ona zarumplovala klikou. Dveře se ale neotevřely.
Jako další to zkusil Walter, ale selhal i on.
Oliver ucítil v břiše naprostou prázdnotu. Nedokázali překonat první zádrhel! A přesýpací hodiny v trubici žezla mu neustále připomínaly, že nemají neomezený čas. Že si musejí pospíšit, pokud ji mají zachránit.
Pak ke dveřím přistoupil David. Oliver věděl, že David, který k Ester nic necítil, protože ji nikdy ani nepotkal, nemohl být tím, kdo otevře dveře k portálu. Jinou možnost ale neměli, takže to klidně mohl zkusit.
Tvářil se zamyšleně, prohlížel si dřevěné dveře před sebou a nakláněl přitom hlavu ze strany na stranu. Pak maličko ustoupil, zapřel se o zem a prudce vykopl. Vypadal přitom jako kickboxer.
K překvapení všech se dveře otevřely dokořán.
Přímo za nimi vířil portál. Ohromný, divoce se zmítající a jako zvíře řvoucí vír. Oliver zalapal po dechu. Měl pocit, jako by se ho poryv větru snažil stáhnout do víru.
I když teď měli přístup k portálu, nemohl si pomoct. Cítil, že selhal. Proč se dveře neotevřely kvůli němu? Proč je otevřel David?
Podíval se na chlapce, kterého s nimi poslal profesor Ametyst. Vlasy mu přitom bičovaly obličej.
„Jak to, že jsi otevřel právě ty?“ zeptal se Oliver do řvoucího větru.
„Protože,“ vykřikl David, „mi došlo, že pokud tě portál přenese tam, kam potřebuješ, jen když máš čisté úmysly, možná se dveře otevřou jen tomu, kdo je prostě chce otevřít. Vy všichni se soustředíte na Ester, na cíl. Já se soustředím jen na to, abych ti pomohl, jak budu moct. Jediným mým cílem tak bylo otevřít ti dveře.“
Jeho slova Olivera hluboce zasáhla. Takže jediným Davidovým záměrem bylo mu pomoct? Jeho schopnost otevřít dveře prokazovala jeho loajalitu. Proto ho profesor Ametyst poslal.
„Teď je řada na tobě, Olivere,“ řekla Hazel. „Musíš prokázat své čisté úmysly.“
Oliver to chápal. Cítil se neuvěřitelně motivovaný. Znovu se chopil amuletu a soustředil se na spící Ester. Rozbušilo se mu srdce.
Vítr dál kvílel.
Oliver se podíval na přátele. „Teď, nebo nikdy.“
Skočili.
KAPITOLA ČTVRTÁ
Chris stál na rozmočeném pozemku ve stínu Obsidiánové Školy pro Vidoucí. Až k pasu byl pokrytý blátem. Do obličeje ho bičoval déšť.
„Znovu,“ přikázal plukovník Kain. V děsivě modrých očích se mu zablýsklo.
Chris zatnul zuby. Byl vyčerpaný. Běhal tu dokola už snad celé hodiny. Pak si ale vzpomněl na svůj úkol – zabít Olivera – a znovu se cítil motivovaný.
Jeho tvrdý bojový výcvik začal okamžitě. A Chris měl sice na jednu stranu radost, že je jediný existující vidoucí se schopnostmi získanými z temné hmoty, jeho ranní tréninky se mu ale zajídaly.
Chris byl vždycky pořízek – dával přednost svačinkám před sportem – a všechny ty hodiny běhání v blátě a dešti, zatímco na něj někdo štěkal příkazy, ho unavovaly. Ale i přes tvrdý výcvik se cítil stále motivovanější. Zabije Olivera. Na příští výpravě už si ho nenechá vyklouznout.
Znovu se rozběhl, hruď se mu prudce zvedala a klesala. Cítil ostré píchání v boku, ale nevšímal si ho a pokračoval dál. Koutkem oka viděl plukovníka Kaina, který ho sledoval a jehož oči modře zářily i skrz prudký déšť.
V tu chvíli si Chris všiml postavy stojící u okna obsidiánské koleje. Okamžitě věděl, že je to Malcolm Mstivý. Ušklíbl se. Cítil hrdost, že ho Malcolm sleduje. Věděl, že na něj žárlí kvůli moci, kterou vládl i kvůli pozornosti, které se mu dostávalo. Malcolm by měl určitě radost, kdyby ho cvičil někdo z temné armády. Navíc ho pořád štvalo, že na poslední výpravě selhal a u profesorky Obsidiánové upadl v nemilost.
Když Chris běžel a klouzal po zablácené trávě, vzpomněl si na okamžik, kdy na břehu Temže svíral Oliverův kotník. Pak mu vyklouzl a Oliver zmizel v portále. Chris byl odhodlaný to už znovu nedopustit. Příště, až bude stát tváří v tvář Oliverovi, skoncuje to s ním. Pak ho budou Obsidiáni oslavovat a Malcolm Mstivý bude naprostou minulostí.
Nebe potemnělo, uvědomil si Chris. Zahnul za roh a zamířil zpátky k plukovníku Kainovi. Cvičil už od rána, ani neměl přestávku na oběd. Plukovník byl nemilosrdný trenér, ale ať už Chrisovi uložil cokoli, ten si nikdy nestěžoval. Dokonce i teď, když kvůli námaze už jen hlasitě sípal, nehodlal dát najevo slabost. Plukovník Kain byl tvrdý, ano, ale také byl obdivuhodný. Chris k němu vzhlížel, jako by nikdy neměl vlastního otce.
Vrátil se k plukovníkovi. Viděl, jak ho zpod kápě pozoruje modrýma očima zbloudilého vidoucího.
Plukovník Kain stiskl tlačítko na stopkách.
„Jak jsem si vedl?“ zeptal se Chris.
„Začínáš zpomalovat,“ odpověděl plukovník dunivým hlasem.
„Mám hlad,“ odpověděl Chris a zapřel se rukama v bok. „Kdy bude pauza na jídlo?“
Plukovník přimhouřil zářivě modré oči. Zdálo se, že zuří.
„Máš v sobě sílu temné hmoty, Christophere,“ štěkl. „Neměl bys nic potřebovat. Moc, kterou ti profesorka Obsidiánová věnovala, ti závidí každý voják temnoty ve vesmíru.“
I přes bodavý hlad ucítil Chris nával pýchy.
„Pojď sem,“ pokynul plukovník Kain Chrisovi.
Chris k němu opatrně přistoupil, snažil se neuklouznout na trávě.
„Ukaž dlaně,“ pronesl plukovník.
Chris ho poslechl.
„Znáš moc, kterou v nich máš?“
Chris přikývl. „Stříkal jsem z nich kyselinu,“ pronesl hrdě a vzpomněl si, jak ničil Newtonova umělecká díla v Anglii konce 17. století.
„Dokážeš toho mnohem víc,“ pronesl plukovník.
Vzal Chrise za zápěstí. Měl pevný stisk. Prsty jako pařáty, kostnaté a dlouhé, téměř nelidské.
„Soustřeď svoji mysl,“ přikázal mu plukovník. „Chop se svých temných sil. A pak je využij
