očí.
Pokračoval: „Od té doby, co jsem tě poznal, tě už dvakrát málem zabili, Riley.“
Riley ztěžka naprázdno polkla.
Jistěže měl pravdu. Naposledy čelila smrti, když se střetla se zabijákem klaunem. A předtím, během posledního semestru na vysoké škole, ji málem zabil sociopat a profesor psychologie v jednom. Ten zatím stále ještě čeká na odsouzení za vraždu dvou spolužaček. Riley obě dívky znala. Jedna z nich byla její nejlepší kamarádka a spolubydlící.
Riley pomohla případ těchto příšerných vražd vyřešit a kvůli tomu se dostala na letní stáž do FBI. To byl zároveň jeden z hlavních důvodů, proč začala přemýšlet nad kariérou agentky FBI.
Riley se přiškrceným hlasem zeptala: „Chceš, abych se toho vzdala? Chceš, abych zítra neodjela do Quantica?“
Ryan odpověděl: „Na tom, co chci já, nezáleží.“
Riley se musela přemáhat, aby se nerozbrečela.
„Ale ano, záleží, Ryane,“ řekla. „Záleží na tom hodně.“
Ryan se na Riley upřeně zadíval. Zdálo se, že jejich pohled trvá snad věčnost.
Pak řekl: „Asi jo. Asi chci, abys s tím skončila. Vím, že to bylo vzrušující. Zažila sis ohromné dobrodružství. Ale nastal čas, abychom se usadili. Nastal čas, abychom se soustředili na náš společný život.“
Náš společný život! pomyslela si.
Co tím myslí?
A o čem to vypovídá, že ona neví, co tím myslí?
Jednu věc věděla jistě…
Nechce, abych odjela do Quantica.
Ryan ještě dodal: „Podívej, tady v DC můžeš najít uplatnění ve spoustě zaměstnání. A máš ještě spoustu času rozmyslet si, co chceš skutečně dělat. Zatím nezáleží na tom, abys vydělávala hodně peněz. Z toho, co vydělávám já, sice nezbohatneme, ale vystačíme si a časem budu vydělávat víc.“
Ryan pokračoval v jídle a působil, jako by se mu ulevilo, jako by právě teď všechno vyřešili.
Ale vyřešili vůbec něco? Riley celé léto snila o Akademii FBI. Nedokázala si představit, že se toho snu teď na místě vzdá.
Ne, říkala si. To prostě nejde.
Najednou cítila, jak v ní vztek bublá a roste.
Se zřejmým napětím v hlase mu řekla: „Mrzí mě, že to tak cítíš. Ale já nezměním názor. Zítra odjíždím do Quantica.“
Ryan na ni zíral, jako by nevěřil vlastním uším.
Riley vstala od stolu a dodala: „Užij si zbytek večeře. V lednici je připravený cheesecake. Já už jsem unavená. Vysprchuju se a jdu spát.“
Než stihl Ryan odpovědět, Riley už odkráčela do koupelny. Po pár minutách breku si užila dlouhou horkou sprchu. Z koupelny vylezla v bačkorách a županu a spatřila Ryana, jak sedí v kuchyni. Jídelní stůl už sklidil a pracoval na počítači, od kterého ani nezvedl oči.
Riley odešla do ložnice, zalezla do postele a začala znovu brečet.
Mezitím, co si otírala oči a smrkala, tak pořád přemítala…
Proč mám takový vztek?
Plete se Ryan?
Je něco z toho jeho chyba?
Myšlenky se jí v hlavě chaoticky prolínaly, že nedokázala žádnou z nich promyslet důsledně. Do mysli se jí vplížila otřesná vzpomínka – vzbudila se s nesnesitelnou bolestí v břiše a celá postel byla od krve.
Potrat.
Nutilo ji to přemýšlet – byl tohle jeden z důvodů, proč Ryan nechtěl, aby pracovala pro FBI? V době, kdy se to stalo, byla pod velkým stresem kvůli případu zabijáka klauna. Lékařka v nemocnici ji nicméně ujistila, že potrat nebyl způsobený stresem.
Místo toho jí vysvětlila, že příčinou potratu byly „abnormality chromozomů“.
Jak teď nad tím Riley přemýšlela, vyvolávalo v ní to slovo obavy.
Abnormality.
Říkala si, jestli není někde hluboko uvnitř ní něco nenormálního.
Je vůbec schopná udržet si trvalý vztah nebo dokonce založit rodinu?
Když už pomalu klimbala, věděla s jistotou jen jednu věc.
Zítra jedu do Quantica.
Usnula ještě před tím, než stihla promyslet, co se stane potom.
KAPITOLA DRUHÁ
Lehké zasténání ženy ho potěšilo. Věděl, že už se probírá k vědomí. Přesně tak. Všiml si, že už trochu pootevřela oči.
Ležela na boku na hrubě otesaném dřevěném stole v malé místnosti se špinavou podlahou, zdmi z tvárnic a nízkým trámovým stropem. Byla schoulená a pevně svázaná lepicí páskou. Nohy měla zcela skrčené a pevně přivázané k hrudníku a rukama si objímala holeně. Do strany nakloněnou hlavu měla položenou na kolenou.
Připomínala mu obrázky lidských plodů, které viděl. A také mu připomínala embrya, která občas našel v čerstvých vejcích od slepic, které choval. Svázaná žena vypadala tak slabě a nevinně, pohled na ni ho téměř dojímal.
Nejvíc mu samozřejmě připomínala jinou ženu – pokud si dobře pamatoval, jmenovala se Alice. Nejprve si myslel, že Alice bude jediná, které způsobí něco takového. Jenže čas s ní si tak užil… a v životě nemá příliš mnoho požitků… nemohl jen tak přestat.
„To bolí,“ zamumlala žena jakoby ze spaní. „Proč to bolí?“
Věděl, že bolest způsobilo množství ostnatého drátu, na kterém ležela. Krev už kapala na povrch stolu a na neošetřeném dřevu, tak zůstanou další skvrny. Ale na tom nezáleží. Ten stůl byl starší než on sám a nikdo další ho nikdy neuvidí.
Sám byl také zraněný a tekla mu krev. Poranil se o ostnatý drát v autě, do kterého se ji snažil dostat. Dostat ji do auta bylo těžší, než předpokládal, protože se bránila a to s mnohem větším nasazením než ta druhá.
Než začal účinkovat po domácku vyrobený chloroform, tak se zmítala a snažila se mu vykroutit. Ale
