jenž nesl většinu zodpovědnosti za její bezpečnost, dokud se skrývala před dvěma sériovými vrahy.
Koutky úst mu zacukal sotva patrný náznak úsměvu, jediná známka toho, že si ji dobírá.
„Hotový princ, jako vždy, Murphe,“ odvětila s hranou zdvořilostí. „Netuším, co si bez vás a vaší šarmantní osobnosti počnu.“
„To já taky ne,“ zabručel.
„Ani bez vaší charismatické výřečnosti, maršále Toomey,“ obrátila se k řidiči, hromotlukovi s oholenou hlavou a nepřítomným výrazem.
Toomey, který zřídkakdy něco řekl, mlčky přikývl.
Kapitán Decker mezitím domluvil s policistou a nyní na ně vrhal netrpělivé pohledy, aby už vystoupili z auta.
„Tak to je asi sbohem,“ konstatovala Jessie, otevřela dveře a vyskočila ven s větší energií, než jakou ve skutečnosti cítila. „Jak to jde, kapitáne?“
„Mnohem komplikovaněji než včera,“ odpověděl, „když vás teď mám zase na krku.“
„Ale já vám přísahám, kapitáne, tady Murphy vám ke mně dá bohaté věno. Slibuji, že vám nebudu přítěží a budu si svědomitě plnit své povinnosti jako dobrá manželka.“
„Cože?“ zeptal se zmateně.
„Ach tatínku,“ vydechla a otočila se zpět k Murphovi. „Opravdu musím odejít z farmy? Bude se mi po vás s matkou tolik stýskat.“
„Co to do ní ksakru vjelo?“ vyptával se Decker.
Murph se přinutil nasadit vážný výraz a obrátil se ke zmatenému policistovi, který přešel k oknu na straně spolujezdce.
„Kapitáne Deckere,“ pronesl formálně a podal mu desky s listem papíru. „Ochranná jednotka americké maršálské služby již není zapotřebí. Tímto se oficiálně vzdávám opatrovnictví nad Jessie Huntovou z policejního oddělení Los Angeles.“
„Opatrovnictví?“ zopakovala Jessie kousavě. Murph si jí nevšímal a pokračoval.
„Za jakákoliv dodatečná bezpečnostní opatření nese nyní zodpovědnost vaše oddělení. Podpisem tohoto dokumentu vyjadřujete svůj souhlas.“
Decker si od něj desky vzal, a aniž by se zdržoval čtením, papír podepsal. Pak mu ho podal nazpět a spočinul očima na Jessie.
„Dobré zprávy, Huntová,“ oznámil jí stroze a bez sebemenší známky optimismu, jaký dobré zprávy obvykle provází. „Detektivové, kteří se pokoušejí vypátrat Boltona Crutchfielda, našli video záznam osoby odpovídající jeho popisu. Včera přešla hranici s Mexikem. Možná jste se toho chlapa konečně zbavila.“
„Potvrdilo to i rozpoznávání tváří?“ zajímala se Jessie, které se do jejího falešného hlasu poprvé vloudil náznak skepticismu.
„Ne,“ přiznal. „Celou dobu, co přecházel po mostě, měl skloněnou hlavu. Nicméně fyzický popis na něj sedí téměř dokonale a vzhledem k tomu, jaký si dával pozor, aby ho pořádně nezachytila kamera, je poznat, že věděl, co dělá.“
„To jsou tedy opravdu dobré zprávy,“ přisvědčila a dál se k tomu raději nevyjadřovala.
Souhlasila sice, že už na ni Crutchfield zřejmě nemá spadeno, ovšem rozhodně ne kvůli nějakému pochybnému záznamu z bezpečnostní kamery, který se zničehonic objevil přesně, když ho potřebovali. Jenomže Deckerovi pochopitelně nemohla vykládat, jak ve skutečnosti spoléhá na svůj dojem, že pro ni má tenhle vrah slabost.
„Připravená vrátit se do práce?“ zeptal se jí se zjevným uspokojením, že se mu podařilo zahnat veškeré obavy, jaké se jí ještě mohly honit hlavou.
„Dejte mi poslední minutku, kapitáne,“ poprosila. „Chci tady maršálům jenom říct několik slov.“
„Tak rychle,“ rozkázal jí Decker a poodstoupil o pár kroků dál. „Čeká vás nabitý den za psacím stolem.“
„Ano, pane,“ slíbila, načež se naklonila do okénka řidiče.
„Myslím, že vy my budete chybět úplně nejvíc, pane Strašáku,“ oznámila Toomeymu, jenž byl poslední dva měsíce její hlavní maršál. Ten jí v odpověď jen přikývl. Patrně slova nepotřeboval. Jessie obešla auto na stranu spolujezdce a provinilýma očima se podívala na Murpha.
„Teď všechny žerty stranou. Chtěla jsem vám jen říct, jak moc si vážím všeho, co jste pro mě udělali. Dali jste vsázku svoje životy, abyste mě ochránili, a já na to nikdy nezapomenu.“
Stále chodil o holích, třebaže mu minulý týden z obou noh sundali sádru, takže nyní nosil jen ortézy. Zhruba ve stejnou dobu mu také dovolili sundat závěs z ruky.
Všechna tato zranění utržil, když ho Xander Thurman srazil autem v zadní uličce, kde je s Jessie napadl. Zlomil mu obě nohy a klíční kost. Murph byl tedy oficiálně ještě čtyři měsíce mimo službu. Dnes ráno se s ní jen přijel rozloučit.
„Nesnažte se mě najednou dojímat,“ napomenul ji. „Už jsme svoje role ‚ostřílených parťáků proti své vůli‘ dovedli téměř k dokonalosti a vy nám to teď budete kazit.“
„Jak je na tom Emersonova rodina?“ otázala se tiše.
Troy Emerson rovněž patřil k maršálům. Jessiin otec ho však oné příšerné noci střelil do hlavy. Jessie ani neznala jeho křestní jméno, dokud neumřel. Stejně tak se teprve později dozvěděla, že se nedávno oženil a měl doma čtyřměsíčního syna. Pohřbu se sice kvůli svým zraněním zúčastnit nemohla, pokusila se ale aspoň kontaktovat Emersonovu ovdovělou manželku. Odpovědi se zatím nedočkala.
„Kelly se pomalu vzpamatovává,“ ujistil ji Murph. „Dostala vaši zprávu. Vím, že se vám chce ozvat, jen potřebuje trochu času.“
„To úplně chápu. Abych řekla pravdu, nedivila bych se, kdyby se mnou v životě nechtěla promluvit.“
„Ale no tak, neházejte všechnu vinu na sebe,“ namítl skoro rozzlobeně. „Nemůžete přece za to, že byl váš táta psychopat. A Troy moc dobře věděl, co mu hrozí, když tuhle práci bral. Všichni jsme to věděli. Klidně pro něj truchlete, ale za nic se neobviňujte.“
Jessie přikývla, protože ji nenapadlo, co na to říct.
„Objal bych vás,“ prohlásil Murph, „jenže by mi z toho asi začaly slzet oči, a to ne ze sentimentálních důvodů. Takže budeme předstírat, že už jsme to udělali, jo?“
„Jak si přejete, maršále Murphy,“ souhlasila.
„Nevytahujte na mě najednou formality,“ pokáral ji, zatímco se opatrně soukal zpátky na sedadlo spolujezdce. „Pořád mi můžete říkat
