Rozhodla se počkat, až bude připravený a začne o tom sám. Nemusela čekat dlouho. Jakmile z něj opadlo prvotní vzrušení, že sedí v autě a jede vyšetřovat, vrhl po ní kradmý pohled.
„Má se to takhle,“ spustil a slova se z něj sypala mnohem rychleji než obvykle. „Po tom všem, co se stalo, jsem s tebou měl být v kontaktu mnohem častěji. A ze začátku jsem se o to i snažil. Jenže tys utrpěla těžká zranění a nebylo ti zrovna do řeči, což naprosto chápu.“
„Vážně?“ zeptala se Jessie skepticky.
„Jasně,“ odpověděl a sjel z dálnice 101 na Vine Street. „Muselas zabít vlastního otce. Byl to sice psychopat, ale pořád to byl tvůj táta. Akorát jsem nevěděl, jak na to s tebou zavést řeč. A to ani nemluvím o tom, jak mě tvůj psycho táta pobodal. Za to samozřejmě vůbec nemůžeš, já se jen bál, jestli si nebudeš myslet, že ti to mám za zlé. Tohle všechno se mi honilo hlavou, zatímco mi z žaludku sem tam řinula krev, tělo jsem měl nacpané tunou prášků proti bolesti a musel jsem vynakládat veškeré úsilí, abych v sobě udržel nějaké jídlo. A zrovna když jsem si začínal myslet, že už si o tom zvládnu promluvit jako dospělý člověk, nechala mi moje žena oficiálně doručit rozvodové papíry. K tomu by stejně došlo tak jako tak. Jenže držet ty právní dokumenty v ruce, zvlášť když jsem ještě ani nevytáhl paty z nemocnice – prostě mě to celkem skolilo. Propadl jsem se do takové černočerné díry. Nechtěl jsem jíst. Nechtěl jsem na rehabilitace. Nechtěl jsem s nikým mluvit, i když přesně to jsem potřeboval nejvíc.“
„Můžu ti někoho doporučit, jestli…“ začala nabízet Jessie.
„Děkuju, ale to už je všechno zařízené,“ přerušil ji. „Decker mi nakonec nařídil, abych za někým zašel – prý pokud se nedám dohromady, hrozí mi, že se do práce nikdy nevrátím. A tak jsem tam teda zašel. A ono to pomohlo. Jenže mezitím uběhlo od útoku nějakých šest týdnů, takže mi připadalo divné, ti jen tak zničehonic zavolat. A abych řekl pravdu, nebyl jsem si stoprocentně jistý, jestli jsem v pořádku… po psychologické stránce. Nechtěl jsem se zhroutit hned při našem prvním vážném hovoru od té doby, co jsme oba málem umřeli. Proto jsem to pořád odkládal. A pak je tu ještě ta další věc.“
„Jaká další věc?“
„Vždyť víš, to, jak jsme vlastně přátelští kolegové, ale zároveň taky kamarádi, kteří spolu ovšem občas upadají do rozpaků, protože je tam možná i něco víc? Není to jen moje představivost, že ne?“
Jessie se na dlouhý okamžik odmlčela. Pokud odpoví upřímně, věci se nenávratně změní. Ryan před ni však vyložil na stůl všechny karty. Bylo by od ní zbabělé, kdyby neudělala to samé.
„Ne, není to jen tvoje představivost.“
Hernandez se nejistě zasmál, což se vzápětí proměnilo v nezastavitelný, uslzený kašel.
„Jsi v pořádku?“ starala se.
„Jo, já jen… byl jsem dost nervózní zmínit tu poslední část.“
Chvíli jen v tichosti seděli, zatímco se proplétal dopravou na Sunset Boulevard a pokoušel se najít parkovací místo.
„Takže takhle se to má?“ prolomila nakonec mlčení Jessie.
„Takhle se to má,“ přisvědčil a zaparkoval.
