jak?
Jednoduše. Víš, co máš dělat. Přestaň se tomu bránit.
Reid se zhluboka nadechl nosem a pak udělal tu jedinou věc, která mu v téhle situaci dávala smysl.
Střelil Otce.
Ostrý výstřel z Beretty se rozlehl jinak tichou místností. Otec vykřikl bolestí. Obě ruce mu vystřelily k levému stehnu – střela ho jen škrábla, ale rána hodně krvácela. Vyrazil ze sebe celou řadu ruských nadávek a kleteb.
Reid ho znovu popadl za límec a opět jím trhnul dozadu, až ho málem povalil na zem, a přinutil ho schovat se za stroj na plnění lahví. Čekal. Pokud byli muži stále vevnitř, zcela jistě výstřel uslyšeli a měli by přiběhnout. Pokud by nikdo nepřišel, znamenalo by to, že jsou venku a čekají na ně.
Odpověď na svou otázku dostal o pár vteřin později. Dvojité dveře někdo z druhé strany kopnutím rozrazil, dost silně na to, aby třískly o zeď. První jimi prošel chlap s kalašnikovem, zdviženou hlavní rychle opisoval široké oblouky zleva doprava a zpět. Další dva vešli těsně za ním, oba ozbrojení.
Otec zavrčel bolestí a rukou si pevně svíral nohu. Jeho muži to uslyšeli a se zdviženými zbraněmi obešli roh stroje na plnění lahví. Otce našli sedět na zemi s bezvládnou nohou a bolestným sykáním skrz zaťaté zuby.
Reid tam však nebyl.
Rychle se proplížil kolem druhé strany stroje, přikrčil se a čekal. Berettu schoval do kapsy a místo ní vzal do ruky prázdnou lahev z pásu. Než se stačili otočit, rozbil lahev o hlavu nejblíže stojícího pracovníka se středovýchodními kořeny. Zubaté hrdlo lahve zabodl do hrtanu druhého muže. Reidovi přes prsty stekla jeho krev, když chlap naposledy zakašlal a spadl na zem.
Jeden.
Afričan s útočnou puškou se otočil, ale ne dost rychle. Reid předloktím odstrčil hlaveň stranou, přestože vzduch prořízla salva ran. Udělal krok dopředu, tasil Glock, přiložil ho pod jeho bradu a stiskl spoušť.
Dva.
Poslední střelou dorazil prvního teroristu – bylo zcela jasné, že přesně s takovým typem lidí se tu potkal – který stále ležel v bezvědomí na zemi.
Tři.
Reid ztěžka oddychoval a snažil se přinutit srdeční tep ke klidnějšímu tempu. Neměl čas zděsit se nad tím, co právě udělal, ani na to nechtěl myslet. Jako by profesor Lawson upadl do šoku a Reidovu mysl zcela ovládla ta druhá část.
Pohyb. Napravo.
Otec se vyplazil zpoza stroje a šátral po útočné pušce. Reid se rychle otočil a nakopl ho do břicha. Síla kopance Rusa úplně otočila. Chytil se za pohmožděný bok a sténal.
Reid zvedl kalašnikov. Kolik výstřelů z něj padlo? Pět? Šest. Byla to zbraň se zásobníkem na třicet dva nábojů. Pokud byl plný, stále jich měl k dispozici dvacet šest.
„Ani se nehni,“ řekl Otci. K Rusovu velkému překvapení ho tam Reid nechal a šel zpátky do vedlejší místnosti skrz dvojité dveře.
Pracoviště, na kterém se vyráběly výbušniny, bylo ponořené do podobné červené záře vydávané nouzovým světlem. Reid kopnutím rozrazil dveře a okamžitě poklekl na jedno koleno – pro případ, že by někdo na vchod mířil zbraní – a s puškou zvednutou rychle přejel místnost zleva doprava. Nikdo tu nebyl, což znamenalo, že musel existovat nějaký zadní východ. Našel ho rychle – ocelové bezpečnostní dveře mezi schodištěm a jižní zdí. S největší pravděpodobností se daly otevřít pouze zevnitř.
Ti další tři byli někde venku. Byla to nebezpečná hazardní hra – neměl šanci odhadnout, jestli na něj čekají přímo za dveřmi, nebo jestli se pokusili obejít budovu a dostat se k předním dveřím. Potřeboval najít způsob, jak si sázku v téhle hře pojistit.
Tady se konec konců vyrábějí výbušniny…
V nejzazším rohu na druhé straně místnosti, přímo za pásem, našel dlouhou dřevěnou bednu zhruba o velikosti rakve naplněnou polystyrenovou výplní. Opatrně ji rozhrnoval, až narazil na něco pevného a vytáhl to ven. Byl to matně černý plastový kufřík a on už teď věděl, co v něm najde.
Opatrně jej položil na melaminový stůl a otevřel ho. Víc než překvapení však cítil zlost, když poznal, že jde o bombu v kufru s nastaveným časovačem, který se však dal obejít pomocí spínače mrtvého muže, kdyby cokoliv selhalo.
Reidovi na čele vyrazil pot. Opravdu chci tohle udělat?
Hlavou mu probleskl nový výjev – afghánští výrobci výbušnin s ustřelenými prsty a celými končetinami v důsledku špatně vyrobených bomb. Budovy, které se proměnily v suť v důsledku jednoho špatného pohybu, jediného nesprávně zapojeného drátu.
Jakou máš jinou možnost? Je to buď tohle nebo tě zastřelí.
Spínač mrtvého muže byl malý zelený kvádr o velikosti kapesního nože s páčkou na jedné straně. Reid ho vzal do levé ruky a zadržel dech.
Pak ho stisknul.
Nic se nestalo. To bylo dobré znamení.
Ujistil se, že jeho sevřená pěst pevně drží stisknutou páčku (pokud by ji uvolnil, bomba by okamžitě vybouchla) a časovač kufříku nastavil na dvacet minut – tak dlouhou dobu stejně potřebovat nebude. Pak pozvedl kalašnikov v pravé ruce a vypadl.
Trhl sebou; zadní bezpečnostní dveře zaskřípaly v pantech, když je otevřel. Vyskočil do tmy s puškou zdviženou. Nikdo tam nebyl, alespoň ne za budovou, určitě ale uslyšeli nezaměnitelný zvuk otevírajících se dveří.
Reid měl sucho v hrdle a srdce mu bušilo jako o závod, zády ale zůstával přitisklý k ocelové stěně a opatrně se plížil k rohu budovy. Dlaň křečovitě sevřená kolem spínače mrtvého muže se mu potila. Pokud by ho teď pustil, s největší pravděpodobností by byl na místě mrtvý. Množství trhaviny, ze které byla bomba vyrobená, by dokázalo zbořit zdi budovy a jeho srovnat se zemí, pokud by se dřív neobrátil v prach.
Včera byl můj největší problém udržet si devadesát minut pozornost mých studentů. Dnes v ruce svíral rozbušku od bomby, až mu bělaly klouby, a snažil se uniknout ruským teroristům.
Soustřeď se. Došel k rohu budovy a nakoukl za něj, zatímco se snažil splynout se stíny, co nejvíc to šlo. U východní stěny stála silueta muže se zdviženou pistolí. Na stráži.
Reid se znovu ujistil, že jeho ruka pevně svírá spínač. To zvládneš. Pak vystoupil na světlo, všem na dohled. Muž se rychle otočil a začal zvedat pistoli.
„Hej,“ řekl Reid a zvedl ruku – ne tu, ve které držel pušku, ale druhou. „Víte, co to je?“
Muž
