informace.“
„Ještě něco, co bychom měly vědět?“ zeptala se DeMarco.
„Ano, vlastně. Je tu jeden důkaz…jenom jeden.“ Vložil ruku do vnitřní kapsy tenkého saka a vytáhl malý důkazní sáček „Schoval jsem to. Mám povolení, tak nemějte strach. Myslel jsem, že byste to sebraly a utekly. Je to jediný důkaz, který jsme našli, a je dost znepokojující.“
Podal Kate důkazní sáček. Sebrala ho a podívala se dovnitř. Uviděla tam kousek látky, kolem 9 cm dlouhého a 5 cm širokého. Byl hrubý, modré barvy a velice měkké textury. Celá pravá strana byla od krve.
„Kde jste to našli?“ zeptala se Kate.
„V matčiných ústech. Měla to zastrčené skoro v krku.“
Kate si to podržela na světle. „Máte tušení, odkud to je?“ zeptala se.
„Vůbec. Vypadá to na náhodný kus látky.“
Kate si tím ale nebyla jistá. Popravdě, její babičkovská intuice jí začala vrtat v hlavě. Tohle nebyl jen takový kousek látky. Ne…byl hebký, bleděmodrý a nadýchaný.
Byla to část přikrývky. Možná dětské přikrývky.
„Máte pro nás nějaké další překvapení?“ zeptala se DeMarco.
„Ne, to je vše,“ řekl Palmetto vykračujíc ku dveřím. „Kdybyste od teď děvčata potřebovaly nějakou pomoc, klidně nás kontaktujte na státním policejním oddělení.“
Kate a DeMarco se za jeho zády na sebe otráveně podívaly. Bez toho, aby něco řekly, obě dvě věděly, že termín děvčata je pořádně rozzuřil.
„No, to bylo rychlé,“ řekla DeMarco, když Palmetto nedbale zamával ode dveří.
„To je dobře,“ řekla Kate. „Teď se můžeme na případ podívat svýma vlastníma očima bez ohledu na to, co našel někdo jiný.“
„Myslíš, že bychom si teď měly promluvit s dcerou?“
„Pravděpodobně. A pak bychom se mohly podívat na první místo činu. Doufejme, že tam najdeme někoho více společenského, než byl náš kolega Palmetto.“
Pak šly ven z domu, po cestě pozhasínaly světla. Jak vycházely, slunce konečně vyšlo na světlo světa. Kate opatrně uschovala něco, co vypadalo jako část dětské přikrývky, do své kapsy, a nemohla si pomoci, ale myslela při tom na svou vnučku spící pod podobnou přikrývkou.
Chůze proti slunci nepomohla vůči chladu, který skrze ni procházel.
KAPITOLA ČTVRTÁ
Snídaně se skládala z produktů malé pekárny v Roanoke. Když stáli v řadě, DeMarco vybavila několik telefonátů, aby připravila schůzku s Olivii Nash, dcerou nedávno zavražděného manželského páru. V současné době pobývala u své tety v Roanoke a podle slov její tety byla v absolutně dezolátním stavu.
Po obdržení adresy a souhlasu od její tety jely v sedm hodin ráno navštívit Olivii. Časná hodina nebyla problémem, protože podle tety Olivia odmítala spát od chvíle, kdy objevila své rodiče.
Když Kate a DeMarco dorazily k domu, teta seděla na verandě. Cami Nash vstala, když Kate vystoupila z auta, ale nepokoušela se jít k nim. Měla v ruce šálek kávy a podle unaveného pohledu na jejím obličeji Kate usoudila, že to jistě dnes není její první káva.
„Cami Nashová?“ zeptala se Kate.
„Ano, to jsem já,“ řekla.
„Nejprve, prosím, přijměte mou upřímnou soustrast,“ řekla Kate. „Byli jste si s bratrem blízcí?“
„Velice blízcí, ano. Ale teď se nad to musím pozvednout. Nemůžu… teď truchlit, protože Olivia někoho potřebuje. Ona teď není ten samý člověk, s kterým jsem mluvila přes telefon dva týdny zpátky. Něco v ní se zlomilo. Neumím si to ani představit…co to musí být, takhle je tam najít…“
Odfoukla si a velice rychle si usrkla kávy, jako kdyby se snažila odvrátit od náhlého náporu slz, který se pomalu blížil.
„Bude schopna s námi mluvit?“ zeptala se DeMarco.
„Možná chvilku. Řekla jsem jí, že přijedete a vypadala, že tomu rozumí. Proto jsem vás čekala tady, předtím, než půjdete za ní. Cítím, že vám musím říci, že je to normální uspořádaná mladá dáma. Ale ve stavu, v jakém je teď, zkrátka nechci, abyste si myslely, že má nějakou psychickou chorobu.“
„Děkujeme,“ řekla Kate. Už předtím viděla lidi absolutně zdrcené truchlením a nikdy to nebyl příjemný pohled. Nemohla si pomoci, ale přemýšlela nad tím, kolik zkušeností s tím má DeMarco.
Cami je zavedla do domu. Bylo tam ticho jako v hrobce, jediný zvuk vycházel z klimatizace. Kate si všimla, že Cami kráčí velice pomalu, dávala pozor na to, aby nikdo nedělal zbytečný hluk. Kate ji následovala a přemýšlela, zda se Cami snaží nevzbudit Olivii, nebo se jen snažila vnést pokoj do beztak psychicky otřesené dívky.
Vstoupily do obývací místnosti, mladá žena tam napůl seděla, napůl ležela na gauči. Měla rudou tvář, oči měla opuchlé z nedávného pláče. Vypadala, jako kdyby nespala týden, nejen dva či tři dny. Když viděla dovnitř vkročit DeMarco a Kate, jemně se zvedla.
„Dobrý den, slečno Nashová,“ řekla Kate. „Děkujeme, že jste souhlasila s naší návštěvou. Velmi nás mrzí vaše ztráta.“
„Já jsem Olivia.“ Její hlas byl chraptivý a tichý—téměř stejně opotřebovaný, jako se zdály být její oči.
„Budeme se snažit to udělat tak rychle, jak to jen půjde,“ řekla Kate. „Vím, že jste přijela ze školy. Nevíte, zdali vaši rodiče neplánovali mít v ten den ještě nějakou návštěvu?“
„Pokud ano, já jsem o tom nevěděla.“
„Prosím, odpusťte mi, že se ptám, ale víte, jestli některý z vašich rodičů měl s někým nějaké dlouhodobé problémy? Lidé, které považovali za nepřátele?“
Olivia jasně zavrtěla hlavou. „Táta byl dříve jednou ženatý…předtím, než poznal mámu. Ale i s jeho ex-manželkou měl dobré vztahy.“
Olivia začala zticha brečet. Krůpěje slz jí začaly stékat po tvářích, no ona se je ani nesnažila otřít.
„Chci vám něco ukázat,“ řekla Kate. „Nevím, zda tohle poznáváte. Kdyby ano, mohlo by to pro vás být docela emocionální. Budete schopna se na to podívat a říct nám, zda je vám to povědomé?“
Olivia vypadala vyděšeně, možná se i bála. Kate ji za to opravdu nevinila a skoro jí nechtěla ukázat materiál, který jim Palmetto podal—kousek látky, který byl podle Kate součástí
