něj.
Ani teď se na mě nezvládne podívat, uvědomil si.
Všichni se k němu všude chovali stejně. Nedával jim za vinu, že předstírají, že je neviditelný, nebo že vůbec neexistuje. Občas se také podíval do zrcadla a představoval si, že se umí zneviditelnit.
Najednou žena opět zamumlala…
„To bolí.“
Byl si jistý, že kromě ran po těle ji také silně bolí hlava z obrovské dávky doma vyrobeného chloroformu. Když ho poprvé vyráběl, sám málem odpadl a ještě několik dní poté ho třeštila hlava. Přípravek ale fungoval skvěle, a tak ho dál používal.
Teď už byl připravený na další krok. Na sobě měl tlusté pracovní rukavice a silnou prošívanou bundu. Nemá v plánu se znovu poranit, až bude dokončovat své dílo.
Jako první potřeboval štípací kleště, aby se popasoval s připravenou hromadou ostnatého drátu. Následně z hromady vytáhl kus drátu a pevně ho obtočil ženě kolem těla a konce zahnul tak, aby vytvořily provizorní uzel a drát se nikam neposunul.
Žena silně zanaříkala a snažila se vykroutit ze sevření pásky. Dosáhla ovšem jediného – ostny jí potrhaly kůži a oblečení.
Pracoval dál a řekl: „Nemusíš být potichu. Klidně křič, jestli chceš – jestli ti to pomůže.“
Rozhodně se nebál, že by ji mohl někdo slyšet.
Naříkala hlasitěji a vypadalo to, že se snaží křičet, ale hlas měla slabý.
Potichu se zasmál. Věděl, že takhle svázaná – s nohama u hrudníku – se nemůže nadechnout natolik, aby mohla pořádně zakřičet.
Omotal kolem ní další kus ostnatého drátu a pevně ho utáhl. Vychutnával si pohled na to, jak z každé rány, kde se jí ostny přes oblečení zapíchly do masa, kape krev, prosakuje oblečením a nechává na něm větší skvrny, než jsou samotné rány.
Kousek po kousku kolem ní dál omotával ostnatý drát, dokud nebyla celá ovázaná jako obrovský ostnatý kokon, který už ani vzdáleně nepřipomínal člověka. Kokon vydával různé zvuky - kvílel, skučel, lapal po dechu, naříkal a sténal. Sem tam krev vytékala, sem tam kapala, až byl nakonec celý stůl nasáklý krví.
Nakonec poodstoupil, aby mohl obdivovat své vlastnoruční dílo.
Zhasl stropní světlo, které mu svítilo nad hlavou, vyšel ven do tmy a zavřel za sebou těžké dřevěné dveře.
Obloha byla jasná a posetá hvězdami. Jediné, co rušilo naprosté ticho noci, byl cvrkot cvrčků.
Dlouze a pomalu se nadechl čerstvého vzduchu.
Dnešní noc mu připadala obzvláště krásná.
KAPITOLA TŘETÍ
Riley se akorát rovnala do řady s ostatními stážisty, aby se vyfotili na společnou oficiální závěrečnou fotografii, když zaslechla, jak se otevřely dveře od recepce.
Srdce jí poskočilo a plná očekávání se otočila, aby se podívala, kdo přišel.
Ale byl to jen Hoke Gilmer, vedoucí výcviku z programu pro stážisty, který se na chvíli vzdálil a teď se vracel zpět.
Riley potlačila povzdechnutí. Dopředu věděla, že tu dnes nebude agent Crivaro. Včera jí gratuloval k dokončení stáže a řekl, že se chce vrátit zpět do Quantica. Zřejmě neměl žádnou zálibu v ceremoniích a oficialitách.
Jejím tajným přáním bylo, že se tu Ryan z čista jasna objeví, aby s ní oslavil úspěšné dokončení letního programu.
Ve skutečnosti samozřejmě nepředpokládala, že by se to opravdu stalo.
Nemohla si pomoci, ale i s vědomím tohohle si představovala, jak Ryan změní názor, na poslední chvíli přijede, omluví se za svoje odtažité chování včera v noci a konečně nahlas vysloví, co chtěla slyšet.
„Chci, abys jela studovat na akademii. Chci, abys následovala své sny.“
Ale to se samozřejmě nestane.
A čím dřív se zbavím téhle představy, tím líp.
Stážisti se na focení zformovali do tří řad – jedna řada seděla za dlouhým stolem a dvě řady stály za nimi. Stážisti se seřadili podle abecedy, takže Riley stála v zadní řadě mezi dalšími dvěma stážisty, jejichž příjmení začínalo na S - Naomi Strongová a Rhys Seely.
Ani jednoho z nich neznala příliš dobře.
To by ovšem mohla říct i téměř o všech ostatních stážistech. Už od prvního dne 10 týdenního programu pro stážisty cítila, že mezi ostatní nezapadá. Jediný student, se kterým se za celou dobu sblížila, byl John Welch, od kterého ji dělilo několik studentů nalevo od ní.
John jí hned první den vysvětlil, proč se po ní ostatní tak podivně dívají a šeptají si v její blízkosti.
„Skoro všichni vědí, kdo jsi. Asi by se dalo říct, že tvoje pověst tě předchází.“
Konec konců, ze všech stážistů byla jediná, která už za sebou měla zkušenost z terénu.
Riley potlačila další povzdech, když si tahle slova vybavila.
„Zkušenost z terénu.“
Připadalo jí divné uvažovat o událostech, které se staly na univerzitě, jako o „zkušenostech z terénu“. Spíš by se hodil výraz noční můra. Nikdy se jí nepodaří zbavit se vzpomínky na své blízké kamarádky, jak leží s prořízlými hrdly ve svých ložnicích a vše je nasáklé krví.
To poslední, o čem tehdy uvažovala, byl výcvik u FBI. Nebyla to její volba, že se připletla k případu a pomohla ho vyřešit, a kvůli tomu ji tady skoro všichni už od prvního dne znali.
A když už byl program v plném proudu a ostatní studenti se učili o počítačích a forenzních vědách a dalších zdaleka ne tak vzrušujících věcech, Riley vystopovala zabijáka klauna. Oba tyto případy pro ni byly traumatizující a uvedly ji do smrtelného nebezpečí.
Tento „náskok“ v podobě „zkušeností z terénu“ jí sotva přidal v očích ostatních stážistů na oblíbenosti. Celou dobu bylo zřejmé, že je to popuzuje.
Někteří jí teď zase záviděli, že pokračuje dále na akademii.
Kdyby tak věděli, co mám za sebou, pomyslela si.
To už by jí nejspíš