„Víš co,“ poznamenala vlídným hlasem. „Nejsi zdaleka takový drsňák, za jakého jsem tě původně považovala.“
„To je všechno jen přetvářka,“ opáčil napůl žertem, ovšem očividně jen napůl.
„Mně se to celkem líbí. Působíš tak míň… nepřístupně.“
„Asi díky.“
„Pravděpodobně bychom si o tom měli promluvit trochu důkladněji,“ konstatovala.
„To by nejspíš bylo rozumné,“ souhlasil. „Máš na mysli až potom, co se podíváme na tu mrtvolu nahoře, že jo?“
„Ano, Ryane. Nejdřív mrtvola. Až potom nepříjemný rozhovor.“
KAPITOLA ČTVRTÁ
V Jessiině hlavě jako by se najednou rozsvítila žárovka.
Sotva zabouchla dveře od auta a upřela zrak na budovu, v níž se momentálně nacházela mrtvá žena, okamžitě se jí vyčistila mysl. Všechny myšlenky na vražedné otce, osiřelé nevlastní sestry a napůl romantické vztahy rázem ustoupily do pozadí.
Stáli s Ryanem na chodníku u křižovatky ulic Sunset a Vine a rozhlíželi se po okolí. Ocitli se v samém srdci Hollywoodu. Jessie tu byla už mnohokrát, dosud pokaždé ovšem jen proto, aby si zašla na večeři, na koncert nebo shlédnout film či živé představení. Nikdy na něj nepohlížela jako na místo, kde pracují, bydlí a patrně také umírají obyčejní lidé.
Poprvé si teď všimla, že se mezi kancelářskými mrakodrapy, restauracemi a divadly spousta budov nijak neliší od těch smíšených v její čtvrti, které měly v přízemí různé obchůdky a v ostatních patrech byty a garsonky.
Tak například na konci ulice viděla desetipatrový bytový komplex, pod nímž byla prodejna Trader’s Joe. Naproti přes ulici se zase nad Solstice Fitness Center tyčilo nejméně dvacet dalších pater. Jessie napadlo, zda nájemníci dostávají členství zdarma, nicméně o tom silně pochybovala. Tahle posilovna byla neuvěřitelně drahá.
Komplex, v němž bydlela oběť, působil podstatně méně luxusně. V prvním patře sídlilo několik restaurací a jógové studio. Měli zde ale i lékárnu Walgreens a domácí potřeby Bed, Bath & Beyond. Po cestě k hlavnímu vchodu museli Ryan s Jessie obejít řadu bezdomovců, kteří se usadili na chodníku podél vnější stěny budovy. Většina z nich se ještě neprobudila, jen jedna postarší žena tam seděla se zkříženýma nohama a něco si pro sebe mumlala.
Bez komentáře kolem ní prošli a dorazili ke vstupu do domu. Ve srovnání s Jessiiným bytovým komplexem tu bezpečnost stála za starou belu. Vchod sice střežil prosklený vestibul, jímž šlo projít pouze s přístupovou kartou, a k přivolání výtahu člověk potřeboval další, ovšem sotva se Jessie s Ryanem přiblížili ke vchodu, jeden z nájemníků jim podržel otevřené dveře, a aniž by se na něco ptal, vlastní kartou přejel po senzoru u výtahu. Jessie si zde i ve vestibulu všimla bezpečnostních kamer, vypadaly ale vcelku lacině. Ryan zmáčkl tlačítko do osmého patra. Během pár vteřin vystupovali u cíle a za celou dobu je nikdo nezastavil.
„To šlo hladce,“ prohodil Ryan, když kráčeli venkovní chodbou směrem k policejní pásce a několika přešlapujícím strážníkům.
„Až moc hladce,“ podotkla Jessie. „Vím, že co se týká osobní bezpečnosti, jsem tak trochu šílenec. Ovšem tady je to katastrofa. Zvlášť na to, v jaké čtvrti se nacházíme.“
„Už je to tu mnohem bezpečnější než před dvaceti lety,“ připomněl jí
