se o ni dobře,“ odpověděl Walter. „Ošetřovna ve Škole pro Vidoucí je nejlepší ve vesmíru.“
David šel vedle Olivera. Byl nejméně o hlavu vyšší než on. Vlasy si teď stáhl do malého ohonu. Vzhledem k tomu, že byl celý v černém a žezlo si pověsil na záda, vypadal trochu jako ninja.
„Proč jsi na téhle misi se mnou?“ zeptal se ho Oliver.
Sotva domluvil, uvědomil si, že mluvil poněkud nevrle. Rozhodně to tak nemyslel, byl ale trochu zmatený. A vzhledem k tomu, že s ním na misi byl někdo cizí, cítil se ještě nejistěji.
David se na něj podíval s neutrálním výrazem. Tvářil se vážně. „Copak ti to profesor Ametyst nevysvětlil?“
Oliver zavrtěl hlavou. „Vlastně ne. Jen řekl, že jsi dobrý bojovník.“
David pomalu přikývl. Stále měl neutrální výraz. Oliverovi připomínal cvičeného vojáka. „Jsem tu jako tvůj osobní srážce.“
Oliver polkl. Osobní strážce? Věděl, že cestování časem je nebezpečné, ale mít osobního strážce mu připadalo poněkud přehnané.
„Potřebuju osobního strážce?“ zeptal se.
David našpulil rty. „Nevím všechny podrobnosti. Ale profesor Ametyst mluvil vcelku jasně. Mám tě udržet naživu. Mám udělat cokoli bude nutné, abych toho dosáhl.“
Jeho vysvětlení Olivera dvakrát neuklidnilo. Profesor Ametyst si nikdy nemyslel, že potřebuje zvláštní ochranu, tak proč teď ano? Co na téhle misi bylo tak moc nebezpečné?
Na druhou stranu, kdo byl on, aby zpochybňoval ředitelův úsudek? Profesor Ametyst byl nejmocnější vidoucí, byly mu stovky let a viděl události v ohromném množství časových os. Věděl, co je nejlepší. Pokud tenhle podivně vojensky působící David Mendoza zapadal do jeho plánů, pak se s tím Oliver musel smířit.
Jak procházeli ulicemi, přitahovala Oliverovu pozornost trubice v žezle. Písek se už znatelně přesypal, dával jasně najevo, že času ubývá. Myšlenka na to, že Ester běží čas, bodla Olivera u srdce.
Nesměli váhat. Museli se dostat k portálu.
Přidal do kroku.
Nebe začínalo temnět, když se dostali na cestu vedoucí k továrně. Než ale stihl Oliver udělat další krok, zastavila ho Hazel stiskem paže.
„Co je?“ zeptal se.
Hazel ukázala na kompas v jeho rukách. „Číselníky na kompasu. Přetočily se.“
Oliver se zamračeně zadíval na kompas.
Ostatní se shromáždili kolem něj. Několik číselníků se skutečně přesunulo, i když hlavní stále mířil na dveře.
„Pořád nás vede k portálu,“ vysvětlil Oliver. „Ale zdá se, že teď máme jít jiným směrem.“
Zamžikal, snažil se pochopit, co znamenají aktuální symboly.
„Nechápu to,“ zamumlal frustrovaně. „Ukazuje na strom, cihlovou zeď, klíč a…“ zkusil kompas několikrát převrátit, aby pochopil, co je to za symbol. „…požární hydrant?“
„Aha,“ ozvala se Hazel. „Myslíš jako tamhle?“
Oliver okamžitě zvedl hlavu a zjistil, že Hazel ukazuje na druhou stranu ulice. A opravdu, stál tam požární hydrant u velkého dubu. A o něco dál byla vysoká zeď z pálených cihel. Ve zdi byly staré dřevěné dveře s velkou rezavou klíčovou dírkou.
Oliverovi se zadrhl dech. Kompas je musel vést k továrně proto, aby je nasměroval na tohle konkrétní místo.
„Myslíte, že ty dveře jsou portál?“ zeptala se Hazel.
Oliver zastrčil kompas do kapsy. „Je jen jeden způsob, jak to zjistit.“
Zavedl ostatní přes ulici ke dveřím. Zaujatě si je prohlíželi. Vypadaly úplně normálně. Vůbec nepřipomínaly portál.
Walter zkusil kliku. „Je zamčeno.“
V tu chvíli Olivera něco napadlo. Vzpomněl si na symbol klíče na kompasu. Přikrčil se a podíval se do klíčové dírky.
Na druhé straně vířil černofialový vír, kterému po povrchu přebíhaly jasné záblesky.
Oliver šokovaně zalapal po dechu, chtěl ustoupit, ale klopýtl a upadl na záda.
„Cos viděl?“ zeptala se Hazel a chytila ho za ruku.
Stejně rychle ho chytil i David.
„Portál…“ vykoktal Oliver. „Je to ten portál.“
David s Hazel pomohli Oliverovi na nohy. Walter zatím vzrušeně přidřepl ke dveřím a zadíval se klíčovou dírkou. Pak se k nim obrátil a na tváři se mu rozléval široký úsměv.
„To je mazec!“ vykřikl.
Vždy patřil k nejnadšenějším z Oliverových přátel, i když často podléhal své výbušné povaze. Hazel byla ta chytrá. Pomohla Oliverovi zneškodnit Lucasovu atomovou bombu.
Hazel se také spěchala podívat klíčovou dírkou. Když se obrátila, tvářila se poněkud jinak než Walter. „Vypadá docela děsivě.“
Oliver pomalu přikývl. Měl stejný pocit jako Hazel. Vířící fialové světlo a dlouhý tunel, který viděl skrz klíčovou dírku, ho děsil. Ještě víc ho děsila myšlenka na to, že do něj má vstoupit. Už to několikrát zažil a tak věděl, jak podivné a nepříjemné je cestovat portálem. Věděl ale také, že nemá na vybranou. Musel být statečný kvůli Ester a škole.
„Tak jak se dostaneme dovnitř,“ zeptal se David a zarumploval klikou.
Na rozdíl od ostatních zřejmě neměl nutkání se podívat klíčovou dírkou.
„Musím mít čisté úmysly,“ vysvětlil Oliver. „Pak se dostanu právě tam, kam se potřebuju dostat.“ Zadíval se na přátele stojící vedle něj. „Vy půjdete za mnou.“
Oliver věděl, že je jen jediná možnost, jak zajistit, že budou jeho úmysly čisté. Zadíval se na ptačí amulet.
Na povrchu černého onyxu viděl spící Ester. Byla krásná jako vždy. Vypadala ale utrápeně, jako by prožívala hroznou bolest.
Oliverovi se rozbušilo srdce. Musel ji zachránit.
„Jsem připravený,“ řekl.
Sáhl na kliku a zabral.
