do svého steaku a dodal: „Bohužel budu muset ještě dodělat nějakou práci z domu. Udělám to po jídle.“
Silně zklamaná Riley potlačila povzdech. Doufala, že společná večeře bude mít romantičtější zakončení.
Nějakou chvíli jedli v tichosti. Poté si Ryan začal stěžovat, jaký měl den.
„Tahle absolventská pozice – to je v podstatě otročina. Musíme dělat všechnu těžkou dřinu pro naše partnery – rešerše, sepisujeme dokumenty k případům, kontrolujeme, že bude všechno připravené do soudní síně. A trávíme tam víc času než společníci. Je to jako šikana zelenáčů, až na to, že to nikdy nekončí.“
„Zlepší se to,“ povzbudila ho Riley.
Přiměla se zasmát a dodala: „Sám budeš jednou taky partner. A budeš mít tým čerstvých absolventů, kteří si na tebe budou po příchodu domů stěžovat.“
Ryan se nezasmál a Riley mu to nemohla vyčítat. Jen co ten vtip vyslovila nahlas, už jí tak dobrý nepřišel.
Po zbytek večeře si Ryan stěžoval a Riley se nedokázala rozhodnout, jestli si přijde víc ublížená nebo vytočená. Mohl by přinejmenším ocenit úsilí, které musela vynaložit, aby bylo dnes večer vše dokonalé.
A docházelo mu vůbec, jak moc se jejich životy zanedlouho změní?
Když Ryan přestal na chvíli mluvit, Riley se zeptala: „Víš, zítra máme v budově FBI setkání, abychom oslavili ukončení stáže. Půjdeš tam se mnou, že jo?“
„Bohužel to nezvládnu, Riley. Tenhle týden budu muset pracovat všech sedm dní v týdnu.“
Riley skoro zalapala po dechu.
„Ale zítra je přeci neděle,“ řekla.
Ryan pokrčil rameny a odvětil: „No jo, jak jsem říkal – otročina.“
Riley pokračovala: „Vždyť to nebude trvat celý den. Pár lidí bude mít proslov – zástupce ředitele a vedoucí našeho výcviku budou chtít říct pár slov. Pak si dáme občerstvení a…“
Ryan ji přerušil: „Mrzí mě to, Riley.“
„Ale já hned zítra po tomhle setkání vyrážím do Quantica. Kufr si beru rovnou s sebou. Myslela jsem, že bys mě odvezl na nádraží.“
„Nemůžu,“ odpověděl Ryan trochu ostřejším hlasem. „Budeš se tam muset dostat jinak.“
Nějakou chvíli jedli v tichosti.
Riley se snažila pochopit, co se to děje. Proč ji zítra Ryan nemůže doprovodit? Zabralo by mu to jen pár hodin z celého dne. Najednou jí ale začalo docházet, co se děje.
Řekla mu: „Ty nechceš, abych odjela do Quantica, je to tak?“
Ryan podrážděně zasténal.
„Riley, nezačínejme s tím znovu,“ prohlásil.
Riley cítila, jak vzteky rudne.
„No, je to teď anebo nikdy.“
Ryan jí odpověděl: „Rozhodla ses sama. Já to beru jako tvoje konečné rozhodnutí.“
Riley vykulila oči.
„Moje rozhodnutí?“ zeptala se. „ Myslela jsem, že to je naše rozhodnutí.“
Ryan si povzdechl: „O tomhle nebudeme diskutovat. Dojíme si večeři, jo?“
Riley seděla a pozorovala ho, jak se dál nimrá v jídle.
Začalo jí to všechno vrtat hlavou.
Má Ryan pravdu?
Byla jsem to já, kdonás k tomuhle dotlačil?
Zpětně si vybavovala, jak probíhaly jejich rozhovory, snažila si vzpomenout, snažila se to vyřešit. Pamatovala si, jak na ni byl Ryan pyšný, když zastavila zabijáka klauna.
„Při nejmenším jedné ženě jsi zachránila život. Tím, že jsi případ vyřešila, jsi nejspíš zachránila i další životy. Možná jsi trochu blázen. Ale hlavně jsi hrdinka.“
Tehdy si myslela, že to je to, co pro ni Ryan chce. Aby se věnovala kariéře v FBI, aby pro něj stále byla hrdinka.
Ale jak teď na tím Riley přemýšlela, nedokázala si vybavit, že by ji v tom přímo podporoval. Nikdy jí neřekl: „Chci, abys šla na akademii. Chci, abys šla za svým snem.“
Riley se několikrát pomalu a dlouze nadechla.
Musíme si o tom promluvit v klidu, pomyslela si.
Nakonec se odhodlala.
„Ryane, co bys chtěl ty? Myslím tím, co bys chtěl pro nás?“
Ryan se na ni podíval a při tom naklonil hlavu do strany.
„Opravdu to chceš vědět?“ zeptal se.
Riley se náhle sevřelo hrdlo.
„Chci to vědět,“ odvětila. „Řekni mi, co chceš?“
Ryanovi se na tváři mihnul výraz plný bolesti. Riley se děsila, co se jí chystá říct.
Nakonec řekl: „Chtěl bych rodinu.“
Pokrčil rameny a snědl další sousto steaku.
Riley cítila lehkou úlevu: „Tu chci také.“
„Vážně?“ zeptal se jí Ryan.
„Samozřejmě. Vždyť to víš.“
Ryan zavrtěl hlavou: „Nejsem si jistý ani tím, že ty sama víš, co chceš.“
To jí vyrazilo dech. Na okamžik nevěděla, jak na to reagovat.
Nakonec odpověděla: „Ty si myslíš, že nezvládnu skloubit budování kariéry se zakládáním rodiny?“
„Samozřejmě, že zvládneš,“ řekl Ryan. „Pro ženy je to v dnešní době běžné. Chtějí mít vše. Je to náročné a vyžaduje to hodně plánování a obětí, ale jde to zvládnout. A strašně rád bych ti s tím pomohl. Ale…“
Hlas mu zeslábl.
„Ale co?“ zeptala se Riley.
Zhluboka se nadechl a pokračoval: „Něco
