolem do pasu vysokého mřížování… Projížděli vinicí. Jestli to byla skutečná vinice nebo jen kamufláž, netušil, ale aspoň to bylo něco rozeznatelného, něco, co by se dalo zahlédnout z helikoptéry nebo dronu.
Dobře. To se může později hodit.
Pokud bude nějaké později.
SUV se pomalu šinulo po štěrkové cestě další zhruba dva kilometry, než vinice ustoupila. Před nimi vyrostla okázalá stavba, která neměla daleko k zámku, byla postavená z šedého kamene, s klenutými okny a s fasádou porostlou břečťanem. Na krátkou chvíli si Reid dovolil obdivovat překrásnou architekturu; stavba byla pravděpodobně dvě stě let stará, možná i více. Tady se ale nezastavili; namísto toho vůz tu impozantní budovu objel a pokračoval dál. Po dalším kilometru přijeli na menší pozemek a řidič vypnul motor.
Byli na místě. Kde přesně, to Reid netušil.
Jako první vystoupili ranaři následovaní Reidem a nakonec Jurijem. Mrazivý chlad mu vyrazil dech. Zatnul čelisti, aby mu necvakaly zuby. Jejich eskorta vypadala, že je takové věci vůbec netrápí.
Zhruba čtyřicet metrů od nich stála velká budova s plochou střechou, se dvěma patry a víc jak dvakrát tak široká. Neměla okna a stěny byly vyrobené z vlnitého plechu nabarveného na béžovo. Nějaké zařízení, usoudil Reid – možná na výrobu vína. Ale pochyboval o tom.
Jurij si se zavrčením protáhl končetiny. Pak se usmál na Reida. „Bene, chápu, že jsme nyní dobrými přáteli, ale přesto…“ Vytáhl z kapsy úzký pruh černé látky. „Musím na tom trvat.“
Reid jen pevně přikývl. Jakou měl jinou možnost? Otočil se tak, aby mu Jurij mohl páskou zavázat oči. Kolem jeho paže se sevřela silná, masitá dlaň – jedna z těch goril, bezpochyby.
„A teď,“ řekl Jurij, „pojďme za Otcem.“ Silná ruka ho postrčila kupředu a naváděla ho cestou k ocelové konstrukci. Na druhé straně cítil, jak se o něj otírá další rameno; ti dva ranaři ho měli v pasti.
Reid dýchal pomalu a pravidelně nosem a snažil se zůstat v klidu. Poslouchej, řekla mu jeho mysl.
Poslouchám.
Ne, poslouchej. Poslouchej a poddej se.
Někdo třikrát zabušil na dveře. Byl to tupý, dutý zvuk, jako úder do kopáku. Přestože nic neviděl, Reid si v duchu představoval, jak Jurij bouchá otevřenou dlaní na ty těžké, ocelové dveře.
Cinknutí odsouvané západky. Závan teplého vzduchu po otevření dveří. Náhlá směsice různých zvuků – cinkání skla, přelévání tekutiny, vrčení řemenů. Podle zvuku lis na víno. Zvláštní; zvenčí nic neslyšel. Vnější stěny té budovy jsou zvukotěsné.
Těžká ruka ho navedla dovnitř. Dveře se opět zavřely a západka se zasunula. Podlaha pod ním musela být podle pocitu z hladkého betonu. Jeho boty přistály v něčem mokrém. Octový zápach fermentace byl cítit nejvíce, za ním však váhala sladká a známá vůně vína. Tak tu skutečně vyrábějí víno.
Reid při cestě přes budovu počítal své kroky. Prošli dalšími dveřmi a za nimi na ně čekaly nové zvuky. Stroje – hydraulický lis. Pneumatická vrtačka. Zvonivý zvuk řetězů dopravního pásu. Odér fermentace ustoupil pachu maziva, motorového oleje a… Střelného prachu. Něco tady vyrábějí; pravděpodobně munici. Kromě toho tu však bylo ještě něco, něco známého, skrytého pod pachem oleje a prachu. Mělo to mírně nasládlý odér, jako mandle… Dinitrotoluen. Dělají tady výbušniny.
„Schody,“ ozval se hlas Jurije blízko u Reidova ucha ve chvíli, kdy jeho holeň narazila na nejnižší schod. Těžká ruka ho stále naváděla, na ocelových schodech se ozývaly kroky čtyř párů nohou. Třináct schodů. Ať už tuhle budovu postavil kdokoliv, na pověrčivost si nepotrpěl.
Nahoře byly další ocelové dveře. Jakmile se za nimi zavřely, zvuky strojů utichly – další zvukotěsná místnost. Někde poblíž hrála klasická klavírní hudba. Brahms. Variace na Paganiniho téma. Melodie nebyla dostatečně bohatá na to, aby ji vydávalo skutečné piano; nejspíš nějaký druh rádia.
„Juriji.“ Ozval se nový hlas, který se dal charakterizovat jako drsný baryton, lehce nakřáplý buď častým křikem nebo kouřením. Soudě dle ovzduší v pokoji to bylo to druhé. Případně obojí.
„Otče,“ řekl Jurij podlézavě. Mluvil rusky a rychle. Reid se musel hodně snažit, aby udržel tempo s Jurijovým přízvukem. „Přináším vám dobré zprávy z Francie…“
„Co je to za chlapa?“ dožadoval se hluboký hlas. Podle způsobu, jakým mluvil, se dalo říct, že ruština byla jeho rodný jazyk. Reid si nemohl pomoct, ale uvažoval, jaké spojení může být mezi těmi Íránci a tímhle Rusem – nebo těmi gorilami v SUV a Jurijem, když už na to přijde. Možná obchod se zbraněmi, navrhl hlas v jeho hlavě. Nebo něco horšího.
„Tohle je ten Íránský poslíček,“ odpověděl Jurij. „Má ty informace, které hledáme–“
„Přivedl jsi ho sem?“ přerušil ho muž. Jeho hluboký hlas zahřměl místností. „Měl jsi jet do Francie a setkat se s Íránci, ne mi sem tahat nějaké chlapy! Všechno jsi svou blbostí mohl zkazit!“ Ozvalo se ostré křupnutí – silná backhandová rána přes obličej – a Jurij zalapal po dechu. „Musím popis tvé práce napsat na kulku, abych jej dostal do té tvé natvrdlé palice?!“
„Otče, prosím…“ zaškemral Jurij.
„Neříkej mi tak!“ zahřměl muž zuřivě. Ozvalo se natažení kohoutku – podle zvuku těžká zbraň. „Neoslovuj mě žádným jménem před tímhle cizincem!“
„To není žádný cizinec!“ vyjekl Jurij. „Je to agent Zero! Přivedl jsem vám Kenta Steela!“
SEDMÁ KAPITOLA
Kent Steele.
Na několik sekund, které působily spíš jako minuty, se rozhostilo ticho.
