ho sledoval. Nemohl si pomoct – bylo mu ho líto. Kdyby Ester neopětovala jeho city, taky by se cítil mizerně.
Když byl Edmund pryč, obrátil Oliver pozornost k Ester. Ta zrovna spala. Sklonil se k ní a dotkl se její ruky. Měla studenou kůži, jako kdyby ani nevyzařovala tělesné teplo. Stiskl jí dlaň.
Olivera překvapilo, když jeho stisk opětovala. Oliver zadržel dech. Probouzela se!
V tu chvíli se Esteřiny řasy zachvěly. Z hrdla se jí vydralo tiché zasténání.
„Jsem tady,“ vyhrkl Oliver. „Ester?“
Viděl, jak se jí pod víčky pohybují oči. Očividně se je snažila otevřít.
A pak, konečně, jako by ji to stálo spoustu sil, otevřela víčka a Oliver znovu spatřil ty překrásné smaragdové oči.
Tiše na něj hleděla. Koutek úst se jí ale pohnul v lehkém úsměvu. A pak, s povzdechem, zavřela oči. Znovu usnula.
„Nezklamu tě, Ester,“ zašeptal Oliver a cítil, jak se mu hlas chvěje emocemi. „Nenechám tě umřít.“
KAPITOLA DRUHÁ
Christopher Blue seděl celý promočený a chvějící se v kanceláři profesorky Obsidiánové. Jeho blond vlasy se mu lepily k hlavě v mokrých pramenech. Páchla z něj voda Temže a v místnosti tak bylo k nevydržení.
Všichni ostatní Obsidiáni seděli kolem stolu se sklíčenými výrazy. Ruce složené a zírali na něj. Malcolm Mstivý se na něj díval krutým pohledem, kdyby mohl pohledem zabíjet, bylo by už po Chrisovi.
Malcolm Chrise očividně vinil z jejich selhání na konci sedmnáctého století.
Chris si frustrovaně vzpomněl na okamžik, kdy Olivera málem zabil. Bylo to na břehu Temže. Držel ho za kotník a stačilo ho stáhnout do vody! Jeho bratrovi se ale nějak podařilo mu vyklouznout a zmizet v portále.
Prudce se otevřely dveře a vytrhly tak Chrise z úvah. Profesorka Obsidiánová vtančila do místnosti. Jako obvykle za ní vlál její plášť.
Chris ji sledoval s opatrným očekáváním. Profesorka těžce usedla na své místo a postupně se všem podívala do očí. Napětí v místnosti narůstalo každou v tichu uplynulou sekundou.
Nakonec promluvila. „Zklamali jste mě.“
Zastavila se pohledem na Chrisovi. Ten se v židli napřímil, kousl se do tváře a čekal, až ho před ostatními vypeskuje.
Překvapilo ho ale, když z něj pohledem sklouzla a zaměřila se na Malcolma.
„A nejvíc ty, Malcolme Mstivý.“ Hlas měla ledově chladný.
„Já?“ vykřikl Malcolm. Napřáhl ruku ke Chrisovi. „To on nechal Olivera utéct i s Koulí Kandry! Pokud to někdo pokazil, byl to on. To on nás vedl.“
„Vést jsi měl ty,“ štěkla profesorka Obsidiánová.
„Řekla jste, že vede nejsilnější,“ protestoval Malcolm.
Profesorka Obsidiánová praštila rukama do stolu, aby ho umlčela. „Nejsilnější jsi měl být ty, Malcolme! Ty! Trénovaný vidoucí! Christopher svoji moc zrovna získal a už za několik hodin jeho moc překonala tu tvoji!“
Chris cítil, jak se mu hruď dme hrdostí. Vždy si myslel, že je výjimečný. Pohled na hanbu v Malcolmově tváři je něco, co si zapamatuje už navždycky.
Profesorka Obsidiánová se ale prudce obrátila přímo na něj. „Ty se klidně přestaň ušklíbat, Christophere Blue,“ štěkla. „K tobě se ještě dostanu.“
Chris náhle pocítil úzkost. Rychle se zatvářil naprosto neutrálně.
„Ano, madam,“ zaskřehotal a v myšlenkách už přemítal nad tresty, které ho mohly potkat.
Profesorka Obsidiánová ho tvrdým pohledem doslova přibila k opěradlu. Dál pokračovala stejným pevným hlasem. „Poskytla jsem ti nejmocnější černou magii. Máš ohromný potenciál. Ale musíš cvičit.“
Chris šokovaně zamrkal. Slyšel, jak se Obsidiáni kolem zavrtěli na svých místech. Slova profesorky Obsidiánové je očividně překvapila.
„Cvičit?“ vyhrkl Malcolm. „A co trest?“
Profesorka Obsidiánová ho ignorovala. Nespouštěla oči z Chrise.
„Cvičit?“ zopakoval Chris.
„Ano. Pořádně. Tvoje moc je příliš silná pro kteréhokoli mého učitele.“
Profesorka luskla prsty a dveře za ní se prudce otevřely. Do kanceláře vešel muž. Byl oblečený v dlouhé černé kápi, která mu kryla jak obličej, tak i celé jeho tělo. Jediná viditelná věc byly jiskřivě modré oči zbloudilého vidoucího.
„Tohle je tvůj nový trenér,“ řekla profesorka Obsidiánová Chrisovi. „Plukovník Kain.“
Chris ho okamžitě poznal. Byl to jeden z bojovníků temné armády, která bojovala se sestrou Juditou v Anglii.
Rozbušilo se mu srdce a zatočila hlava. Před chviličkou ještě čekal nějaký brutální trest a teď zjistil, že ho bude cvičit voják temné armády! To tedy byl zvrat.
I přes snahu tvářit se neutrálně, cítil Chris, jak se mu v koutku úst formuje úsměšek. Když byl koncem sedmnáctého století v Anglii a bojoval po boku temné armády, cítil, jak ho to k ní táhne. Jako kdyby mu něco říkalo, že k ní patří víc než do Obsidiánové školy. A teď se mu jeho přání plnilo.
„Bude to extrémně těžké,“ vyštěkla profesorka Obsidiánová a přitáhla tak k sobě jeho pozornost.
Chris rychle přikývl. „Rozumím. Budu se opravdu snažit, madam,“ vyhrkl.
Ředitelka se odmlčela, stiskla rty, jako kdyby ještě nad něčím uvažovala.
V Chrisovi se kroutily vnitřnosti. Profesorka Obsidiánová měla na většinu lidí zvláštní vliv. A co bylo podivnější, jeho strach z ní v něm vzbuzoval ještě větší obdiv k ní a touhu ji potěšit.
„To bys měl,“ pronesla nakonec a usadila se zpátky na svůj trůn. „Protože třetí šanci už nedostaneš.“
Do Chrise jako kdyby uhodil blesk. Nepotřeboval, aby mu profesorka Obsidiánová vysvětlila, co tím myslí. Jednou ji zklamal. Tohle byla jeho poslední šance dokázat, že za něco stojí. Pokud znovu selže, bude konec.
Koutkem oka viděl, jak si varování – ne,
